V minulém čísle jsme publikovali otevřený dopis Milíče Kaštánka z Ostravy, v němž nás vyzval, abychom se zabývali situací v Diakonii ČCE. Poskytujeme mu tedy prostor, aby sám zveřejnil informace, které pokládá za důležité. Zároveň jsme požádali několik funkcionářů Diakonie, aby na uvedená fakta reagovali. Děkujeme za jejich rychlé odpovědi; nedostali jsme bohužel vyjádření Miroslava Litomiského a Jaromíra Duse. Doufáme, že synod sporné otázky vyřeší a Protestant se nebude muset v těchto vodách (proč tu nefunguje Český bratr či Zpravodaj Diakonie?) dále pohybovat. Čtenářům, které církevní přestřelky nezajímají, se omlouváme.
MILÍČ KAŠTÁNEK, bývalý ředitel střediska Diakonie v Ostravě:
Představenstvo ostravského střediska Diakonie ČCE v roce 1992 nebylo spokojeno s průběhem oprav domu Foibé pro postižené děti a vyslovilo nedůvěru tehdejší vedoucí Jarmile Grollové. Ředitel Diakonie dr. Schwarz prohlásil, že není důvod vedoucí odvolávat, neboť jde pouze o drobné nedostatky, běžné ve všech střediscích. Poté, co jí byla vyslovena nedůvěra, vedoucí J. Grollová však záměrně blokovala informace. Představenstvo se nemohlo dobrat žádných podkladů pro své rozhodování, a to byl i důvod, pro který nakonec dr. Schwarz musel vedoucí J. Grollovou přimět k odstoupení z funkce a odvolat ji. Představenstvo žádalo, aby na její místo byla jmenována moje žena. To dr. Schwarz neakceptoval a od 1. 1. 1994 jmenoval vedoucím střediska mne.
Domníval jsem se zpočátku, že ve středisku jsou pouze osobní spory mezi vedením a představenstvem, které se snad brzy urovnají. Vzápětí se však ukázalo, že středisko je ve velmi kritické situaci. Kontrolní komise, kterou jsme ustavili, zjistila, že práce na stavbě domu Foibé jsou provedeny velmi nekvalitně, smlouvy uzavřeny nevýhodně, středisko se topí v dluzích. Dům byl zhodnocen soudními znalci v oboru stavebnictví jako neopravitelný zmetek. Bylo nutno zastavit veškeré práce na rekonstrukci, přestože ing. Machová, stavební dozor, nám dům téměř převzala jako hotový.
Od této chvíle začíná příšerná peripetie, kdy se zjišťovalo, co všechno je na té stavbě špatného. A zjistilo se, že na té stavbě není dobrého vůbec nic a téměř všecko, co se opravovalo, musí se přeopravit znovu. Dokonce bylo podáno oznámení u státního zastupitelství, že došlo k trestnému činu obecného ohrožení, což pravděpodobně soud přijal a bude se to asi řešit. Statika totiž vůbec neodpovídala projektu, a i ten byl vpodstatě špatně spočítaný. Hrozilo riziko propadení stropů. Dále se např. musely vytrhat nové podlahy v koupelnách, protože neodpovídaly bezpečnosti, a když se nám to podařilo, zjistili jsme, že zcela chybí izolace proti vlhkosti (!) – atd. Vše je možné doložit revizní zprávou, fotodokumentací apod.
Dalším malérem byla obrovská přefakturace dodavatelské firmy Remona. Všecko podepsáno a zaplaceno ing. Machovou a z velké části i vedoucí J. Grollovou. V letech 1992–93 nebyly včas zaplaceny Remoně faktury, což znamená, že Remona se s námi dnes soudí zhruba o 700.000 Kč, a přitom nikde nenajdete záznam, že by se někdo pokusil o odložení platby nebo vrácení faktury. Jsou to prokazatelné věci, které někdo firmě Remona bude muset zaplatit. Snad šlo jen o lajdárnu, možná jenom z neznalosti, ale z odpovědnosti se nelze vyvléct.
Tato situace mne a představenstvo přivedla k žádosti o pomoc ústředí Diakonie. Dr. Schwarz – aspoň podle nás – nese velký díl odpovědnosti. Kdyby se J. Grollová včas odvolala, nedošlo by ke spoustě škod. Dr. Schwarz připravil návrh dohody mezi firmou Remona a ostravským střediskem, kterou jsem byl ochoten přijmout pouze za předpokladu, že mi dr. Schwarz podepíše finanční pomoc ze strany ústředí. Nemohl jsem se přece zavázat, že splatím určitou částku, kterou nemám, do čtrnácti dnů, aniž bych měl záruku, že mi ústředí Diakonie pomůže. S Remonou nebylo možno se domluvit, že by něco přeopravili sami, jediné, co je zajímalo, bylo dostat peníze a rychle stavbu předat. K dohodě tedy nedošlo a Remona na středisko Diakonie podala žalobu.
Rozjeli jsme veškeré možné akce, které se daly. První, kdo nám pomohl, byl dr. M. Litomiský, který se možná také svým způsobem cítil odpovědný, protože jako předseda představenstva Diakonie byl na situaci již dříve upozorňován. Pomohl z GA Werku sehnat asi 260.000 Kč a začlo se znovu – např. izolace proti zemní vlhkosti se tak prodražila asi o 150.000 Kč. My sami jsme posháněli značnou částku od našich přátel z Německa a Holandska, prostřednictvím sestry Evy Grollové se podařilo sehnat asi 700.000 z Holandska. Najmula se nová firma, na doporučení pražského představenstva a ing. Slámy, který byl jedním z členů komise pro Ostravu, se najmul komerční právník. Přefakturace byla zhodocena, že trestným činem není, ale že je to škoda, kterou máme vymáhat u obchodního soudu.
Představenstvo střediska tlačilo na ústředí Diakonie, aby se věci nějakým způsobem vyřešily. Dr. Schwarz s představenstvem odmítal komunikovat. Důvod, proč tomu tak bylo, dr. Schwarz nikdy nesdělil. (Se mnou se to táhne patrně od února 1994, kdy jsem mu odmítl jmenovat jako svou zástupkyni bývalou vedoucí J. Grollovou.) Když dr. Schwarz zjistil, že to asi s ostravským představenstvem nepůjde tak, jak si představuje, trvalo rok a tři měsíce, než toto představenstvo řádně jmenoval. Ve svém dopise napsal, že PSDO šlo za hranice slušnosti a norem, aniž by pověděl v čem. Když se konečně podařilo, aby je řádně jmenoval – podepsat to za něj stejně musel nakonec ing. Burian – v tu chvíli s ním přestal jednat a vybral si jiné lidi (které dnes, po mé rezignaci a rezignaci PSDO, jmenoval jako nové – dočasné? – představenstvo, aniž by to bylo zkonzultováno se staršovstvy zřizovatelských sborů). Dr. Schwarz si skutečně dělá, co chce. Když zjistil, že se nepoddá představenstvo, začal ostravskému středisku vyhrožovat, že mu nabízí vyčlenění z Diakonie, dokonce k tomu nechal udělat rozbor, jakým způsobem by k tomuto vyčlenění mohlo dojít. Představenstvo ani vedení na to nepřistoupilo, protože jsme se domnívali, že jsme nic špatného neudělali, aby nás někdo z Diakonie vyhodil.
