Papežská rada Iustita et Pax (Spravedlnost a mír) vznikla nejprve jako komise založená r. 1967 Pavlem VI. Papež Jan Pavel II. ji povýšil r. 1988 na papežskou radu a papež František ji začlenil k r. 2017 pod Dikasterium pro službu integrálnímu lidskému rozvoji. Česká rada Iustitia et Pax působí již více než 20 let jako jedna z rad České biskupské konference a spolupracuje s dalšími evropskými komisemi pro spravedlnost a mír, kterých je celkem 31. Komise má tři hlavní úkoly: sledovat otázku sociálních a lidských práv na území spravovaném touto biskupskou konferencí, podporovat solidaritu lidských práv překračující hranice států a seznamovat se sociálním učením katolické církve. V ČR se komise, která má asi deset členů z různých oborů, schází jednou za dva měsíce a několikrát ročně také vydává prohlášení. Předsedou této komise je biskup Václav Malý. O její činnosti vznikl roku 2011 jeden díl křesťanského magazínu, který lze shlédnout i na internetu.
Recenzovaný sborník představuje klasobraní za 18 let. Skládá se z 54 různých prohlášení – převážně vyjádření komise, ale také jednoho prohlášení České biskupské konference k situaci na Šluknovsku z r. 2011 a dvou otevřených dopisů ke zdanění restitucí. Jednotlivá prohlášení jsou poměrně stručná, obvykle mají rozsah asi 2 stránky knihy. Cílem jednotlivých prohlášení je podpořit co nejširší společenskou diskusi, a tak přispívat k nacházení řešení palčivých otázek současné společnosti … v intencích sociálního učení církve (s. 8). Prohlášení jsou psaná střízlivým „sekulárním“ jazykem a vyhýbají se náboženským ptydepe. Je z nich vidět důkladná znalost věci, určitý globální pohled na témata, k nimž se vyjadřují – a také schopnost vyjadřovat se přesvědčivě a seznamovat čtenáře se zásadním vhledem do problematiky. Paleta témat, k nimž se komise vyjadřuje, je poměrně široká. Některá témata se však vrací opakovaně – např. uprchlíci a cizinci, senioři, otázka dostupného bydlení, nezaměstnanosti, chudoby, pracovního vykořisťování a důstojně zaplacené práce v různých oborech (supermarketech, sociální oblasti). O některých důležitých tématech se v evangelickém prostředí příliš nediskutuje – a sborník nám nabízí možnost seznámit se se sociálními tématy ve velké šíři. Jak můžeme s překvapením zjistit při četbě sborníku, tak pohled oficiální katolické komise a liberálně evangelický pohled si mohou být podobnější, než bychom na první pohled čekali.
Jisté rozpaky má recenzent pouze na třemi prohlášeními – „K diskusi k výroku ústavního soudu, jímž zrušil zákaz adopce dětí registrovanými homosexuálními páry, a k novele zákona o registrovaném partnerství“ (s. 122). Jedno z nejkratších prohlášení s nejdelším názvem ze 17. 8. 2016, je, byť umírněně, proti změnám stávajících právních úprav – a tedy i proti možnosti pro pár osob stejného pohlaví adoptovat dítě. V diskusi pak chybí reflexe zahraniční zkušenosti, kdy v některých zemích je možná adopce dětí stejnopohlavními páry již desítky let. Sborník obsahuje také dva otevřené dopisy totožného textu, určené předsedovi Senátu Parlamentu České republiky (tehdy) Jaroslavu Kuberovi a předsedovi Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Radkovi Vondráčkovi. Dopisy se vyjadřují proti zdanění církevních restitucí a představují proti celému zbytku sborníku posun od zastávání se lidských a sociálních práv druhých k zastávání se práv svých v rámci boje o peníze pro církev, získané od státu.
Sumárně řečeno je ovšem sborník prohlášení rady Spravedlnost a mír velmi zdařilý, jak šíří témat, tak i jejich pojetím. Jeho největší slabinou pro evangelického čtenáře je horší dostupnost – Česká biskupská konference jej vydala pro vnitřní potřebu. Tam, kde jsou dobré ekumenické vztahy, je však jistě možnost vypůjčit si ho na katolické faře, případně o jeho obsahu podiskutovat s kolegou farářem.
Rada Iustiia et Pax, Dokumenty 2002–2019, Česká biskupská konference, Praha 2020, 153 s., neprodejné