Dopis do Ženevy 1948 zůstane jedním z těch dokumentů našich dějin, které odkrývají to podstatné, oč v nich šlo. Po padesáti letech máme možnost porovnat pozdější představy s úsudky, úzkostmi i nadějemi současníka. A to je neobyčejně cenná příležitost, jak se dobrat odpovědi na otázku, co nám tato událost říká dnes.
Jako nástroj Stalinovy politiky prosadila u nás KSČ atmosféru občanské války a její dogmatická a normalizační složka ji hleděla živit až do samého konce. Kádrování, občané druhého řádu, černobílé vidění byly toho průvodními jevy. Demokracie má šanci jen překonáním toho všeho.
Jaromír Procházka
V archívu Karla Bartha se našel opis dopisu, jehož originál byl v březnu 1948 odeslán do Ženevy, nejspíše generálnímu tajemníku Světové rady církví W. A. Visser ’t Hoofovi. V tomto dopise líčí nepodepsaný český teolog události v Československu a jejich pozadí. Kdo byl jeho autorem, nelze s plnou jistotou určit. Podle všech známek však jím byl prof. J. B. Souček.
Milý …
Nepodepíši tento dopis a jelikož jste schopen uhodnout, kdo jsem, není to ani důležité. Důležité je pouze to, že následující řádky jsou pokusem českého křesťana pokud možno úplně a poctivě zaznamenat své názory na českou krizi, a tak ulevit vlastní duši a zároveň snad poněkud přispět k Vašemu lepšímu pochopení naší situace.
…
Revoluce shora a zvenčí
O politické stránce krize jste informován vcelku obsáhle a pravdivě. Některé zprávy kolující v západním tisku jsou v jednotlivostech bezpochyby nadsazené; průvodní jevy krize byly vnějšně daleko méně dramatické, než jak je líčí zpráva uprchlého českého katolického novináře Pavla Tigrida v Neue Zürcher Zeitung. Avšak nehledě na takové nepřesnosti v detailech, zůstává pravdou, že v zásadě šlo o chladně připravený a pečlivě inscenovaný puč. Puč nebo uchopení moci shora, založené především na policejní moci a na obavách z brzkého či pozdějšího, v každém případě však nejvýše pravděpodobného zásahu Ruska. Nelze popřít, že tu byl určitý náběh k lidovému povstání a že ta část národa, kterou komunisté skutečně získali (přibližně čtvrtina obyvatelstva), plně souhlasila s tím, co se stalo. Nicméně tu významným způsobem chybělo skutečné nadšení či opravdový revoluční zápal. Podle všech známek se zdá, že dokonce hluboko uvnitř komunistické strany, včetně stranické tajné služby, bylo málo nadšení, nýbrž spíše pocit nepříjemné povinnosti. Lidu se dostalo výzvy a víceméně příkazu naplnit ulice, aby se tak vzbudilo zdání lidového hnutí, avšak tito lidé byli sotva více než diváci, či v nejlepším případě řecký chór. Ovšemže tu nechyběla ona zvláštní hybná síla, jež při podobných událostech vždy vyvře prostě z chamtivosti či osobní zášti, ale mimo takovéto a podobná hnutí měla celá záležitost charakter spíše policejního opatření než lidového povstání. Jakýkoli výklad prohlašující, že tento převrat byl znamením či vyústěním živelného, spontánního hnutí lidu, že to byla původně skutečná revoluce, lze s klidem odmítnout jako mýtus. Oficiální prohlášení, že šlo o odvrácení útoku reakce, je samozřejmě pustá propagandistická lež. Vyústění, konečné výsledky, by ovšem mohly ukazovat na to, že to byla revoluce celého národa, avšak jde o revoluci shora a zvenčí.
Úvaha o Edvardu Benešovi
Objevily se mnohé úvahy o slabošském jednání českých demokratických sil a zvláště prezidenta v krizi. Dokonce i zde jsem od Američanů slyšel velmi kritické výroky o tom, co se jim v chování národa během krize jevilo jako zbabělost. Na některé otázky jistě dala odpověď smrt Jana Masaryka, která – ať už byla záměrným politickým činem či nikoli – byla rozhodně projevem nanejvýš stísněného svědomí a východiskem z morálně neřešitelné situace. Jistě to nebyla křesťanská cesta – ale jestliže k tomu jednou došlo, platí tu Mt 7,1. Avšak i mimo to zdá se mi možné, podat srozumitelné vysvětlení naší slabosti. V pozadí stojí vina, hřích, a zdaleka to není pouze zbabělost. V několika odstavcích se pokusím naznačit, co mám na mysli, a začnu od méně závažného.
Pokud jde o jednání dr. Beneše, je třeba vzít v úvahu dva faktory:
1) Jeho pravděpodobný úsudek o pravděpodobných důsledcích jakéhokoli jiného postupu než toho, jímž se vydal.
