Džinismus je náboženství, kterému se obvykle nedostává příliš pozornosti. I v Indii, kde džinismus vznikl, nepatří k největším směrům. Protože nejde o náboženství misijní, není celkově ani příliš na očích. V době, kdy se emotivně hovoří o mezináboženských vztazích, pokládáme ovšem za zajímavé a žádoucí zamýšlet se nad impulzy, které nám džinismus ve své otevřenosti nabízí. Náboženství, jež nevede věřící k ohánění se vlastní identitou, nám právě dnes v době velkých mezináboženských setkávání může být potřebnou inspirací.
Žijeme v netolerantní době, ve společnosti, která je hluboce, téměř nesmiřitelně rozdělena. Chudí nenávidí bohaté, protože jak jinak mohli zbohatnout než nepoctivě. Bohatí nenávidí chudé, protože jsou líní, za svou chudobu si mohou sami a ještě by chtěli pobírat nějaké benefity. Ti, co jezdí v luxusních autech, pohrdají těmi, kdo jezdí „sockou“. Jedna paní mi říkala: „zkusila jsem včera jet metrem a všechno tam smrdělo a ti lidé byli takoví divní…“ Ti, co chodí pěšky, zahlíží na ty v obrněných autech s navijákem a krumpáčem na kapotě, jako kdyby město byla džungle. Jiní nenávidí muslimy, ačkoliv obvykle nikdy žádného neviděli a neví, jak mi bylo příjemné, když mi prostovlasá muslimka z Afghanistánu nabídla v parku v Dillí čaj a paranthu a na můj udivený dotaz, jak to, že se na mě kouká a mluví na mě, aniž by se zeptala manžela, a nemá burku, vyprskla smíchy a spolu se dvěma krásnými pubertálními dcerami mi vysvětlovaly, jak je to s islámem a našimi předsudky. To vše brilantní angličtinou, kterou by jim jako svou nedostižnou metu mohl závidět leckterý český ministr. Jiný český občan pak rovnou nosí šibenici, však on už se do ní někdo najde, snad podle léta praktikovaného zvyku: rozsudek je hotov, proces může začít. Zkrátka: jsme společnost neschopná domluvy či kompromisu, jsme přesvědčeni o své, jak jinak než jediné možné pravdě. Četl‑li jsem nějaký článek, pak jsem ho četl, i kdyby neexistoval a to, že neexistuje, to je přece tvoje chyba, ty žumpo! A president sjednotitel všechno jenom vyostřil a zhoršil.
Pět slibů džinismu
Pojďme si dnes pro změnu udělat výlet do jiného myšlenkového světa, do diametrálně odlišného kulturního okruhu, do světa džinismu. Džinismus je prastarý indický systém, který se řídí pěti velkými sliby (mahá vrata). První je nenásilí (ahimsa), jehož nezapomenutelným propagátorem byl Mahátma Gándhí, který touto zbraní silných (jen slaboši se uchylují k násilí!) přemohl i nejsilnější impérium své doby. Z nenásilí vyplývá i úcta ke všemu živému, kam džinisté zahrnují i vodu, zemi, oheň a vítr, takže jsou pravidelnými účastníky ekologických, bioetických, multikulturních a mezináboženských setkávání či konferencí. Vegetariánství je pro ně samozřejmostí, postupem času se pak někteří stávají vegany a ti nejpřísnější na sebe berou ještě další jídelní restrikce. Druhým slibem je pravda (satja). Podstata je jasná, ale ve společnosti, kde každý, kdo nelže jako když tiskne, dostává pejorativní označení sluníčkář či pravdoláskař, je vcelku zbytečné se tím zabývat. Třetím slibem je nebrat, co mi nebylo dáno (astéja, ačaurja), čtvrtým je neulpívání na majetku, věcech či vztazích (aparigraha). To je slib asi nejtěžší, neboť každý má představu, že přece to, co on má, nezbytně potřebuje. Digambarský džinistický mnich chodí jednou denně zcela nahý pro jídlo (almužnu), které přijímá ve stoje do složených dlaní a na místě ho sní. Pak si sedne na nabídnutou židličku a pronese krátké kázání. Nepotřebuje tedy vskutku téměř nic. Džinisté se v průběhu dějin rozdělili na dva hlavní směry, jejichž nejviditelnější odlišení je v oblečení mnichů. Jejich společenství (tírth, sangh) se skládá z mnichů (sádhú), mnišek (sádhví), laiků, hospodářů (šravaká) a laiček (šravikí). Digambarové, jak jejich jméno naznačuje, jsou odění oblohou, tedy nazí a švétambarové jsou bíle (švéta) oblečení. No a oprostit se i od vztahů je asi nejtěžší a v našem kulturním prostředí i nežádoucí. Protože ale v džinismu, který nemá žádného boha stvořitele ani distributora milostí, si člověk dělá vše sám, a protože tu platí zákon příčiny a následku, tedy tzv. karmanový zákon, snaží se člověk odbourat veškerou karmanovou hmotu negativní (ghátikarma) i pozitivní (aghátikarma), aby jeho duše (džíva) se mohla osvobodit (mókša), vymanit se z koloběhu znovuzrození (samsára) a mohla vlastní lehkostí v osvobozeném stavu (sídhí) vystoupat na vrchol vesmíru (lók) do místa osvobozených duší (sidhášílá, lókákáš), kde setrvává. Posledním velkým slibem je pak slib řádného života (brahmačarja), který pro mnichy znamená celibát. Jeden z posledních indických ministerských předsedů se ve své volební kampani prezentoval jako brahmačarin, tedy ten, kdo se snaží žít v souladu s vesmírným řádem (brahma). V české společnosti, kde přijít do parlamentu či prezidentské kanceláře střízlivý se pokládá za faux pas a nemít milenku je hodno posměchu, by asi takový kandidát byl zcela bez šancí.
