Asi opravdu platí, že nikdo není prorokem ve své vlasti, a proto náš prezident jezdí ven za těmi, kdo mu naslouchají. Už se skoro stalo pravidlem, že zatímco doma pronáší jen krátká příležitostná stanoviska, pro cizinu připravuje zásadní projevy. V průběhu posledních měsíců pronesl dvě závažné řeči před posluchači v USA, nejprve 4. července ve Filadelfii a podruhé 29. září na Stanfordské universitě. Je zřejmé, že je připravoval tak, aby na sebe navazovaly, a proto je lze obě shrnout pod název první z nich: Zamyšlení nad stavem světa a jeho perspektivou.
Zamyšlení je analytické, popisuje současný stav, zmiňuje příznačné znaky naší přítomnosti, které ve stylu svého zaujetí pro paradoxnost shrnuje: Žijeme v postmoderním světě, kde je všechno možné a kde tudíž není už téměř nic jisté. Bylo mnohé odhaleno, civilizace mohla po jistý čas počítat s nadějnou perspektivou, věda se zdála být všemocná. Přesto se nyní ukazuje, že věda popsala jen povrch věcí, jen jednu dimenzi, dimenzi tím klamavější, čím dogmatičtěji byla považována za dimenzi jedinou. Poté autor hovoří o následcích, které to mělo a má v životě člověka. Člověk nedávno počítající s tím, že se dožije blaha na zemi, člověk schopný ovládat mnohé donedávna skryté síly, člověk radující se z vymožeností civilizace, nyní neví, co sám se sebou, neví, co se světem svých zkušeností. Člověk je dezorientován.
Tato skutečnost má svůj dopad na mnohé úrovně vztahů: mezi národy, národnostmi, náboženstvími. Vzdor vší dezorientovanosti nitro světa a člověka žije dál po svém. Čím méně odpovědí dává éra racionálního poznání na základní otázky lidského bytí, tím hlouběji jako by se lidé, takříkajíc za jejími zády, upínali k pradávným jistotám svého rodu. Dík tomu jednotlivé kultury – stlačovány navíc soudobou civilizací stále víc k sobě – si s novou naléhavostí uvědomují svou vnitřní svébytnost a vnitřní jinakost ostatních. Tak lze vysvětlit i pochopit důvod současných třenic a napětí ve světě. Věrný obraz dnešní doby pak vypadá takto: Přes den pracujeme se statistikami, večer navštěvujeme astrology a strašíme se thrillery o upírech. Mezi racionálním a spirituálním, vnějškovým a niterným, objektivním a subjektivním, technickým a mravním, univerzálním a jedinečným zeje stále hlubší propast. Je úkolem všech, v první řadě politiků, aby i tuto skutečnost vzali v potaz a k řešením výhledů do budoucna zahrnuli i tento jev.
Prezident v druhém projevu polemizuje s míněním v Americe, podle něhož bude nejpravděpodobnější alternativou budoucího vývoje světa konflikt civilizací. Opravuje však tento názor tak, že konflikty (které ovšem nevylučuje) nazývá jen konflikty jednotlivých kultur či civilizačních okruhů. Což samozřejmě nic nemění na skutečnosti, že rozdíly kultur a civilizačních okruhů dnešního světa hrají stále významnější roli a začínají se nebezpečně promítat do mezinárodní politiky.
Ve svém prvním projevu Václav Havel nevynechal lehkou kritiku antropocentrismu, který pochopitelně způsobil, že se posléze začal vytrácet z obrazu světa i ten, kdo člověka údajně jeho nezadatelnými právy vybavil: novověkou vědou byl totiž do té míry neuchopitelný, že byl postupně odsouván do sféry jakéhosi privátna, ne-li přímo do sféry privátních rozmarů – takzvaného osobního přesvědčení, tedy někam, kde už neplatí veřejná závaznost. Existence vyšší autority než je člověk začala prostě překážet lidskému rozletu.
V druhém projevu se více věnoval způsobu, jak větší měrou po světě rozšířit ideje demokracie vyrostlé z kombinace živlu antického, křesťanského a židovského, protože ony jsou schopny problémy světa řešit.
Může se zdát, že oba projevy se od sebe liší. Je to dojem jen zdánlivý. První projev se soustřeďuje více na výzvy k jednotlivci, druhý – pronesený při příležitosti převzetí Ralstonovy ceny (prestižní cena za osobní přispění ke zvýšení práva v mezinárodních vztazích) – je pak celkem logicky věnován myšlenkám soužití mezi národy. Oba projevy určené jiným posluchačům a do jiné souvislosti nakonec zamíří jedním směrem, totiž k transcendentnu.
