Následující texty se týkají problematiky střediska Diakonie v Travné u Javorníka a trestního stíhání vedeného proti bývalému řediteli a dlouholetému faráři javornického sboru. Protestant do tohoto na fakta a interpretace bohatého a bolavého případu zatím nevstoupil, protože jsme nenašli způsob, jak problém pojmout. Čekali jsme též, že k situaci zaujme věcný postoj a seriózně o ní bude informovat především vedení ČCE. Zjišťujeme však, že oficiální informační toky v církvi a církevním tisku jsou v této záležitosti zřetelně jednostranné – prostor dostávají ti, kdo bývalého ředitele a jeho kroky obhajují – a zároveň kritizují kroky vedení pozdějšího. Takto kritizovaní (a často napadení) přitom nedostávají prostor k obhajobě. Z tohoto důvodu otiskujeme dvě reakce na článek Petra Slámy „Farářův konec?“, otištěný v ETKJ 24/2001. Článek sám je snadno dostupný. Reakci Jana Dusa redakční rada Evangelického týdeníku otisknout odmítla. Maja Staňková napsala svůj otevřený dopis původně s tím, že ho „dá přečíst těm, kdo četli Váš (tj. Slámův) článek a zajímají se o tuto otázku.“ Vyžádali jsme si ho k otištění, neboť přináší podstatné informace, které při posuzování kroků jednotlivých zúčastněných zůstávají opomíjeny.
Na trestní stíhání budovatele a bývalého ředitele travenského střediska, na jeho důvody a opodstatnění existují různé názory. Jsou tací, kteří proto mluví o rozdělení církve. Církev ovšem nerozděluje různost názorů, nýbrž to, když příslušné institučně odpovědné orgány neumějí či nechtějí dát dostatek prostoru k vyjádření těm, kdo se sporem cítí zasaženi či ukřivděni.
red
Obrana ředitelky střediska Diakonie v Travné
Článek Petra Slámy „Farářův konec?“ v ET 24/2001 je pečlivě promyšlenou obhajobou trestně stíhaného, a proto pouze šifrou uvedeného faráře A. P. (Autor se výslovně odvolává na presumpci neviny obžalovaného.) Ale článek nejdůležitější věci buď neuvádí nebo uvádí nejasně, čímž jádro problému obchází a zkresluje.
Autor upozorňuje, že zaujmout stanovisko v problému faráře A. P. je velmi obtížné. Jako by důvody pro a proti byly v téměř dokonalé rovnováze. Autor dokonce projevuje pochybnost, zda synodní rada není vůči faráři A. P. benevolentní neprávem! Cituji z posledního odstavce: „Značná, možná že opravdu přílišná (zvýraznil J. D.) zdrženlivost církevního vedení…“, přičemž tou „zdrženlivostí“ mohl mít autor článku na mysli pouze neochotu synodní rady vzít vážně některá farářova pochybení a vyvodit z nich závěry proti němu. (Nebo se snad dají ta slova vysvětlit jinak?) Když b. Sláma církevnímu vedení nakonec přece jen schvaluje, že jeho postoj k faráři A. P. je benevolentní (takže podle Slámy „zdrženlivost“ církevního vedení přece jen není „přílišná“, nýbrž přiměřená a chvályhodná!), působí toto závěrečné stanovisko dojmem spravedlivé, objektivní vyváženosti.
Ale dojem, jako by autor mezi farářem A. P. a jeho kritiky kolísal, by byl mylný. Sláma stojí pevně na jedné z obou stran. Žel na nesprávné, z nesprávných důvodů.
Článek je útokem na bývalou ředitelku střediska Diakonie v Travné, sestru Evu Svobodovou. (B. Sláma píše „paní“, jako by nešlo o členku církve.) V poslední větě článku zmiňuje totiž autor „dilema mezi úctou k zákonu … a mezi rozpaky vydat soudu celoživotně sedřeného chlapa, který to myslel dobře…“. Kdo však takového sympatického a zasloužilého člověka bezohledně vydal soudu? Petr Sláma v článku nezatajil, že to byla „paní“ Svobodová.
