Na podstavec pomníku Mistra Jana Husa nechali jeho zadavatelé vytesat citát z dopisu, který Hus napsal ve vězení necelý měsíc před popravou. Z důvodu, který neznáme, však ze tří Husových výzev jedna vytesána nebyla, a to výzva k obraně před násilím. V původní nezkrácené podobě zní ta věta takto: „Aby sě milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli.“ Hus svůj dopis adresuje „Věrným Čechům“, tedy ne nějaké společenské třídě či skupině, ale takříkajíc všem. Husův trojitý apel bych do dnešních podmínek převedl takto:
1. Nedokážeme milovat všechny, kdo se k svému češství hlásí, někteří jsou nám protivní a volit je nebudeme. Je ale v našich silách vyhánět ze svých srdcí i z veřejného prostoru nenávist a rozeštvávání lidí mezi sebou.
2. Máme sobě i jiným dopřávat pravdu, nenechat se balamutit dezinformacemi a předvolební demagogií, Český rozhlas a Česká televize musí zůstat nezávislé na těch, kdo zrovna vládnou.
3. Hus nás vyzývá, abychom „dobrých násilím tlačiti nedali“. Vykládám si to tak, že máme hlídat, aby držitelé moci neubližovali dobrým lidem. Občanská společnost je oprávněna, ba přímo povinna vládu kontrolovat. Každá moc, i ta demokratickými procedurami nastolená, potřebuje permanentní dohled, neboť každá moc je ohrožená nemocí korupce, demagogie a sebechvály. Občas je na místě i hlasitý protest, to když začneme pociťovat, že jsme vládnoucí mocí tlačeni k tomu, abychom se nemilovali, ale milovali ji a pravdou pro nás bylo to, co hlásají mocní a bohatí.
Před bezmála půlstoletím vznikla Charta 77, jedinečný fenomén českých dějin 20. století. Je neopakovatelná, ale těší mne, že se Milion chvilek svým zaměřením i volnou organizační strukturou Chartě nápadně podobá. Také Milionu chvilek, obdobně jako kdysi Chartě, přisuzují skeptici bezvýznamnost, podle nich Milion chvilek nemá žádný praktický dopad a nedokáže nic změnit. V knížce Dálkový výslech píše Václav Havel: „Každá moc je mocí nad někým a vždycky – ať se jí to líbí nebo ne, většinou spíš bezděčně než programově – reaguje na stav mysli a druh chování těch, nad nimiž panuje, vždycky lze v jejím konání nalézt nějaký reflex toho, co je ‚dole‘.“ To napsal jasnozřivý Václav Havel 4 roky před sametovou revolucí.
Tedy neutápějme se v moři blbé nálady, však už v Bibli stojí psáno, že naděje nezahanbuje. Sázkou na naději si ostudu neuděláme. A co je naděje, vystihl Václav Havel takto: „Naděje není optimismus. Není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne. A tato naděje nám dává sílu žít a pořád znovu něco zkoušet i v podmínkách navenek tak beznadějných, jako jsou například ty zdejší.“ Popis vnějších podmínek, jak ho podal Havel, dokazuje, že časy se mění. Jak je vidět tady na Staromáku, lidí, kteří odmítají propadnout beznaději, je přece jen víc, než bylo kdysi pár stovek chartistů.
Milion chvilek 28. 9. 2026