Na jedné straně jednotlivec zakotvený v zemi i vesmíru, s povědomím, že tu není sám a pro sebe a že je součástí vyšších tajemných celků – to je důraz, který třeba nově vyzdvihnout a na něj navázat. A na straně druhé demokracie odmítaná těmi národy, které paradoxně nejvíce čekají právě její ovoce k pozdvižení z vlastní bídy, je přijatelná až ve chvíli, kdy musí znovu nalézt a obnovit své vlastní transcendentální kořeny a zdroje. To znamená úctu k tomu nehmotnému řádu, který není jen nad námi, ale který je i v nás a který je jediným možným a osvědčeným pramenem úcty člověka k sobě samému, druhým, k řádu přírody i řádu lidskému, a tedy i k autoritě pozemské. Když toho nebylo, pokazilo se mnohé, což autor v dalším odstavci opět dokládá. Vrací se k tomuto tématu ještě jednou, a to s větší naléhavostí, když uvažuje o podmínkách rozšíření demokracie po celém světě: Má-li se demokracie úspěšně šířit a má-li se šířit ve světě občanské soužití a mír, pak se musí šířit jako úsilí o novou a vskutku univerzální artikulaci všelidské zkušenosti. Avšak za jistého předpokladu, ze kterého autor, zdá se, nemíní slevit: Planetární demokracie dosud neexistuje, ale prostředek pro ni naše globální civilizace už otevírá: je to sama Země, kterou obýváme, propojená s Nebem, které je nad námi. Jen v tomto prostředí lze vytvářet vzájemnost a sounáležitost lidského rodu… Autoritu světového demokratického řádu nelze prostě stavět na ničem jiném než na obnovené autoritě univerza.
Zde se oba projevy scházejí, protože zniternění demokracie není nic jiného než zniternění těch, kdo ji nesou, vytvářejí a v ní žijí. To sdělil V. Havel i v prvním projevu jiným způsobem, když konstatoval, že apely rezolucí, politických vyhlášení, závěry všech summitů jsou vlastně neúčinné, dokud nezdůrazní a nevyjdou z toho, že skutečně si vážit sebe sama i svých bližních – a ctít tudíž i jejich práva – může jen ten, kdo je skloněn před autoritou vesmírného řádu a před autoritou stvoření a kdo si dokáže vážit práva být jejich součástí a účastníkem… z toho vyplývá, že spolehlivá cesta ke koexistenci… je uložena nekonečně hlouběji v lidských srdcích a myslích. Svou první řeč završuje skoro až ódou na transcendenci, kterou vidí jako jedinou skutečnou alternativu zániku. A doplňuje závěrečným slovem o tom, že svou svobodu může člověk naplnit jen tehdy, nezapomene-li na toho, kdo mu ji dal.
Prezidentovi je jasné, že tento program nelze uzavřít do struktur nějaké nové věrouky, nových dogmat. Dojde-li k renesanci spirituality, pak bude mít daleko spíš podobu mnohovrstevnaté a multikulturní reflexe a z ní vyrůstajícího nového étosu, ducha či stylu politického a posléze společenského chování.
Myslím, že posluchači soustředěně poslouchali, podobně jako záznamy těchto projevů zaujmou českého čtenáře. Oba projevy hrají na strunu demokracie (pýcha Ameriky a naděje jiných), povšechné víry, tedy toho, co lehce vybočuje z mezí všedního života a všedních starostí, o čemž nezávazně mudrovat je moderní. Přesto však se nedaří v obou řečech zastřít všeobecnou nejistotu – celá demokracie je v koncích tehdy, kdy musí jen čekat, jak se člověk zachová. A odmítne-li její ideje tím, že se jim dokáže šikovně bránit (řečeno po našem: biblické učení ví hodně o metodách „knížete světa tohoto“, jak svádět od ušlechtilostí; to se dělo vždy, ne jinak dnes), pak ovšem k žádné renesanci spirituality ani nedojde. Mimochodem to mnohovrstevnaté, co se v náboženské oblasti u nás děje, není většinou spiritualita, která by byla výrazem úcty a respektu k transcendentnu. Prezident Havel to sám řekl otevřeně, že při své fatální nepoučitelnosti bude lidstvo muset bohužel asi absolvovat ještě mnoho různých Rwand a Černobylů, než pochopí, do jak neuvěřitelných krátkozrakostí se může zaplést lidský tvor, který zapomněl, že není Pánem Bohem.
Obrazem jisté fatální nepoučitelnosti je i to, že u nás tyto dva projevy zapadly. Ne proto, že prezident dle komunistů nemá národu již co říct (LN 14. 10.), ale proto, že společnost je fatálně orientovaná zcela jinak.
Náš prezident, podle mého, mírně zkonkrétnil své dříve širší postoje vůči víře, vztahu k Bohu. Jeho poslední projevy jsou zřetelnou výzvou lidstvu s vědomím bezmoci demokrata jakkoliv lidstvem hnout. Závěrem musí zaznít otázky, ani ne tak prezidentu Havlovi, jako nám všem: Zůstáváme nadále už jen bezmocnými diváky, i když s trochou jakési naděje? Jak je mocná naše naděje v Kristu? Není v ní skrytá moc bezmocných? Moc k činu, proměně, mocnému příkladu změny? Jestliže ano, pak jsme bezmocní jen zdánlivě. Anebo naše naděje roste jen tehdy, nalézá-li podporu u vlivných? A uvadá, když na nás doléhá pocit slabosti před zničujícím tlakem světa? V čem a jak je naději oporou instituční křesťanství? A může jí oporou vůbec být?