2) Jeho zdravotní stav, který se od července 1947 silně zhoršil: jasnost jeho úsudku se zdá neztlumena, ale někdejší vůle a rozhodnost byla velice oslabena jakýmsi záchvatem, který v červnu utrpěl (oficiálně se mluví o úpalu, avšak patrně to asi byla porucha vnitřní povahy).
Ad 1) Jedinou praktickou alternativou bylo pokusit se o převrat opačným směrem, snad za podpory armády, která by možná byla hotova takového příkazu uposlechnout. Avšak to by s sebou neslo obrovská mezinárodní rizika: možnou, neli pravděpodobnou intervenci Sovětského svazu, jež by vedla snad bezprostředně k válce a v každém případě k nesmírnému teroru v zemi, která by byla velmi rychle obsazena Sovětskou armádou. A i kdyby ani k tomu nedošlo: pokus o takový protipřevrat – i kdyby byl úspěšný – by nutně přinesl fašistickou diktaturu, opoziční menšina by byla příliš silná a příliš uzavřená, než aby to otvíralo jinou cestu. To by však zkompromitovalo tradici československé demokracie hůře než to, k čemu nyní skutečně došlo, totiž k diktatuře menšiny, která se k doopravdy svobodným demokratickým ideálům nikdy nehlásila. (Tento argument ovšem něco váží pouze za předpokladu, že 1 K 6,7–8 má význam i pro skutečný politický život.) Také by to znamenalo, že komunistická čtvrtina národa by se definitivně zatvrdila a mezinárodní rozkol by se stal zcela nezcelitelným. (Toho je podle mého názoru třeba se obávat ve Francii, jestliže tam napříště bude komunistická strana potlačována.) Jak to zde vypadá, ukazují se již známky toho, že hořké zkušenosti povedou u značné části komunistické strany v našem národě k vystřízlivění, takže rozkol, který nyní prochází napříč naším národem, by mohl být zhojen. Někteří ze stranou stojících komunistických intelektuálů jsou již hořce zklamáni, a je mnoho komunistů, kteří se za to, co se jejich jménem dělo, stydí. Bude to proces dlouhý a bolestný a šance jej přestát není jistě pro náš národ nijak skvělá – o tom si nedělám iluze –, avšak přesto věřím, že to zřejmě byla a je jediná cesta. Tím nechci nijak zlehčovat to, k čemu došlo – nemění to nic na tom, že šlo o opovrženíhodný, zbytečný a neospravedlnitelný převrat ve službách cizí mocnosti – avšak snad je možno za tímto kusem lidského zmatení vzdáleně rozpoznat ruku prozřetelnosti.
Ad 2) Zdá se, že špatný zdravotní stav dr. Beneše a z něho plynoucí slabost jeho vůle, je hlavním vysvětlením, proč neodešel po přijetí nového režimu, jenž mu byl za výše popsaných okolností vnucen. Zdá se, že to skutečně také sám považoval za správné, avšak neučinil to kvůli některým slabým osobnostem, jimiž byl obklopen.
Zkušenost Mnichova
Avšak jak to, že se věci dostaly až do této soutěsky, v níž už nebylo jiného řešení než to, jež se uskutečnilo a jež bylo dokonce morálně nejpřijatelnější? Bezpochyby tu působily mocné vnější síly, které činily neobyčejně obtížným obrátit list. Pohled na mapu a vzpomínka na to, co se před nedávnem dělo v nejbližších zemích, ozřejmí, co mám na mysli. Rozhodně si myslím, že Američané a jiné západní národy nemají příliš morálního oprávnění samolibě nás kritizovat pro slabošství. My koneckonců nemůžeme za úmluvy z Teheránu a Jalty, ani za to, že americké armádě bylo z Washingtonu zakázáno podílet se na osvobození Prahy. Ještě důležitější je však ta okolnost, že v povědomí našeho národa je stále ještě velmi reálným faktorem zkušenost z Mnichova. Nemíním to jako lidskou obžalobu – na to my, kdo něco víme o realitě a rozmanitosti lidského hříchu, nemáme právo. Skutečností však zůstává, že tento zážitek měl nepochybně na reakci našeho národa určující vliv. Jednak se tím stal poddajnějším a jednak zůstala v našich ústech pachuť, kterou šestiletá válka nemohla zcela odnést a která učinila náš národ více než jakýkoli jiný přístupným protizápadní propagandě. A komunisté samozřejmě této příležitosti využili beze studu a velmi chytře. Ze strany velkých západních národů by měla být nynější ztráta Československa pro věc demokracie, která je zajisté tragická a ukáže se osudnou pro celý svět, přijata přinejlepším jako poslední účtování za vinu Mnichova. (To mohou ovšem pochopit pouze věřící křesťané, avšak ti vědí – nebo ne? – že vposledu žádné jiné vysvětlení věci nemá smysl.)