Komunikace přestala úplně. Požádal jsem dopisem dr. Susu, který v tu dobu už měl na starosti dohled nad výběrovým řízením ve středisku, aby se ujal funkce jakéhosi mandatáře, aby zprostředkoval rozhovor, který by někam vedl. Dr. Susa ovšem odpověděl, že on sám se této funkce nemůže ujmout, protože se cítí mandatářem celé církve (nevím, proč by to mělo nějak bránit), že musí zůstat nestranný (jako bychom žádali, aby někomu stranil). Prostě nikomu se do toho nechtělo. Dozorčí komise synodu nic nemůže, synodní rada nic nemůže, dr. Susa nic nemůže, prostě nikdo nic nemůže! Nikdo nemůže najít cestu, jak se dostat do obrazu, co se tam stalo a co se má udělat. Každý jenom říká – nemám kompetence! Každý chce mít klid a nikdo nechce věci vyčistit. Umíme si v církvi krásně říci, že se máme postavit zlému, ale udělat to nedokážeme. Synodní rada vůbec neprojevila ochotu přijít věci na kloub a čím víc lidé poznávají, jak je ten malér hluboký, tak od toho odcházejí. Ale to přece není křesťanský přístup!
Na pohybu financí v Diakonii se mi nelíbí toto:
1. Dr. Schwarz si vymiňuje hospodařit s dotačními prostředky z ministerstva práce a sociálních věcí, přerozdělovat je, jak se mu líbí, aniž by středisko k tomu mohlo cokoliv říci. Vymiňuje si, že v případě, kdy středisko získá jiné finanční prostředky, například z regionálních dotací, ze školského úřadu nebo dary apod, má Schwarz právo tyto prostředky středisku odečíst ze státních dotací. Souhlasím pokud jde o regionální příspěvky, ale jestliže dostanu na dotacích dvě třetiny rozpočtu, musím sehnat ještě zbývající třetinu. A o každé stokoruně, kterou dostanu od babičky, on za mě bude rozhodovat?
2. Splátka půjčky, kterou uzavřela ještě J. Grollová s Myslibořicemi, musela počkat, protože – na rozdíl od jiných – nebyla úročená. Dr. Schwarz mi víceméně nařídil, abych tu půjčku zaplatil. Když jsem to neudělal, tak z letošní zálohy na dotaci z ministerstva (400.000 Kč) poslal našemu středisku fyzicky jenom 200.000 a druhých 200.000 Kč poslal do Myslibořic přes nesouhlas představenstva a vedoucího. On si to prostě udělal. Ta půjčka byla vysloveně uzavřená na investiční záležitosti střediska. V době, kdy nevíte, jestli budete mít peníze na provoz střediska, aby za vás takhle někdo rozhodl, je naprosto špatné a liché.
3. Ústředí je jediná část Diakonie, která nemá finanční starosti. Nemá nárok ani na korunu dotací, ale je zajištěná 4% ze všech provozních nákladů středisek. Jestliže na letošní rok bylo 36 milionů, spočítejte si peníze, které dr. Schwarz má bez jakýchkoli starostí. (1.440 000,–)
Dr. Schwarz podle mne jedná s penězi, které mu nepřísluší. Např. ze státní dotace, kterou dostane naráz, pošle na středisko jen polovinu. Z druhé poloviny si dělá úroky a s těmi potom hospodaří – a to už je myslím to, co by neměl. Úroky by měly patřit středisku. Jsou tu věci, které ve výroční zprávě nebyly uvedeny, třeba zahraniční cesty ústředí – jsou tam věci neprůhledné i pro vedoucí středisek. Možná že za poslední tři měsíce se některé věci změnily.
Hrubě protestuji proti oddělení Diakonie od církve: 1. V době, kdy se většina církví prezentuje tím, že nejenom mluví, ale taky koná, my se zbavíme této funkce? 2. Církev Diakonii zřídila, tak ať za ni také nese odpovědnost. Ať nese odpovědnost za lidi, kteří dole, na nejnižších stupíncích, dělají poctivou práci.
Jednání v Diakonii mnohdy neodpovídá charakteru církevního zařízení. Když se dr. M. Litomiský podíval do Ostravy, jak to tam vypadá, a když změnil názor a začal vystupovat za pravdu a poctivost, tak co se s ním stalo? Navrhli mu, aby odstoupil. Když to odmítal, udělali mimořádné nové představenstvo a zbavili ho funkce. A kdo se zeptal, proč Litomiský musel odejít? Koho to zajímá? Dodneška jsem na to nedostal odpověď.
V den, kdy se slavnostně (5. 6.) v Ostravě otevíral dům Foibé, dalo představenstvo dr. Schwarzovi pravomoc mě odvolat. (6. června jsem se vzdal funkce.) Čtrnáct dní předtím jsem byl u předsedy představenstva Bárty v Litoměřicích, kde jsem mu všechno pověděl. Když se zjistilo, že opravdu všechno mohu dokázat, bylo zřejmě nutné rychle se mě zbavit. Je smutné, že právě v tento den, kdy se počítalo, že dr. Litomiský bude zrovna v Ostravě a ne na představenstvu – a podobně. Do představenstva střediska jmenoval nyní dr. Schwarz ing. Grolla, manžela Jarmily Grollové. Opět snaha vše ututlat. Posledním dokladem, jak se jedná v Diakonii, je zdůvodnění dr. Schwarze o krácení mých výkonostních odměn za loňský rok: mj. „… přílišný důraz na prokazování chyb minulého vedení střediska a na zjištění nedostatků na stavbě Domu Foibé.“ To považuji za vrchol: Jestliže se člověk snaží eliminovat nedostatky – je za to postižen…
Image Diakonie v Ostravě velmi trpí, a tím image celé Diakonie i celé církve. Je to veliká ostuda. Chtěl bych, aby dr. Schwarz přiznal chybu a především odpovědnost za to, co se v Ostravě stalo. Nepřísluší mi, abych hodnotil, jestli se hodí na funkci ředitele Diakonie nebo nehodí, jako soukromá osoba mám však názor, že na vedoucí místo církevního zařízení takováto osoba nepatří. H. Wernischová ve svém článku (Protestant 7/95) píše, že Diakonie je podnik (a to je od slova podnikati), já si naopak myslím, že Diakonie má smysl poněkud jiný. Chápu, že nějakým způsobem musíme být zajištěni a nějakým způsobem musíme fungovat. Ale jestliže budeme fungovat jako byznys, pak ať to není Diakonie, ale Schwarzpodnik s. r. o.
