Velikonoce 1997
Potemnělý kostel, u vchodu podivné postavy, zvláštní hudba, ne tak jásavá jako hlavní motiv ze „Superstára“. V pološeru mezi lavicemi proběhne postava. Černá s černými křídly. „ĎÁBEL!“ Napadlo většinu. „Ale pan režisér říkal, že text bude pouze evangelijní a o nějakých dalších postavách, notabene o ďáblu, řeč nebyla“ – pomyslí si pan farář. Středověké „kostelní pašije“ začínají. Zase hudba nevzbuzující náladu příjemnou, ale je cítit, ostatně i čichem, kus syrovosti pašijního příběhu. Zase proběhne „ďábel“. Postava to bude asi ženská. Atmosféra v kostele houstne. Presbyteři a církev spoluužívající kostel jsou informováni, vše je ošetřeno ve smlouvě. Když se ďábel-ka ukáže potřetí – faráři se to líbí už čím dál víc. Jen ta křídla, ta křídla!, – ne ty černý, to můžou bejt třeba Jidášovy myšlenky, ale ta zlatá těžká s kovovými háky – to snad má být svatý Petr ? Atmosféra houstne i přibýváním postav na kostelní scéně. A už začíná být dobře rozeznatelný začátek příběhu i evangelijní text, ač hostující soubor je z Polska a mluví svou mateřštinou. Identifikujeme několik postav učedlníků, krátce se objeví Ježíš. Žádný Superstár. Žádná líbivá tvář z amerických filmů. A co stačíme zachytit z rychle mluveného polského textu, jsou citáty z Jana. „Dítky, již jen krátký čas jsem s vámi. Budete mne hledat a jako jsem řekl židům, tak nyní říkám i vám: Kam já odcházím, tam vy přijít nemůžete. Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já miloval jsem vás, i vy se milujte navzájem…“ Scénář je skvělý. Události jdou rychle za sebou. Navíc rozhovor Jidáše se ženou (vypadala jako ten ďábel)…! … zatčení a ukřižování bez žádných zbytečných efektů, ale drsnost a realitu či reálnost vidíme a cítíme těsně vedle sebe. Žádná selanka, dojímavé scény, ale ani žádná krev…. Setmělý prostor budí až i strach. Při vyvádění zatčeného mezi lavicemi sem tam zavadili vojáci o někoho, kdo se z kostelní lavice příliš vykláněl. Ještě několik dalších krátkých scén … a už vidíme jen část kříže nad námi na kruchtě, zase oblak kouře…. „DOKONÁNO JEST“.! Dobře srozumitelný, ale přece ne „náš“ jazyk ještě umocňoval jakousi reálnost či autentičnost… A žádný ohromující konec – „grub pusty, grub pusty !“ ozývá se…. volání… – a když jsme vycházeli, alespoň já jsem měl náladu pašijní.
Díky polskému souboru, díky Činohernímu studiu v Ústí nad Labem, díky staršovstvům ČCE a ČSCH za laskavý souhlas.