zpochybňují převládající pojetí ekonomického rozvoje a kladou lidstvu zneklidňující otázky týkající se jeho sebepochopení
„Tvrdí-li nám někdo, že je možné v tomto omezeném světě zajistit neomezený ekonomický růst, je to dozajista buďto šílenec, nebo ekonom.“ (z časopisu Poslední generace)
„Žádná ekonomie nemůže být považována za úspěšnou, pokud dosahuje prosperity na úkor budoucích generací a pokud řady chudých stále rostou.“ (Zpráva o stavu světa z r. 1991, Worldwatch Institute, Washington)
„Vidina pokroku, která poháněla světovou ekonomiku od druhé světové války, učinila mnohé bohatými, ale ochudila Zemi a nenechává nám o nic více času než deset let, abychom dali věci opět do pořádku.“ (J. Porritt, Zachraňme Zemi, 1991)
Společenské priority a vůbec žebříček společenských hodnot je nutno změnit. Ekologický kolaps, který hrozí všem lidem a všem živočichům bez rozdílu, nás učí novému pohledu na ekonomii, filosofii, kulturu a také na křesťanské poslání. Nahromaděné ekologické problémy vyžadují nová řešení a nové přístupy. Jaké to jsou problémy, které tak zkrušují naši planetu? Uvedu jen ty hlavní:
I. Ozónová díra
Jde o narušení ozónosféry freony a jinými chemikáliemi. Trvalé ztenčení ozónové vrstvy o 10% již může mít pro Zemi katastrofální následky. Poškození této ochranné vrstvy, která zabraňuje negativnímu vlivu slunečního ultrafialového záření, může způsobit v hromadném měřítku rakovinu kůže, oslepnutí, nemožnost pěstovat plodiny pod širým nebem a v konečném důsledku zničení všeho živého. Vědci, kteří se měřením ozónové vrstvy zabývají, varují. Proto se nyní v celém světě omezuje výroba freonů, nikdo však neví, jestli dosavadní tempo snižování výroby nebude přece jen příliš pomalé.
II. Kácení deštných pralesů a globální oteplování
Deštné tropické pralesy jsou plíce světa. Jejich kácení, ať už v Brazílii, tropické Africe nebo třeba v Malajsii, je jednou z největších ekologických hrozeb, která může lidstvo postihnout. Téměř 50 % všech deštných pralesů již bylo vymýceno, většinou z komerčních důvodů, pro krátkodobý finanční zisk, částečně též v důsledku, chudoby. Tyto pralesy jsou zvlášť důležité, neboť absorbují škodlivý CO2 v atmosféře a jsou zárukou vlhkosti. Jejich vymýcení by způsobilo změnu klimatu a celkové oteplení. Místo moudrého udržování a využití se každý rok vypálí nebo vykácí 160 000 km², což je zhruba o čtvrtinu víc než plocha Čech, Moravy a Slovenska dohromady. Při současném tempu odlesňování bude do konce století pokácena další šestina tropického pralesa. Planeta se pozvolna otepluje. Tento jev se nazývá skleníkový efekt. Nejvýznamnějším plynem, který oteplování působí, je právě CO2. Kdyby Čína měla takovou spotřebu energie jako Spojené státy, globální úroveň CO2 v ovzduší by se ztrojnásobila. Statistika říká – nepočítaje v to loňský rok – že nejteplejších pět let v průběhu 20. století bylo v období 80. let. Skleníkový efekt působí větší a delší vedra, záplavy, zvyšování hladiny moří, a také např. častější hurikány.
III. Další ekologické problémy a paradoxy
Některé další problémy jen vyjmenuji: znečištění ovzduší, kyselé deště, hromadění odpadů, znečistění vody, ničení zemědělské půdy, přelidnění, chudoba třetího světa atd. Dochází např. k těmto paradoxům: každý rok přibývá na naší planetě 90 miliónů lidí a současně se zničí asi 24 miliard tun ornice. Zatímco na Jihu milióny lidí umírají hladem v nesnesitelných životních podmínkách, na Severu se ničí potravinové přebytky.