Mým přáním je, aby synod pochopil, že je potřeba ustavit a vybavit kompetencemi nějakou komisi, která se bude věcí skutečně zabývat – a pak také vyvodí závěry.
RUTH ŠORMOVÁ, vedoucí střediska a členka představenstva:
Církev je pro Diakonii základem, z něhož vychází, Diakonie pro církev zase neopomenutelným prostředníkem ve světě. Není mnoho oblastí, kde církev v takovém rozsahu nabízí svou službu bližním, kteří nepatří k jejím členům. Církev je s dílem Diakonie spjata, dává jí východiska, působí jejím prostřednictvím pastoračně a misijně, nemůže však nahradit principy řízení a odpovědnosti, které plynou z právních vztahů, jimiž je Diakonie jako podnik (byť církevní, byť neziskový) vázána.
Myslím, že mnozí kritici Diakonie si dost přesně neuvědomují praktické každodenní rozdíly mezi Diakonií a církví, střediskem a sborem. Hodně se diskutuje o tom, zda odpovědnost a s ní související rozhodovací pravomoce mají spočívat na osobě ředitelů středisek. Sama to považuji za nutné, nejen vzhledem ke své dva roky dlouhé osobní zkušenosti, ale především proto, že i obecně považuji za nemožné užívat pravomocí bez odpovědnosti, a naopak nést odpovědnost bez dostatečné pravomoci. Není-li nositelem pravomoci a odpovědnosti táž osoba, míjí se obojí účinkem.
Bratrská láska má jistě provázet řešení našich lidských radostí i potíží, nemá je však nahrazovat. Diakonie je bohužel stále vystavena církevnickému předsudku, podle něhož není křesťanské být k druhému kritický, napomenout ho a vyvozovat důsledky z chyb a přestoupení. Jen velmi těžko si pak lze však v církevním zařízení představit vztah pracovní podřízenosti a nadřízenosti, pro organizaci s řadou zaměstnanců nutný. I to se, myslím, projevilo jasně v „případu Ostrava“.
Pan Kaštánek ve svém článku vyvolává dojem, že Diakonii vedou zloduchové, kteří se navíc ještě zbavují „nepohodlných“. Lidem neznalým situace vnuká představu, že jde o přísně hierarchicky uspořádanou organizaci, kterou navíc řídí jediný muž (vybírá si lidi… dělá si, co chce… vymiňuje si hospodařit s dotacemi atd).
Diakonii kromě ředitele řídí představenstvo, což je pracovní tým řádně zvolených lidí, kteří přicházejí z různých míst a prostředí, jsou názorově rozrůzněni a znají život Diakonie na různých rovinách. Představenstvo se schází každý měsíc k mnohahodinovému zasedání a rozhoduje o důležitých záležitostech Diakonie v souladu se statutem, schváleným synodem. Moje zkušenost z jednání představenstva zdaleka nesvědčí o tom, že by šlo o nějakou skupinu „přikyvovačů“ bez vlastního rozumu a názoru. V představenstvu, jako v každém kolektivním orgánu, se vedou spory, některé návrhy jsou schváleny a jiné odmítnuty, předkládat návrhy může každý člen. Ředitel Diakonie br. Schwarz má v představenstvu pouze poradní hlas, nikoli rozhodovací pravomoc. O záležitostech střediska v Ostravě jednala v posledních dvou letech prakticky každá schůze představenstva, a to mnoho hodin. Mohu říci, že jednání byla věcná a že výsledky jsou konsenzuálním závěrem, k němuž představenstvo dospělo na základě většinového názoru členů.
Není pravda, že by složení představenstva střediska v Ostravě bylo sestaveno bez konzultace s ostravskými sbory. Po rezignaci řádných členů představenstva byly naopak zřizovatelské sbory v Ostravě (oba sbory ČCE a BJB) vyzvány, aby navrhly své zástupce do nového představenstva. V současné chvíli je takové nové představenstvo právě na základě sborových návrhů řádně jmenováno.
Není pravda, že by ředitel Diakonie začal ostravskému středisku vyhrožovat. Po vleklých sporech o postavení střediska v Ostravě uvnitř Diakonie navrhlo představenstvo Diakonie ostravským, aby zvážili možnost vyčlenění svého střediska z Diakonie, v níž se cítili trvale nespokojeni a všemožně na to upozorňovali. Nikdo neuvažoval o tom, že by měly ustat aktivity střediska; šlo o to, zda by lépe nevyhovovala pouhá vazba na sbor namísto vazeb na ústředí a představenstvo Diakonie. Představenstvo v té souvislosti řediteli uložilo, aby zadal odborníkům vypracování správného formálního postupu v případě vyčlenění střediska z Diakonie. Představitelé ostravského střediska i zřizovatelských sborů úvahy o této možnosti vzápětí jednoznačně odmítli a vyjádřili přání v Diakonii setrvat – tím byla věc uzavřena a více se o ní nemluvilo. Šlo tedy o dobře míněnou nabídku, v žádném případě o „vyhazov“.
Není pravda, že představenstvo Diakonie dalo řediteli Schwarzovi pravomoc odvolat M. Kaštánka z funkce vedoucího střediska. Tato pravomoc je totiž trvalá a vyplývá ze statutu. Pravdou je, že představenstvo řediteli odvolání přímo doporučilo, a to proto, že po mnoha měsících vleklého jednání o situaci v Ostravě dospělo k názoru, že M. Kaštánek postrádá k výkonu takové funkce osobní a osobnostní předpoklady. Doporučení k odvolání je plně v kompetenci představenstva a je jeho odpovědností. Ředitel Diakonie v této věci tedy neučinil nic než že přijal rezignaci, kterou M. Kaštánek podal o několik dní později sám a z vlastní vůle, a na základě této rezignace ho odvolal z funkce. (Zde je podle mého osobního názoru možno nalézt ředitelovu chybu, měl pana Kaštánka odvolat mnohem dříve. Neumím si představit, kde jinde by vedoucí organizace strpěl opakované lži a útoky na svou osobu i na organizaci jako celek, prezentované dokonce prostřednictvím tisku.)