Slámovy sympatie jsou přitom zřetelně na straně synodní rady, která faráře A. P. soudu nevydala. Církevní vedení se sice provinilo nedostatečnou „úctou k zákonu“ (když totiž samo nedalo podnět k trestnímu stíhání faráře, důvodně podezřelého ze spáchání závažných trestných činů), ale pro b. Slámu je rozhodující, že synodní rada zvolila tu neúctu k zákonu z důvodu (podle Petra Slámy) tak morálního a závažného, jako byl křesťanský soucit s „chlapem“, který „to myslel dobře“, i když „účetní knihy vedl mizerně“ (takže se skutečně dopustil trestných činů?). Ale zachovalali se synodní rada tak ušlechtile, proč se také ředitelka Svobodová nenechala týmž povinným křesťanským soucitem odradit od toho, aby zasloužilého církevního pracovníka „vydala soudu“? Jak mohla být tak nekřesťansky krutá? B. Sláma to sice nepíše těmito slovy, ale jeho článek zřetelně ukazuje tím směrem.
Petr Sláma vytýká Evě Svobodové, že poté, co nastoupila (v prosinci 1998) v středisku Diakonie v Travné jako ředitelka, „oproti dohodám … ustaly stavební práce“. Ale pokračovat v stavbě nebylo snadné už proto, že v předešlých letech se stavělo neodborně, přičemž farář A. P. na kritiku své někdejší stavební činnosti odpověděl tím, že zahájil proti nové ředitelce střediska kampaň. Že farář A. P. rozpoutává proti svým kritikům „kampaně“, to o něm napsal v červnu 1999 bratr, který spravoval travenské středisko mezi bratrem A. P. a sestrou Svobodovou. Mýlí se každý, kdo jeho závěrečné nejdůraznější varování před farářem A. P. nebere z jakýchkoli důvodů vážně.
Nedávno jsem strávil v středisku Diakonie v Travné dva dny. Byl to silný zážitek. Eva Svobodová a Abraham Staněk tam v skupině pacientů vytvořili prostředí vzájemné úcty a ohleduplnosti. Je to jedna soudržná, svobodná, ukázněná, pilná, radostná rodina. Kdyby práce obou psychoterapeutů s těmi mladými lidmi musela skončit, pro většinu z nich, neli pro všechny, by to byla katastrofa, totiž návrat do nějakého běžného, pozitivní iniciativu žel nepovzbuzujícího, nýbrž spíš umrtvujícího sociálního zařízení. Zmařena by byla životní šance, kterou dnes ještě díky s. Svobodové ti mladí lidé mají: Že po několika měsících života v odborně, ale i charismaticky vedené komunitě ji budou schopni opustit a bydlet samostatně (ovšem v trvalém svobodném napojení na některé křesťanské společenství, jak také jinak?). Když se mi po návratu domů znovu dostaly do rukou texty, které pocházejí od přívrženců faráře A. P. a na psychoterapeutickou práci s. Svobodové z mnoha stran tvrdě útočí, už jsem si s těmi pomluvami věděl rady.
Jak jsem už zmínil, zamlčuje b. Sláma podstatné věci. Synodní rada si už dávno měla vzít příklad z vedoucích funkcionářů českého fotbalového svazu. Na trestní stíhání svého předsedy správně reagovali (byť po nějakém váhání) tím, že si za předsedu zvolili jiného. Pochopili totiž, že presumpce neviny obžalovaného vůbec neznamená, že by snad bylo jejich morální povinností, aby se s odvoláním na probíhající trestní stíhání rázem propadli do nejpohodlnější i nejlehkomyslnější rezignace na vlastní zkoumání případu, a svého obžalovaného udržovali v společensky významné funkci až do doby, než své konečné slovo řekne soud. Ale je snad funkce evangelického faráře méně odpovědná než funkce předsedy fotbalového svazu? A především: Podléhá evangelický farář měkčí morální normě než třeba předseda fotbalového svazu?