Odsun jako vina
Mým úmyslem ovšem není vyznávat viny jiných národů – to se v poslední době dělo příliš často. Mne tíží – a je to skutečné břemeno, které mi leží na duši – že naše slabost v nynější krizi byla také – a to pro křesťany na prvním místě – odplatou našich vlastních hříchů. Svůj nový život po osvobození jsme začali v duchu nezřízeného a bezuzdného nacionalismu. Bylo to přirozené a snad nevyhnutelné jako reakce na utrpení a ponížení okupace, avšak přece to byl duch falešný a odpovědní mužové našeho národa se mu měli postavit na odpor. Odpovědnost nás všech za to je veliká. My v církvi, nebo alespoň většina z nás, jsme to viděli a pokoušeli se něco proti tomu dělat, ale naše úsilí bylo spíše chabé. Sebe nevyjímám. Bezpochyby jsem viděl situaci velmi jasně, v nacionalismu jsem vždycky spatřoval hlavní prokletí naší doby a vývojem událostí jsem byl velice sklíčen, avšak nevykonal jsem nic jiného, než že jsem napsal pár článků, kázal několik kázání a příležitostně o této věci hovořil s přáteli a studenty – to vše nebylo příliš mocné ani příliš odvážné. Konkrétním výrazem tohoto nacionalistického ducha byl odsun sudetských Němců. Od počátku jsem byl vnitřně proti tomu, ale byl jsem v tom značně izolován a mnoho jsem nemohl udělat a také jsem neudělal. Štít protestantských církví je v této záležitosti neposkvrněný do té míry, že se neúčastnily tahanic o německý majetek – účastnit, resp. zajímat se o to se začaly, až když nám dr. Wehrenpfennig (superintendent Německé evang. církve v Jablonci n. Nisou; pozn. překl) řekl, že by to přivítal – že se snažily seč mohly ochránit jednotlivé německé faráře a pomoci jim a že se vcelku nedaly celou tou horečkou nakazit. Avšak daly se svést k protestu proti rezolucím Světové rady církví, týkajícím se odsunu, jakkoli protestu umírněnému a důstojnému. A neoficiálně jsme se formou knížky dr. Bednáře (The Transfer of Germans from Czechoslovakia from the Ideological and Ecclesiastical Standpoint, Kalich 1948) podíleli na onom žalostném pokusu obhájit neobhajitelné. Jsem jen rád, že oficiální církev odmítla brožuru dr. Bednáře vydat jako církevní publikaci. To je jistě minimum: když církev nevidí cestu, jak by mohla proti takovýmto opatřením něco podniknout, ať alespoň mlčí a nepokouší se je obhajovat.
Podle mého názoru má celá tato záležitost ústřední význam. Nezabývám se jí příliš z hlediska toho, zda si to sudetští Němci zasloužili: co si v Božích očích nezasluhujeme za své hříchy? Je možné, že to pro ně bylo milostivé tříbení – to ovšem musí rozpoznat sami, pokud jsou křesťané. To, co mne znepokojuje, není čistě morální stránka věci. Celé to opatření nám bylo předkládáno – a to ne jako čin msty či trestu, nýbrž jako chladně přijaté nutné opatření, které nás mělo jednou provždy zbavit nesporně palčivého problému. Bylo nám vyloženo, že je třeba využít této jedinečné příležitosti, a tak se zabezpečit proti opakování Mnichova. Právě tento způsob uvažování o věci považuji za těžkou chybu, neli hřích. Propuknutí vášní by po zkušenosti šestileté okupace bylo možno pochopit i odpustit. Avšak v této snaze pomocí nepokrytě tvrdého, nebývalého a neslýchaného, ano obludného opatření se zabezpečit, vidím projev hybris, jenž nemá naději na úspěch. Takovéto lidské pojistky vždycky troskotají. Podle mne je tento nezkrocený nacionalismus, který se projevil odsunem, prvním zlem, oním próton pseudos našeho života po květnu 1945, tím zlým kořenem, jehož je tento komunistický převrat prvním ovocem. První otázkou mých přátel, když jim toto vykládám, je vždy, jakou jinou cestu bych navrhoval. To je ovšem potíž, ale moje odpověď v zásadě zní, že cokoli jiného by bylo znamenalo spoléhat se na nějakou zázračnou událost – avšak proč se jako křesťané bojíme držet se směru, který Písmo plně zastává (Ř 12,17–21), jen proto, že je při tom třeba věřit na zázraky? Nyní, po tom, co se v posledních dnech stalo, si začíná překvapivě veliký počet mužů a žen uvědomovat, že jsme se dopustili velikého selhání, hříchu. A mám za to, že jedním z nejnaléhavějších současných úkolů církve je kázat evangelium bez přímých politických aplikací, aby tak byla připravena půda pro vyznání a zavržení těchto omylů a hříchů, až k tomu nadejde čas.
pokračování příště