K obviněním pana Kaštánka z oblasti hospodaření Diakonie se vyjádřím především jako ředitelka jednoho ze středisek. Každý, kdo se kdy odhodlal k organizované práci v sociální oblasti v rámci nějaké instituce, mohl svobodně uvážit (a většinou jsme tak činili), zda chce tuto službu vykonávat soukromě, v rámci církevního sboru, občanského spolku či uvnitř větší, zastřešující organizace, jakou je právě Diakonie. Posledně jmenovaná možnost přináší řadu výhod (sepětí s církví, možnost kooperace s dalšími středisky, získávání státní dotace prostřednictvím ústředí, odborný servis…), ale i určitá omezení (vázanost statutem a organizačním řádem, povinná účast na poradách, jistá míra administrativní práce, předkládání rozpočtů a uzávěrek, respektování kontrolních pravomocí ústředí…) Každý, kdo do Diakonie vstupoval, o těchto výhodách i omezeních věděl a přijal je.
Není pravda, že ředitel Diakonie hospodaří se státní dotací neeticky či snad protiprávně. Je pravda, že dotace se přerozděluje – MPSV ČR přidělí Diakonii dotaci v celkové výši a předběžně ji rozdělí jednotlivým střediskům. Skutečné rozdělení dotace bývá jiné – považuji to za oprávněné a pochopitelné vzhledem k tomu, že v průběhu roku získávají střediska ještě další finanční příspěvky z regionálních a místních orgánů státní správy a samosprávy (dotace MPSV kryjí jen část nákladů). Kdyby ředitel Diakonie přesně dodržel předběžné rozdělení dotace, navržené ministerstvem, zůstala by některá střediska bez prostředků a jiná by vykazovala značný zisk. Je odpovědností ředitele dbát na to, aby financování středisek bylo natolik vyvážené, že zabezpečí provozní potřeby každého z nich. Důležité však je i to, že o kritériích pro vypracování rozpočtů a následně o rozdělení dotace mají možnost diskutovat všichni ředitelé středisek – i v letošním roce bylo rozdělení dotace odsouhlaseno na poradě ředitelů po společných předchozích konzultacích.
Není pravda ani to, že by se dotace krátila v případě, že středisko získá běžné sponzorské dary, nikdy se to nestalo. O situaci ostravského střediska vypovídá spíše skutečnost, že pan Kaštánek byl jediný z vedoucích, kdo odmítl podepsat s ústředím Diakonie dohodu o poskytnutí dotace MPSV a o hospodaření s ní – tím málem připravil vlastní středisko o jednu z podstatných služeb, které ústředí poskytuje (kdyby totiž mělo ministerské dotace vyjednávat každé středisko zvlášť, Diakonie by pravděpodobně zkrachovala).
Je hloupé říci, že ústředí Diakonie nemá finanční starosti, jak to učinil pan Kaštánek ve svém článku. Faktem je, že o výši plateb ústředí za poskytnuté služby se vedou uvnitř Diakonie polemické diskuse, spor však není o tom, že jistá úhrada je nutná. Pokládám ji osobně za výhodnou daň za získané dotace a připadá mi logické, že pokud od ústředí požaduji určité služby, musím mu umožnit, aby fungovalo a mělo k tomu finanční prostředky. To samozřejmě nikterak nezmenšuje povinnost odpovědných orgánů kontrolovat účelnost jejich vynakládání.
Ředitel Diakonie má důvěru představenstva (což neznamená, že názory jsou vždy totožné), jinak by ředitelem nebyl. Troufám si říci, že až na výjimky má i podporu vedoucích středisek, a to takovou, jaká nebývá ve velkých organizacích běžná.
Podstatné je, že střediska poskytují své služby téměř patnácti stům klientů, a že se jim ve většině daří činit tak v lásce i s odborností. To mi dává naději, že problémy, které službu Diakonie provázejí a ani do budoucna se jí jistě nevyhnou, nejsou osudové a nemusejí nás drtit…
VOJEN SYROVÁTKA,
člen představenstva Diakonie ČCE:
1) Jaký máš názor na článek M. Kaštánka?
V článku se projevuje subjektivní, nevěcný přístup, který se neumí povznést nad osobní příkoří, která musel vytrpět v konfliktní situaci. Nerozlišuje mezi podstatnými a méně závažnými problémy a nedostatky.
2) Znamená to tedy, že v Diakonii je vše v pořádku?
Není, protože není vše v pořádku ani v ČCE ani jinde na světě. Záleží však na míře skutečností, které jsou negativní. Diakonii netvoří jen ústředí a středisko v Ostravě, případně v jiných místech, kde – pokud vím – byly také větší problémy. V dalších pětadvaceti střediscích práce Diakonie probíhá normálně – a tom se nemluví.
3) Co tedy konkrétně není v pořádku, co považuješ za chybné?
Nepovažuji za potřebné mluvit o konkrétním obsahu provozních problémů, z kterých vyrostly spory zejména v Ostravě, ale nelíbí se mi emoce, netolerantnost, nevěcnost, s jakou všechny zúčastněné strany do pokusů o vyřešení problémů vstupují. Nepovažuji všechno ve fungování Diakonie za dobré, ale není třeba to dramatizovat.
Š.
SIMEONA ZIKMUNDOVÁ,
členka dozorčí komise:
Služba patří k církvi jako dýchání k životu. Církev, která neslouží bližním ve světě, nežije, není církví Kristovou. S pádem režimu, jehož cílem bylo církve postupně ze života společnosti vytěsnit, nastal čas nových možností. Zrodila se Diakonie ČCE, která si předsevzala za cíl sloužit světu a veřejně tak deklarovat postoj církve k bolestem společnosti.
Naše Diakonie na mnohých místech tuto práci koná, často v úzké spolupráci se sbory. Vážím si mnoha dobrých lidí, kteří s osobním nasazením takto slouží bližním a svědčí tak nejen o stavu svého vlastního srdce. Jejich práce je misií v nejlepším slova smyslu. S vděčností myslím na všechna střediska Diakonie, která se takto dávají světu všanc.
Nicméně neznám lidskou činnost, která by nebyla omezena hříchem. Což jistě není důvod k pouhému konstatování, že zlé věci se prostě dějí a je třeba se s tím smířit. Je-li dílo Diakonií konané i dílem lidským, lze i v tomto díle nacházet problémy, věci nedostatečné, ba škodlivé. Církev má o problémech své Diakonie mluvit a nacházet společně s ní řešení a o tato řešení nejen stát, ale má je i uskutečňovat. Domnívám se, že touto snahou byl veden i synod, když zřídil dozorčí komisi Diakonie.