V seriózním článku o faráři A. P. by neměl chybět výraz údivu, až i zděšení, že synodní rada ještě nedala účinný podnět k tomu, aby A. P. skončil s farářskou službou. Budeli totiž právoplatně odsouzen, bude už pozdě. Slušní lidé se budou s údivem i úžasem ptát: To všechno, co slyšela veřejnost v soudní síni před vynesením rozsudku, církevní vedení snad nevědělo? Pádné důvody, aby synodní rada neprodleně doporučila faráři A. P. odchod do důchodu, tu byly už předtím, než na něj podala sestra Svobodová trestní oznámení.
B. Sláma položil řadu otázek. Kladu jiné. Také tuto: Nezasluhuje s. Svobodová za to, že úředně upozornila policii na podezřelou činnost faráře A. P., spíš než obviňování vděčné uznání? Policie totiž už řadu let věděla o tom, co se jí muselo jevit jako farářova trestná činnost. (Ano, píšu „muselo jevit jako“, je tu přece presumpce neviny obžalovaného!) Policie to věděla z protokolů o výsleších farářových trestně stíhaných obchodních partnerů. Nebylo tedy správné ukázat policii, že ne všichni evangelíci pohrdají státními zákony a trapně chtějí utajit neutajitelné? Jako by jim u jejich duchovních závažná trestná činnost nevadila?
Závěrečné otázky: Smí církevní vedení jen z křesťanského soucitu s farářem zasloužilým, populárním, oblíbeným a navíc trestně stíhaným a nemocným vytrvale ignorovat svědectví o jeho trestných činech? A tímto vytrvalým ignorováním těchto svědectví podporovat dotyčného faráře v tom, že on sám jakoukoli svou trestnou činnost popírá, a sice způsobem krajně podezřelým, naprosto nevěrohodným? Nepřipravuje církevní vedení tímto způsobem úplně zbytečné zdiskreditování církve na veřejnosti? Není tedy takové projevování křesťanského soucitu od základu chybným a ovšem zakázaným způsobem „bratrské lásky“? Způsobem, který působí morální škodu nejen celé církvi, nýbrž také samotnému A. P. ?
Problematiku tajné spolupráce s StB jsem úplně pominul. Ne že bych ji podceňoval. Ale zastat se ředitelky Svobodové bylo nutné a nedá se v jednom článku napsat o všem.
Jan Z. Dus, 13. 8. 01
Maja Staňková Petru Slámovi
Vážený bratře,
nepsala bych Vám k Vašemu článku v KJ (č. 24/2001), kterým jste reagoval na novinové články z května a června o středisku Diakonie ČCE v Travné, kdybyste se byl podepsal jako Petr Sláma, jeden z účastníků v Travné v osmdesátých a začátkem devadesátých let. Ale Vy jste psal jako vědecký pracovník a odborný asistent fakulty svá „holá fakta“ zkresleně a stranicky a novinářům jste vytýkal nedostatek novinářské etiky. Zřejmě jste už řadu let na Travné nebyl a nepokusil jste se fakta ověřit.
1) Nespojil jste se ani s Dr. K. Schwarzem, který se jako ředitel ústředí Diakonie od r. 1997 dva roky snažil situaci na Travné řešit.
2) Nevyslechl jste důvody, proč ustaly za nového vedení další stavební práce na přístavbě domu č. 4. Proto nevíte, že úřední stavební povolení nebylo vůbec vydáno a v r. 1996 bylo zjištěno porušení statiky a v posudku bylo uvedeno, že hrozí možné zřícení stavby. Mohl tedy odborník stavitel a projektant budovat dál? Nebyly také finanční prostředky na dostavbu objektu. Mohlo být proto jen zajištěno, aby do domu nezatékalo a byl uzpůsoben k bydlení a mohl být plněn program diakonské práce. V rámci činnosti začalo v Travné později „veselé stavění“ na staré vile č. 85, darované Diakonii, aby tam mohl být vybudován „Dům na křižovatce“ pro mladistvé ohrožené drogami, alkoholem, propuštěné z dětských domovů a podobně. Se svým vychovatelem přijížděla skupinka 5–6 chlapců z uzamčeného zařízení, kteří pod odborným vedením pracovali na budoucím domově. Ten byl podle schváleného vlastního projektu budován s holandskou finanční pomocí, která byla potom přesně zúčtována dárcům. Stavba, úprava vnitřních prostor a přístavba byla zkolaudována letos na jaře. Tak se uskutečnil vedle „chráněného domova“ pro přeléčené klienty z psychiatrické léčebny, kteří našli dočasný domov v domě č. 4, i druhý charitativní projekt střediska Diakonie Travná.