Předpoklady džinistické tolerance
V evropské logice platí Aristotelův zákon o vyloučení třetí (tertium non datur). Buď mám pravdu já, nebo máš pravdu ty. Třetí možnost není. S tvrdou realitou této skutečnosti jsem se střetl na jedné konferenci YMCA, kde po delší různorodé přátelské debatě vystoupil s touto větou jeden mladý pravoslavný mnich. Všichni jsme na něj koukali jako opaření a já si uvědomil, že tolerance není samozřejmá, že naše evropská tolerance vlastně závisí na mých osobních humanistických kvalitách, na tom, zda jsem ochoten svému partnerovi přiznat stejný prostor pro jeho názor, jaký si osobuji já pro ten svůj! No, a když jsem majitelem té jediné možné pravdy, pak hoří hranice a lidé jiných názorů mizí v žalářích či na popravištích. Džinistická tolerance vyplývá z úplně jiných předpokladů. Džinistická logika (sjádváda) má tři základní stavy. A) toto je, B) toto není, C) toto je neurčité, nevím, ano i ne jedním dechem. Tento třetí stav se velmi podobá přechodovým jevům, jak je popisuje moderní fyzika. Kombinací těchto tří základních přístupů dostanu sedm základních pohledů na realitu (A, B, C, AB, AC, BC, ABC). Tomuto pohledu se v džinismu říká anékantavádá, neboli věda (vádá) o ne (a) jedno (ek) pohlednosti (anta) či jednoduše řečeno TOLERANCE.
Jednou jsem se setkal s jedním digambarským učitelem (ačárja) a švétambarskou laičkou (šrávikí) z podskupiny terapanthí. Vím, že mezi digambary a švétambary je mnoho různic, a tak jsem jim jednu takovou otázku položil. Byla 19. tírthankar (učitel a obnovitel společenství) Mallinátha žena? Digambar odpověděl: nikoliv, tírthankarem může být pouze muž, neboť žena nemůže dojít nirvány a musí se narodit nejdřív jako muž. Na to švétambarka odpověděla: podle našich Písem může být spasena každá duše (džíva). A (!!) na tomto debata skončila. Nenásledovalo přesvědčování, zvýšený hlas nebo dokonce nadávky. Naopak, oba společně se mnou pojedli, on nás vzal do svého chrámu (basti) atd., neboť je jasné, že tyto dva postoje se nemají společně kam posunout. A přestože mají obě skupiny na řadu věcí rozdílné názory, dokonce mají i různá Písma, přijaly v roce 1974 na 2500leté výročí Mahávírovy nirvány společnou bohoslužebnou knihu (Samana Suttam) a společný symbol. Mahávíra je poslední, dvacátý čtvrtý, tírthankar v tomto sestupném období (avasarpíní) a údajný zakladatel džinismu. Dnes je pokládán pouze za reformátora učení 23. tírthankara Paršvy, který Mahávíru předcházel asi o 250 let. Nicméně přijatý symbol obsahuje i nejposvátnější symbol Indie, svastiku, která je v Evropě a Americe nepřijatelná. Džinisti místo zdůvodňování, vysvětlování či trvání na svém ji prostě pro diasporu nahradili stylizovaným zvukem óm.
Tentýž princip nenásilí a tolerance uplatňují v celém průběhu indických dějin. Když byli v 7. a 8. století napadáni jako ateisté, přepsal Džinaséna celu hinduistickou Dharmašástru v džinistickém duch, tedy přijali vše, co nebylo proti pěti slibům (tj. bohoslužbu, bohy, posvátná místa, obrazy apod.). Jejich bohoslužba (púdža) se tedy liší od hinduistické púdži (dravja púdža) jen vnitřním postojem (bhava). Kdyby byli katolíci a protestanti schopni takové tolerance, pak by se mohli katolíci se svou transsubstanciací (dravja) a protestanti s pouhou připomínkou (bhava) sejít u stejného stolu. To by ale chtěl člověk od moudrých Evropanů příliš. Džinisté se naopak podle stejného principu podvolili později muslimským vládcům a opustili obrazy a sochy (múrtí), aniž by opustili své základní principy. Jejich tolerance jde tak daleko, že se v Evropě často představují jako „hindů“, protože Evropané o džinismu nic nevědí a my jim to nechceme komplikovat, jak mi vysvětlil jeden přítel džinista. A přesto: dva hlavní atributy indické kultury, vegetariánství a víru v převtělování (samsára) přijala většinová védská kultura z předvédských zdrojů. Zda džinistických či jiných, je otevřená debata. Nicméně „měkká síla“ či „moc bezmocných“ jsou jen jiné formy „ahimsá paramó dharma“ – nenásilí je nejvyšší nauka (dharma).
Závěrem bych uvedl známou bajku o slepcích a slonu. Do jedné vesnice dorazil slon. Šest slepých mužů vyšlo ven, aby si ho ohmatali. Je jako stěna, řekl první, který sáhl na bok. Je jako trubka, řekl ten, který ohmatával chobot. Je jako provaz, řekl další, který měl v ruce ocas. Je jako kopí, mínil ten, který narazil na kel. Ne, je jako vějíř namítl ten, který ohmatával ucho. Už už se začali prát, když tam přišel moudrý muž a řekl jim: všichni máte z určitého úhlu pohledu pravdu. Věděl totiž, že každý náhled má ještě šest dalších stejně hodnotných možností.
Česká společnost na svého moudrého muže zatím marně čeká.
Autor připravuje publikaci o džinismu.