Dozorčí komise práci Diakonie téměř po dva roky pozorovala. Pravda, podle svých velmi limitovaných možností, všichni tři členové komise máme rodiny, zaměstnání a práci ve sborech. Přesto jsme společně s Diakonií zažili události dobré, vynikající, a žel i události velmi zraňující, byli jsme svědky nadšení i odhodlání, zoufání i ponížení.
V tento čas, krátce před synodem, kterému má komise podat zprávu o své činnosti, je vztah mezi komisí a představenstvem plný nedorozumění a napětí. Pro dozorčí komisi jsou důvody některých rozhodnutí představenstva nesrozumitelné, sestry a bratři v představenstvu jsou zase přesvědčeni, že dozorčí komise kudy chodí, tudy Diakonii škodí.
Přes jistě subjektivním hodnocením zatížený pohled se domnívám, že onou „žábou na prameni“ je direktivní a profesionalitu nade vše zdůrazňující způsob vedení Diakonie ztělesněný osobami dr. Schwarze a ing. Buriana. Jednáme-li s představenstvem za nepřítomnosti ředitele Schwarze, jeho komunikativnější část je ochotna naše stanoviska přijímat a hovořit s námi. Momentem příchodu ředitele představenstvo názory tohoto muže – který pro Diakonii tolik znamená, který ji vytvořil téměř z ničeho a který si své dílo nenechá nikým kazit – respektuje, a basta.
Vypiplat děcko a sledovat jeho růst se bez emocí neobejde. V momentě, kdy se otcovská láska stane dítěti přítěží, je třeba se od ní osvobodit. Nemohu věřit tomu, že úspěch díla svým dosahem tak žádoucího, má záviset na osobě jediného člověka. Domnívám se, že nastal čas Diakonii od svého ředitele osvobodit.
ZDENĚK BÁRTA, předseda představenstva Diakonie ČCE:
V ČCE počala pracovat Diakonie. Stačí pohled do schematismu Evangelického kalendáře, aby člověk pochopil, o jak obrovský organismus se církev rozrostla. Stačí se zeptat v místech, kde pracují střediska Diakonie, abychom si udělali obrázek, jak vzrostl kredit naší církve, zájem o ni a respekt k její práci. Diakonie znamená reálný dar od Pána Boha pro všelijak pochroumanou lodičku církve v její misijní práci.
Diakonie však znamená pro církev i mnohý konflikt a tříbení. To se projevuje zejména ve dvou oblastech – finanční a personální, oblastech, které ostatně dělají problémy církvi již po léta.
Diakonie, která obhospodařuje neporovnatelně větší objem finančních prostředků než celá ostatní církev a vzbuzuje tím u mnohých církevníků zapšklou závist (viz např. některé reakce na posledním zasedání synodu), si nemůže dovolit hospodařit tak „velkoryse“ s finančními prostředky jako církev – viz kauzu nakladatelství Kalich – je totiž pod zostřenou kontrolou státních orgánů, neboť ty si hlídají „své“ peníze, kterými Diakonii dotují.
Také proto se Diakonie v oblasti personální musela zbavit církevní pověry, že je „bratrské“ ponechat v rozhodující funkci třeba i neschopného či morálně problematického člověka, protože on je přeci tak zbožný, nebo patří do nějakého tak důležitého rodinného klanu. Zajímavé je, že ti zbožní členové církve nehodlají často pomáhat církvi jinak než právě na oněch odpovědných postech, na které evidentně nestačí – kazatel – kurátor – varhaník – vedoucí atd, atd, a nehodlají rozvíjet svá charismata třeba manuální prací při úklidu kostela apod. To si Diakonie opravdu nemůže dovolit (ostatně myslím, že by si to neměla dovolit ani celá církev, protože pak na rozhodujících místech nejsou nejzbožnější, ale nejdrzejší lidé).
A zde jsme u zatím nejslavnějšího diakonického problému: středisko Ostrava. Po odvolání vedoucí střediska sestry Grollové, která na funkci nestačila, nastoupil dočasně až do nového konkursu bratr Kaštánek. Zalíbilo se mu však ve funkci a podporován představenstvem střediska v Ostravě, tehdejším předsedou představenstva Diakonie Miroslavem Litomiským a dozorčí radou v čele s br. farářem Jaromírem Dusem nehodlal se konkursu podrobit. Napříč církevním řádům a schválenému statutu Diakonie si získal podporu synodu a vesele řídil dál, naprosto ignoruje všechna pravidla i té nejelementárnější spolupráce, naprosto běžná u všech ostatních středisek. Nejhorší na tom je, že nikdo ze zúčastněných nepochyboval o tom, že M. Kaštánek je – řekněme – příliš akcentovaná osobnost, než aby mohl zastávat své postavení dál, bylo však „zábavné“ sledovat, jak se představenstvo Diakonie smaží a jak se zejména podkopává půda pod nohama řediteli Schwarzovi. Osobně jsem přesvědčen, že zejména některým zainteresovaným vůbec nešlo o udržení Kaštánka, ale o potopení Schwarze. A považuji to za pokrytecké, zejména od M. Litomiského a Jar. Duse. Najednou se hraje hra, kdy je „bratrské“ udržovat ve funkci neudržitelnou osobu a paralysovat při tom bohorovně práci celého vedení Diakonie žabomyšími spory. Jsem hluboce vděčný tomu, že se do této hry nenechala na rozdíl od synodu vlákat synodní rada, jakkoli byla silně ovlivňována.
Článek Milíče Kaštánka je paranoický blábol, kterým se nehodlám vůbec zabývat, protože by to znamenalo větu po větě dokazovat, že jsou to lži a polopravdy, a na toto hřiště se nechci nechat vtáhnout. Snad jen tolik na ukázku, že ve chvíli, kdy text posílal redakci, už dobře věděl, že trestní oznámení, které inicioval, bylo zamítnuto už i v odvolacím řízení, vůči němuž není opravného prostředku, jako zcela bezpředmětné – a přesto lže čtenářům, že se to bude asi řešit.