3) Nenavštívil jste po mnoha létech Travnou a odvážil jste se přesto psát o případu Travná „holá fakta“. Jiní se přijeli přesvědčit a zkontrolovat situaci: senior Kopecký, předseda synodu, Zdeněk Bárta, předseda představenstva Diakonie ČCE a senátor, farář Jan Dus a další – aby si ověřili, jaká práce se koná, jakou má úroveň, jaké jsou podmínky, kým je práce ceněna a kým přehlížena a hanobena. Sama jsem byla dvakrát na Travné přesvědčit se o diakonské práci. Odpusťte proto, když Vaše přirovnání ke sporům o ČT považuji skoro za nehorázné. Na Travné se nejednalo o žádný spor „legálního“ a „nelegálního“ vedení. Šlo o nemožnost převzít odpovědnost za hospodaření a vedení účetních knih, o nichž sám píšete, že byly vedeny mizerně, a to ne ještě v dobách normalizace, ale dlouho po sametové revoluci, kdy přece i pro členy církve platí v našem státě stejné předpisy, nařízení a zákony.
Nová ředitelka byla od 1. 1. 1999 po konkurzním řízení vyslána na Travnou, aby zahájila diakonickou činnost, která se dosud nekonala. Na tuto činnost byla již na r. 1998 přidělena státní účelová dotace, která však nebyla použita v souladu se závaznými předpisy. Nová ředitelka, sestra Svobodová, byla osm let starostkou menší obce, věděla, jak pečlivě musejí být vedeny finance a zvláště dary. Nemohla proto stávající účetnictví převzít, když jí je br. Schwarz předával. Musela se s ním důkladně seznámit, a když zjistila velké nedostatky a podvody, hledala pomoc na ústředí Diakonie a u synodní rady. Teprve když ji tam nenašla a byla odmítnuta, musela se nakonec obrátit na policii. Nemohla proplatit fakturu z doby, kdy na středisku nepracovala, a to ještě za práce, které patrně byly provedeny neexistující firmou. Na to peníze neměla.
4) Vrcholem úvah ve Vašem článku je myšlenka o podpisu bratra faráře Adolfa Petra ke spolupráci s bývalou StB: „Jeli skutečný (tj. podpis), jde o bolestnou oběť osobní integrity učiněnou ve jménu setkávání mládeže.“ Vy snad, bratře doktore, nevíte, kolik lidí a členů naší církve se natrápilo podezřením ze spolupráce s StB? A kolik jich tvrdě platilo za odepření podpisu ke spolupráci? Léta byli pravidelně vyslýcháni, jejich děti nesměly studovat, byly hledány důvody k soudním procesům a odsouzení. Proč se dnes jedná o odtajnění spisů StB? Farář Adolf Petr má nedostavěnou vilu v Javorníku v ceně milionu Kč. Tu mohl dle návrhu stání nadvládní odevzdat jako odškodné za ztráty, které způsobil, kdyby projevil lítost nad špatným hospodařením se svěřenými prostředky a špatným účetnictvím, a soud, který poškodí pověst naší církve, nemusel být. Informoval jste se o tom, bratře doktore, u paní státní nadvládní, která tento případ řeší?