IV. Ožebračování Jihu Severem
Hlad a bída Jihu patří do kategorie ekologických katastrof. Je důležité si uvědomit, že na tomto stavu nese Sever velkou vinu. J. Porritt uvádí: „Ačkoliv průmyslový Sever poskytuje zemím třetího světa pomoc na rozvoj, proudí přece jen daleko víc peněz z Jihu na Sever než naopak. Rozvojové země představují obrovský trh pro vyrobené zboží, pro potraviny, zbraně. Jsou také těžce zadluženy u bank na Severu. I když odečteme pomoc na rozvoj poskytovanou vládami Severu, proudí každoročně 40 miliard amerických dolarů z Jihu na Sever.“
Tato vina Severu se táhne už od doby kolonizace, kdy koloniální mocnosti zničily zavedený hospodářský systém. Lze to ilustrovat na příkladu Indie, která byla před příchodem Britů prosperující zemí. Naprostá většina lidí uměla číst a psát, umění kvetlo. Vesnice měly po staletí osvědčený způsob hospodaření. Z ekologického hlediska docházelo ke komplexní recyklaci, tj. vesnice neměly téměř žádný odpad. Všechno použité sloužilo novému účelu. Problém hladu – jak ho známe dnes-v Indii neexistoval. Britové nejen vydrancovali zemi, ale vychovali také vrstvu Indů, která přejala jejich způsoby a přestala vlastní zemi rozumět. Po vyhlášení nezávislosti Indie se přirozeně tato vrstva stala nejvlivnější a pokračovala v tom, co bylo započato Brity. Indický ochránce životního prostředí Ravi Bhagvat napsal: „Stopadesát let koloniálního panství nám zanechalo jako dědictví nejen obnažené plochy lesů a řeky piné přehrad, ale také falešnou domněnku, že to vše znamená pokrok. Za půl století od chvíle, kdy jsme získali nezávislost, jsme toho udělali opravdu jen velmi málo, abychom tuto domněnku vyvrátili. Právě naopak, stále jsme se řídili týmž modelem tzv. rozvoje a pocitem pomsty. Je ironií, že zatímco leckde v západních zemích začínají ekologové dávat za pravdu pohledu Mahátmy Gándhího na svět, v jeho vlastní zemi a stejně v mnoha dalších zemích třetího světa se zdá, že byl zapomenut. Jsou však náznaky, že se můžeme dostat na cestu opravdového přehodnocení vývoje ve dnech, které teprve přijdou.“
Dnes je Indie zvláště v důsledku politiky Rajiva Gandhiho velmi zadlužena. Rajiv se snažil překotně modernizovat Indii nakupováním nejmodernější techniky ze Západu, tu si však mohla dovolit opatřit jen majetná vrstva Indů a početných chudých mas se to nedotklo. Naopak. Propast mezi mnoha chudými a nemnoha bohatými se zvětšuje.
V. Přehodnocení ideje pokroku
Četná sociální a ekologická hnutí na Jihu odmítají přijmout západní dělení světa na země rozvojové a rozvinuté. Honbu za rozvojem vnutil třetímu světu Sever a je třeba to přehodnotit. Proč bychom měli přijímat severní či západní model rozvoje a neustálého zvyšování ekonomického růstu, když se dá prokázat, že to třetímu světu nepřinese nic jiného než zkázu?
Konrad Lorenz ve své knize Osm smrtelných hříchů napsal, že pouhý ekonomický závod člověka se sebou samým stačí na to, aby člověka úplně zničil. Odborníci ekologové a již i mnozí ekonomové vidí, že dosavadní tempo ekonomického růstu, nebude-li včas zvolněno, bude znamenat pro Zemi katastrofu. Je třeba vzít vážně, že energetické zdroje jsou omezené. Proč je nutné např. během několika desítek let téměř vyčerpat všechny světové zásoby ropy a neponechat nic z tak cenné suroviny generacím, které teprve mají přijít na svět? Co se týče mezí ekonomického růstu, panuje mezi obyvatelstvem na Severu stále téměř neuvěřitelná bezstarostnost.
Vl. Na pokraji vlastní zkázy by si lidstvo mělo stanovit jako prvořadý úkol záchranu života na Zemi a znovuobjevení smyslu lidské existence.
Konrad Lorenz, zakladatel vědního oboru fyziologie chování, varuje před důsledky komerčního závodu člověka se sebou samým. V již zmiňované knize upozorňuje, že dnešní člověk je v neustálém chvatu, zmítán pocity úzkosti. Ale k čemu ten spěch a soutěžení? K čemu to neustálé hromadění peněz, které původně byly prostředkem a nyní se staly cílem? Lorenz v tom vidí útěk člověka před sebou samým. Jak to, že i intelektuálně nároční lidé dávají přednost bezduché reklamě v televizi před chvílí strávenou ve vlastní společnosti? Moderní člověk se obává zůstat byť jen krátký čas o samotě. Bojí se setkání se sebou samým.
Člověk by se měl zastavit a zamyslet. Jaký je smysl lidského života? Proč žijeme? Co k životu potřebujeme? Britský ekonom James Robertson v knize Budoucí bohatství (Future Wealth) píše, že ekonomika 21. století se bude muset orientovat na „skutečné potřeby lidí a Země“. Dosavadní systém západního světa byl a je založen na neustálém stupňování lidských, potřeb. Každý výrobce se z pochopitelných důvodů snaží u spotřebitele vystupňovat potřeby právě toho zboží, které sám vyrábí. Proto je západní svět zaplaven přebytky a proto je všude tolik reklam. Vždyť na základní lidské potřeby není třeba dělat reklamy. Každý ví, co potřebuje. Konrad Lorenz již v 70. letech napsal: „Velkolepá reklama západních výrobců ne ní ve své podstatě nepolitická, ale plní tutéž úlohu jako?“ socialistické plakáty ve východní Evropě.“
Vládnoucí ekonomický model tak dobývá lidské duše. A nejen duše, ale i Zemi, která je samotným předpokladem života. Dosavadní neomezený ekonomický růst by se měl v zájmu života transformovat na něco, co se dnes obecně nazývá „trvale udržitelný rozvoj“. Ale nejde předně o ekonomiku, jde o člověka samotného, zda bude schopen a ochoten projít vnitřní očistnou proměnou a zda bude s to najít a uskutečňovat na této Zemi své vskutku vlastní lidské poslání.