Jsem zvědav, jak se zasedání synodu na podzim vůči Diakonii zachová. Zda poslanci synodu pochopí, že jde při Diakonii o životně důležitou věc pro církev a ponechají ji dál pracovat, aby mohla i nadále přinášet církvi duchovní, ale i hmotný užitek, či zda zapšklá mentalita ghetta naslouchající vždy těm nejpodivínštějším hlasům bude opět slavit hody. Buďme konkrétní: Mají-li poslanci synodu pocit, že se ve vedení Diakonie děje zlo, jak tvrdí br. Jaromír Dus, nechť nás, představenstvo, které stojí za ředitelem Schwarzem, synod odvolá a zvolí si představenstvo jiné. Mají-li poslanci pocit, že Diakonie jako taková církvi škodí, nechť ji vyvrhnou z úst církve. Rozpoznají-li však, že Diakonie je nadějnou – byť třeba zatím poněkud pubertální – ratolestí na kmeni církve, nechť jí dají šanci pracovat řádně podle církevních řádů, statutu Diakonie i občanských zákonů bez „bratrských“ postranních intervencí, pomocí, šeptand a dopřávání sluchu podivínům, kteří jsou vždy pro církev tou největší pohromou. A nechť si synod zvolí skutečně nestranný kontrolní orgán, který bude církev o Diakonii objektivně informovat.
Moc bych své církvi i své Diakonii přál, aby zvítězil hlas kritického rozumu a hledání dobra pro Církev i její diakonii.
KAREL SCHWARZ, ředitel Diakonie ČCE:
Hned první věta článku M. Kaštánka neodpovídá skutečnosti a tyto „drobné“, leč podstatné „posuny“ jsou jeho průvodním jevem. Představenstvo střediska Diakonie ČCE v Ostravě vyslovilo nedůvěru vedoucí Jarmile Grollové až v březnu 1993 (nikoliv 1992), a tuto nedůvěru nespojovalo (viz zápis, který jsem obdržel o dva měsíce později) s průběhem oprav domu v Syllabově ulici (dnes dům Foibé). Již předtím ovšem představenstvo střediska kritizovalo J. Grollovou, avšak nekonkrétně (že se na funkci nehodí), čímž narůstalo osobní nedorozumění. Návrh na odvolání sestry Grollové jsem obdržel až v srpnu 1993. Představenstvo Diakonie ho nepřijalo, protože nebyl konkrétně zdůvodněn a ve středisku nebyly patrné závažné závady, ani je představenstvo střediska nesignalizovalo (drobné nedostatky v hospodaření byly odstraněny a zásadní chyby se neprokázaly). Žádal jsem tedy představenstvo střediska, aby uvedlo konkrétní závady v práci J. Grollové, ale představenstvo je nesdělilo. Moje prohlášení, které zmiňuje br. Kaštánek, nebylo bezprostřední reakcí na vyslovení nedůvěry, ani na požadavek odvolání, bylo vysloveno po bedlivé úvaze a neúspěšné snaze dobrat se zdůvodnění návrhu. M. Kaštánek však pominul, že jsem v říjnu 1993 na požadavek reagoval vypsáním výběrového řízení na obsazení místa ředitele střediska (uzávěrka přihlášek byla do 31. 1. 1994). Do tohoto konkursu se přihlásil později také M. Kaštánek a témuž konkursu se pak rok a půl bránil, poté co vystřídal ve funkci J. Grollovou na dobu než konkurs proběhne.
O tom, že by J. Grollová blokovala informace představenstvu, se objevuje první zmínka až v zápise představenstva střediska z prosince 1993 a jednalo se o údajné vyjádření J. Grollové, která popírá jeho autentičnost. Tvrzení, že to byl důvod odvolání J. Grollové, je nepravdivé, protože byla odvolána na vlastní žádost. Dr. E. Kaštánková nebyla jmenována vedoucí střediska, protože v té době jako vedoucí domu Foibé připravovala jeho otevření a bylo zapotřebí, aby se výkonu své důležité funkce plně věnovala. V přechodném období mezi rezignací J. Grollové a vyhlášením výsledků výběrového řízení byl v čele střediska potřeba spíše muž, proto jsem jmenoval vedoucím M. Kaštánka, ke kterému jsem měl tehdy plnou důvěru. M. Kaštánek nedodal, že při jeho jmenování byla jeho funkční doba vymezena do vyhlášení výsledků výběrového řízení (odhadovaná do dubna 1994). Již v únoru 1994 se však spolu s představenstvem střediska postavil proti dokončení výběrového řízení a od té doby mu všemožně bránil (mj. výhružnými dopisy a nátlakem na vedení církve). M. Kaštánek se dopouští ještě jednoho zkreslení (např. v Kj 27/95), když vzbuzuje na veřejnosti dojem, že byl do Ostravy pozván, aby středisko vedl. Ani jeden z manželů Kaštánkových nebyl vedením Diakonie či střediska pozván, aby řídil celé středisko: dr. Kaštánková přišla, aby vedla pouze dům Foibé (stacionář pro děti) a M. Kaštánek přišel na místo správce, údržbáře a řidiče střediska.
Organizační řád Diakonie platný od 1. 5. 1992 ukládal představenstvu střediska, aby kontrolovalo činnost a hospodaření střediska a k tomu si mělo zřídit kontrolní komisi, kterou však ustavilo opožděně (až v listopadu 1993). Pokud jde o tvrzení, že představenstvo mělo nedostatek informací od J. Grollové, musím konstatovat, že mě ani představenstvo Diakonie nikdy nepožádalo o zpřístupnění informací, které mu chyběly. Roční zprávy o činnosti a hospodaření střediska samozřejmě pravidelně dostávalo.
Reagovat důsledně na pasáž o rekonstrukci domu Foibé by zabralo několik celých čísel Protestanta, takže jen v obrysech. V době, kdy M. Kaštánek převzal funkci vedoucího, vyšly skutečně najevo (poprvé) mnohé závady, když se začala stavba přebírat od dodavatele (stalo by se tak bezpochyby i za vedení J. Grollové, třebaže zřejmě v menším rozsahu). Mnohým závadám by se předešlo zdařilejším projektem a lepší smlouvou s dodavatelem. Projekt i smlouva (bez dodatků) byly odsouhlaseny představenstvem střediska, jehož členy byli tehdy i stavební a investiční odborníci (z toho také vycházela J. Grollová, profesí sociální pracovnice). Podle pozdějších odborných vyjádření leží hlavní břímě odpovědnosti za závady na dodavateli (stavební firma Remona) a na stavebním dozoru investora (ing. Machová, jíž svěřila J. Grollová se souhlasem představenstva střediska odpovědnost).
Nevyhýbám se osobní spoluodpovědnosti za nedostatky ve středisku a na stavbě, ale mnohokrát jsem prohlásil, že míru odpovědnosti nemohu posuzovat sám, nýbrž představenstvo Diakonie nebo jiný církevní orgán. Osobně jsem vedl šetření rekonstrukce domu Foibé, které jsem uzavřel v dubnu 1994 podrobnou závěrečnou zprávou předanou představenstvu Diakonie a požádal jsem o uzavření celé záležitosti a vyřčení výroku o mé případné spoluvině a o dalším postupu. Představenstvo Diakonie schválilo své vyjádření 20. 6. 1995 a konstatovalo v něm vzájemnou spoluodpovědnost všech zúčastněných na této stavební akci (firma Remona, technický dozor investora, vedoucí střediska, představenstvo střediska, ředitel Diakonie, představenstvo Diakonie).
