Slovinský filosof Slavoj Žižek se posledních několik let stal vyhledávanou osobou komentující světové dění. Jeho provokativní, ale vtipné a přiléhavé komentáře a příměry z popkultury ho dostaly z výsostných vod levicových radikálů až do hledáčku světových mainstreamových médií. V Čechách se jen na podzim objevil Žižek dvakrát, přičemž jeho přednášky a panelové diskuse rozhodně netrpěly nedostatkem zájmu veřejnosti. Dobře se podle všeho prodává i jeho poslední kniha přeložená do češtiny, která nese název Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška. Knihu je možné hodnotit z celé řady perspektiv. Nastínit jeden z možných způsobů vnímání této knihy se zde pokusím.
Žijeme v utopii liberalismu, říká Žižek, a naráží tak na tezi liberálního myslitele Fukuyamy, který na začátku devadesátých let napsal knihu o tom, že už se nacházíme na konci dějin. Dosáhli jsme ideálního, nepřekonatelného společenského uspořádání – liberální demokracie; na světě se sice ještě vyskytují autoritářské režimy, je už ale jen otázkou času, kdy i je dostihne osud východního bloku. Tento sen o konci dějin byl podle Žižeka v posledním desetiletí vážně narušen dvakrát. Zatímco teroristický útok z 11. září 2001 byl opravdovou tragédií a znamenal tvrdé vystřízlivění z upřímné víry v utopii liberalismu, dění kolem roku 2008 už je fraškou. Přestože ekonomická krize ukázala, že ke krizi vedly samotné základní premisy kapitalismu, hlavní strategií, jak vyvést kapitalismus z krize, se stala snaha o znovuobnovení důvěry lidí v systém.
Analýza způsobu myšlení o uspořádání veřejných věcí je hlavní téma první části Žižekovy knihy. Žižek velmi přesvědčivě analyzuje, jak se nám myšlenkové postupy, které nepřipouští žádnou alternativu, vryly pod kůži, často bez toho, že bychom si to sami uvědomovali. Logika tržního hospodářství ovládá postupně všechny sféry našeho života. Implicitním předpokladem každé politické diskuse je pravidlo „nejde to jinak“. Možné je to, co odpovídá pravidlům kapitalismu. Žižek mluví o „naturalizované ideologii“. Mnoho z toho, co je svázáno s ideologií kapitalismu, jsme už přijali za své jakožto „přirozeně lidské“. Pokud někdo přece jen vyjádří názor, který se této „přirozenosti“ vymyká, je ignorován jako naivní, popř. odsouzen jako apriori nebezpečný. Pěkná ukázka takového způsobu myšlení se objevila v minulém čísle Protestantu. Martin Hrubeš tam označil Jana Škroba na základě jeho článku o Occupy jako levicového revolucionáře. Pokud si přečteme článek Jana Škroba, nemůžeme si nevšimnout, jak několikrát upozorňuje, že hnutí není socialistické, ale sociální; nelze vymezit pravicově ani levicově, apod. Přesto si na základě poskytnutí informací o politicky nevyhraněném hnutí, které se však snaží nabídnout reálnou alternativu naší společnosti, vysloužil Jan Škrob od Martina Hrubeše přízvisko levicový revolucionář. Formální svoboda slova je velmi vysoká, šíře společensky akceptovaných názorů na uspořádání společnosti je však velmi úzká. Pokud někdo překročí hranici toho, co je považováno za „přirozené“, nejjednodušší způsob, jak ho z diskuse bez argumentů znovu vyřadit, je právě nálepka levicového revolucionáře, bez ohledu na to, zda je jeho názor revoluční nebo alespoň levicový.
Nutno dodat, že právě levičáky Slavoj Žižek také nešetří a svým pronikavým myšlením odhaluje v jejich názorech a oblíbených argumentech nejedno klišé a hlavně nedůslednost. S tím částečně souvisí druhá část jeho knihy, téměř pro každého asi provokativní, pro leckoho nepřijatelná. Žižek originálně předchází obdržení stigmatizující nálepky komunista tak, že si jí sám hrdě lepí na čelo. Šokuje tak tím, že se prohlašuje za komunistu, mnohem více však šokuje tím, že přesto (nebo snad právě proto?!) mluví k věci. Nemusím asi dodávat, že Žižekovo pojetí komunismu je na hony vzdálené tomu, co známe my a ostatně i Slovinec Žižek jako východoevropský reálný socialismus. Žižekovy myšlenky však nelze jednoduše zařadit ani po bok salónních západních marxistů, kteří kupí intelektuální konstrukce kolem Marxova pojmu odcizení.
Jak ale tohoto komunistu máme číst (pokud vůbec)? Jsem přesvědčen, že především demokraticky. Pokud je totiž základem demokracie diskuse, musíme se učit mluvit, přemýšlet, hledat různá řešení, hledat alternativy. Naším úkolem je proměnit obrovskou míru formální svobody názoru a svobody konání (za kterou máme být ovšem vděčni, jak zdůrazňuje sám Žižek) také v konkrétní svobodné myšlení o veřejných záležitostech.
Krize nám dala jasný signál, že nežijeme v utopii; v utopii, která má, jak známo, vždy tak blízko k totalitě. Krize svou destrukcí vysněného společenského uspořádání nabízí možnost renesance demokracie. Nelze už ničím legitimizovat jediný možný názor na uspořádání společnosti, je znovu čas o něm diskutovat, čas o něm přemýšlet, čas o něm mluvit. Tak je také nutné chápat Žižekovu poznámku na začátku knihy. Rčení „Dost bylo řečí, je čas začít něco dělat“, je podle něj jedno z nejhloupějších vůbec. Poslední dobou jsme toho dělali až příliš, teď je čas se zastavit a začít myslet.
Výzva k mluvení, k mluvení k věci místo bezmyšlenkovitých činů, je také veskrze demokratická výzva, kterou si může s čistým svědomím z komunisty Žižeka vzít i český křesťan začátku třetího tisíciletí, kterému není lhostejný osud společnosti. S pevným zakotvením ve své tradici a s otevřenou myslí si pak může přečíst i druhou, kontroverzní část Žižekovy knihy (a také ovšem leccos odmítnout) . Ostatně sám Žižek se vyznačuje velkou otevřeností vůči křesťanství. S chutí odkazuje na svého oblíbence apoštola Pavla a v jedné ze svých knih cituje i teologa Johna Howarda Yodera (česky od něj vyšla Ježíšova politika, EMAN) .
Slavoj Žižek, Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška
Praha: Rybka Publishers, 2011. 247 stran