Nerozumím tomu, jak mohl M. Kaštánek napsat, že trestní oznámení pravděpodobně přijal soud, když existuje usnesení státního zastupitelství z června t.r. (jehož kopii manželé Kaštánkovi obdrželi) o jeho konečném zamítnutí. Při rekonstrukci domu Foibé tedy nedošlo k trestnému činu.
To, že o odložení splatnosti faktur nezaplacených v letech 1992–3 není záznam, je dokladem toho, že vztahy mezi dodavatelem (Remonou) a střediskem byly v té době velmi dobré a Remona dokonce pokračovala ve stavbě na „sponzorský úvěr“ i v době, kdy středisko nemělo peníze na jejich zaplacení. Teprve když se jednalo o nápravě závad způsobených Remonou, požadovala tato firma jejich zahrnutí do připravované dohody a po jejím nepodepsání M. Kaštánkem (ani to nepopisuje M. Kaštánek přesně) trvala firma na jejich zaplacení a podala žalobu k soudu. M. Kaštánek požadoval v dubnu 1994, abych dohodu s Remonou podepsal sám (vysvětlil jsem mu, že to z právních důvodů nejde, protože smluvním partnerem Remony bylo středisko) nebo abych mu stvrdil, že tyto faktury nebude hradit středisko, nýbrž Diakonie ČCE (ústředí). Přislíbil jsem mu půjčku z celodiakonického fondu, pokud by středisko bylo na hranici solventnosti (v té době mělo finance na zaplacení). M. Kaštánek mi však patrně nedůvěřoval (ačkoliv jsme dosud žádné středisko nenechali „na holičkách“ a nezbytnou půjčku jsme mu poskytli); jedině tak si vysvětluji, že optimální dohodu s Remonou nikdy přes mé naléhání nepodepsal. Vyčítám si, že jsem v tom okamžiku M. Kaštánka neodvolal, čímž bych umožnil podepsání dohody, a přiznávám, že jsem k tomu ve vypjaté vnitrocírkevní atmosféře neměl odvahu (ale ani souhlas představenstva, o který jsem požádal).
Tvrzení, že jsem nekomunikoval s představenstvem střediska a M. Kaštánkem, vůbec neodpovídá skutečnosti a existuje k tomu řada dokladů. Pokud tím ovšem není myšleno, že jsem měl (většinou shodně s představenstvem Diakonie) jiný názor, především pokud jde o zrušení výběrového řízení, a že se v důsledku toho vztahy mezi představenstvem a vedením Diakonie značně přiostřily.
Se jmenováním představenstva střediska to bylo také jinak. Ostravské středisko vzniklo jinak než všechna ostatní, a to na základě 4, odst. 7 statutu Diakonie ČCE, který umožňuje začlenit do Diakonie i středisko, které založil někdo jiný (v daném případě čtyři ostravské sbory). Podmínkou tohoto začlenění (zakotvenou i v dohodě sborů) je dodržování všech vnitřních předpisů Diakonie. V případě tohoto střediska však ke jmenování členů představenstva střediska až do počátku tohoto roku nedošlo, protože sbory písemně nesdělily, kdo má být jeho členem. Po celou dobu existence střediska jsme však de facto uznávali složení představenstva tak, jak se scházelo, ačkoliv v průběhu doby byli někteří členové nahrazeni (zřejmě bez řádné volby ve sborech). Dva členové z jednoho ze zakládajících sborů se také přestali práce představenstva zúčastňovat. Dlouhodobě jsem upozorňoval na to, že by takto podle církevních předpisů řádně neustavené (nejmenované) představenstvo mohlo být zpochybněno. V listopadu 1994 jsme se na schůzce s představiteli sborů dohodli, že představenstvo bude nově jmenováno, sdělí-li sbory písemně nové členy na další funkční období (první období skončilo 26. 11. 1994). Představenstvo Diakonie doporučilo, aby s ohledem na dosavadní střety (představenstvo mj. vystavilo J. Grollovou v r. 1992–3 neúměrnému psychologickému tlaku, namísto toho, aby jí pomáhalo) byli nominováni jiní členové než dosud. Vzhledem k tomu, že sbory nominovaly opět tytéž členy, byli přes výhrady, které k nim představenstvo i ředitel Diakonie měli, řádně jmenováni ředitelem Diakonie (náměstek ředitele je podle zřizovací listiny a org. řádu oprávněn podepisovat se v zastoupení ředitele v plném rozsahu jeho kompetencí). Tvrzení, že jsem v té chvíli s nově jmenovaným představenstvem přestal jednat, je rovněž nepravdivé a opak lze doložit jak dopisy, tak osobními kontakty. To, že jsem si vybral jiné lidi a ty jmenoval jako dočasné představenstvo bez konzultace se staršovstvy sborů, je naprostý nesmysl. Ke jmenování dočasného představenstva střediska došlo po rezignaci předcházejícího představenstva, podané na schůzi 18. 6. 1995, které se zúčastnili statutární představitelé všech tří sborů podílejících se nyní na práci střediska, a tito představitelé (vždy kazatel a kurátor) tam byli vyzváni, aby převzali dočasně funkci členů představenstva střediska. Ptám se, jak může být toto představenstvo jmenováno bez vědomí staršovstev sborů, když členství přijali předsedové všech těchto staršovstev?
To, co nazývá M. Kaštánek mým vyhrožováním, byl návrh představenstva Diakonie na vyčlenění ostravského střediska z Diakonie ČCE, aby na rozdíl od ostatních středisek nemuselo respektovat předpisy Diakonie a rozhodnutí představenstva Diakonie a aby si samo mohlo určit vedoucího bez souhlasu představenstva, bez jmenování ředitelem a bez výběrového řízení, které odmítalo, tedy aby bylo samostatné. Byla to ovšem jedna z několika variant řešení.
A nyní ke kritice financování Diakonie:
1. Smlouva s MPSV ČR o poskytnutí dotace ze státního rozpočtu je uzavírána každoročně s „celou“ Diakonií ČCE, nikoliv s jednotlivými středisky. Diakonie (ředitel a představenstvo) odpovídají za její hospodárné rozdělení a využití, i za dodržení předpisů o jejím použití. Je to obdobné jako s platy farářů, ty také spravuje povšechný sbor a jeho správní orgán, nikoliv sbory. Peníze, pokud vím, také jsou uloženy na účtech synodní rady, ale úroky nepřevádí církev ani farářům, ani sborům. Na základě smlouvy s MPSV a příslušných státních předpisů je Diakonie ČCE (ústředí) povinna uvolňovat postupně dotaci střediskům jen k účelům stanoveným smlouvou. Přitom jsme vždy postupovali v dohodě se středisky a po projednání na poradě vedoucích středisek. Dohodnuté principy schválené představenstvem Diakonie však musí střediska dodržovat, především princip „solidarity středisek“, podle něhož regionální příjmy středisek z veřejných zdrojů do provozního rozpočtu jsou považovány de facto za společné příjmy všech středisek, nikoliv za příjmy pouze jednoho střediska. Podle vývoje příjmové stránky rozpočtu ve všech střediscích se v průběhu roku pomáhá finančně slabším střediskům až do výše jejich společně dohodnutého rozpočtu. Příjmy od babiček (dary a sponzorské příspěvky) do tohoto „přerozdělování“ samozřejmě nepatří (a M. Kaštánek to dobře ví), stejně jako příjmy (mimo dotaci MPSV) použité na investice (s nimi hospodaří každé středisko „na vlastní triko“ a z celodiakonických zdrojů mohou střediska dostat dar nebo půjčku). Kdybychom princip solidarity neuplatňovali, dávno by řada středisek zbankrotovala (protože regionální úřady nejsou všude štědré), avšak některá střediska – to připouštím – by se měla lépe). M. Kaštánek přišel mezi vedoucí středisek jako poslední a přitom jako jediný se proti tomuto principu postavil a pro „své“ středisko chtěl získat výhodu vůči ostatním.
2. Krátkodobou půjčku (finanční výpomoc) od střediska Diakonie v Myslibořicích uzavřela J. Grollová krátce před svou rezignací ústně a písemnou dohodu pak M. Kaštánek odmítl uzavřít. Když od splatnosti půjčky uplynulo více než 6 měsíců a středisko ji nevrátilo, ačkoliv mělo potřebné finanční prostředky k jejímu vrácení, přistoupilo vedení Diakonie k mimořádnému opatření: půjčku 200.000,– Kč vrátilo Domovu v Myslibořicích z celodiakonických prostředků, a takto vzniklou pohledávku vůči středisku v Ostravě vyřešilo účetně zkrácením zálohy zaslané do Ostravy na provoz ve výši 400.000,– Kč, a to o 200.000,– Kč. Nešlo tedy o krácení státní dotace, protože v té době dotace nebyla ještě středisku přidělena, neboť M. Kaštánek odmítl podepsat dohodu s ústředím Diakonie o poskytnutí státní dotace (viz předcházející bod). Tuto dohodu podepsala až po rezignaci M. Kaštánka zastupující vedoucí střediska ing. Řezáčová a středisko pak mohlo obdržet dotaci ve sjednané výši.
3. Rozpočet ústředí je součástí celodiakonického hospodaření Diakonie ČCE, v němž nejpodstatnější složku příjmů tvoří příspěvky středisek (obdobně jako v celocírkevním hospodaření repartice sborů), k nimž je klíč jednoduchý: 4% z úhrnu provozních nákladů střediska (od letoška s odečtením části nákladů). Ústředí spotřebovává jen část těchto příjmů do výše schváleného schodku rozpočtu předem projednaného na poradě vedoucích všech středisek a schváleného představenstvem Diakonie. Příjmy ze středisek, přesahující schodek hospodaření, plynou do zvláštního fondu, s nímž ústředí může disponovat pouze se schválením představenstva a poskytují se z něho dary a půjčky střediskům. Finanční prostředky poskytnuté státem se ukládají na běžné účty, které se úročí. Tyto úroky jsou oprávněně příjmem toho subjektu, který uzavřel s MPSV smlouvu o dotaci (tedy Diakonie ČCE, nikoli středisek). Úroky jsou odvedeny do stejného fondu jako přebytek z příspěvků středisek a slouží tedy střediskům. Je věcí dobrého hospodáře, aby finanční prostředky uložil u peněžních ústavů, které poskytují výhodné podmínky, a v žádném případě to není nedovolené podnikání, jak se M. Kaštánek mylně domnívá.
Zahraniční kontakty jsou ve výroční zprávě uvedeny a zprávu o vykonaných cestách pracovníků ústředí projednává představenstvo Diakonie. Přehled cest je veřejnosti přístupný v zahraničním referátu ústředí.
Pokud jde o krácení (částka není předem stanovena, tedy nemůže být ani krácena) svých odměn, vytrhl M. Kaštánek jen část svého negativního hodnocení, kterému bylo sděleno spolu s výší mimořádné odměny za rok 1994, tak jako každému jinému vedoucímu střediska. Dopis však obsahoval jak negativní, tak pozitivní hodnocení. O tom, že způsob i rozsah jeho aktivity věnované tomu, aby „dokázal“ chyby svých předchůdců a vedení Diakonie, byl nepřiměřený (i když upozornění na chyby bylo skutkem jednoznačně správným) a o tom, že M. Kaštánek opakovaně „bere spravedlnost do svých rukou“, by se čtenáři Protestanta mohli přesvědčit četbou mnoha jeho dopisů a dalších písemností.
S br. Kaštánkem se shodnu v tom, že tzv. ostravský případ poškozuje pověst Diakonie ČCE. Na rozdíl od něho jsem ovšem přesvědčen, že představenstvo a vedoucí střediska v Ostravě měli respektovat předpisy Diakonie a rozhodnutí představenstva Diakonie a neměli se pokoušet o prosazení svého názoru a svých představ o práci Diakonie za cenu šíření konkrétně nepodložených nařčení a „poplašných zpráv“ a obviňování, „očerňování“, ba i osočování bratří a sester.
Byl bych shodně s br. Kaštánkem rád, kdyby vznesená obvinění vyšetřila nezávislá komise – a to jsem očekával od dozorčí rady, jejíž zvolení synodem jsem přivítal. Dozorčí rada se však také uchýlila na minulém synodu ke generalizujícím vážným obviněním pracovníků Diakonie, aniž by je během dalších 10 měsíců doložila konkrétními fakty.
Ve svém vyjádření jsem se soustředil na obvinění vznesená br. Kaštánkem. Nemohl jsem pro nedostatek místa reagovat na všechny myšlenky a tvrzení br. Kaštánka (např. konkrétně nedokládá, v čem funguje Diakonie jako „byznys“), ani jsem se nedostal k tomu, abych se vyslovil k důležitějším problémům Diakonie, které ji skutečně trápí. Snad někdy příště.