5) Mám velké otazníky nad pomocí, kterou faráři Petrovi poskytuje synodní rada v kauze Travná, a nad tím, že zavírá oči před skutečnými fakty. Bratra Petra známe od začátků jeho působení v Javorníku. Od r. 1949 jsme byli v jednom seniorátě. Setkávání mládeže v Travné se tehdy účastnili také naši příbuzní. Toto setkávání však nebylo jediné v naší církvi v těch dobách. Byly také pravidelné „lesní brigády“ vedené miroslavským farářem Vladimírem Kalusem, kterých se aktivně svými biblickými výklady a diskusemi účastnila i sestra Dr. B. Komárková. Byly senné brigády v Herlíkovicích a i v dalších sborech se mládež shromažďovala a setkávala i s hosty ze zahraničí, a to bez vědomí a souhlasu StB a církevních tajemníků.
6) Ve svobodě, kterou jsme nabyli po roce 1989, je třeba jednat jinak, než jak jednal a jedná farář Petr, zejména pokud šlo a jde o hospodaření a budování ve sboru i v Diakonii.
S pozdravem Maja Staňková
K článku „Obrana ředitelky střediska Diakonie v Travné“
Vážený pane faráři,
děkuji za Vaši odpověď na můj článek v KJ. Oceňuji její věcný tón, kterým se silně odlišuje od jiných reakcí, které jsem na článek dostal. Vítám samotný fakt rozhovoru, protože právě ten v celé kauze postrádám. V církevním tisku jsem o ní před předáním případu policii nezachytil ani jednu zmínku a trvám na tom, že minimálně tohle – tedy kritická diskuse uvnitř synodněpresbyterní církve – byl ještě stupeň, který měl žalobě předcházet, bylali ve vedení církve i diakonie situace skutečně tak neprůchodná, jak tvrdí žalobci. To je jeden z důvodů, proč považuji podání žaloby za krok špatný. Skutečnost, že Váš článek v KJ uveřejněn nebyl, ovšem považuji za nefér a tento dopis posílám také redakci s prosbou o uveřejnění Vaší odpovědi i tohoto dopisu.
Máte pravdu, že mé sympatie jsou v tomto případě na straně A. P., potažmo synodní rady. Můj článek je stanoviskem nikoli nestranným, nýbrž zaujatým, jak jasně vyjadřují formulace „patřím k těm, kteří na Travnou jezdili…, umím si představit…, mám za to…, vidím v něm…“ Vychází z určitého předporozumění a určitým způsobem interpretuje situaci. To dělají všechna vyjádření ke kauze, rozdíl je ale v tom, zda toto své předporozumění nahlásí, nebo ne. Své předporozumění, které bych vyjádřil slovy A. P. věřím do té doby, než se jasně prokáže, že jeho působení v Javorníku bylo vedeno především zištnými motivy, a to v takové míře, že převažují nad jeho motivy dobrými, jsem hotov prověřovat konkrétními fakty. Nejsem schopen vyloučit (a také to článek nikde netvrdí), že přitom docházelo k chybám jak stavebního, tak finančního rázu. V článku také nikterak nemařím vyšetřování ani dopředu nezpochybňuji jeho výsledky, jakkoli považuji celé vyšetřování za bolestné selhání vnitrocírkevní komunikace. Pokud jde o motivy A. P., což je otázka vymykající se záběru trestního vyšetřování, na základě výše popsaného předporozumění jsem zatím z fakt, která se mi dostala, nebyl přesvědčen, že by se A. P.– podtrženo sečteno – na Travné obohatil.
Vyčítáte mi zamlčování podstaty věci: nedostatek zděšení nad tím, že synodní ještě rada nedala podnět k ukončení farářské služby A. P. Souhlasím s Vámi, že si církev nemá nárokovat měkčí podmínky, než třeba fotbalisté. Připouštím, že jsou zde pastorační i strategické důvody, které mluví pro farářovo penzionování. Vím, že mezi politiky presumpce neviny neplatí a ve slušných společnostech se při ne zcela vyvrácených podezřeních podávají rezignace. V daném případě bych s penzionováním – ze součtu všech uvedených důvodů a s přidáním zdravotního – souhlasil tehdy, kdyby zde zároveň byla možnost faráři vyjádřit, že takový krok není předjímkou jeho viny. Jelikož bych sám takovou možnost hledal dost těžko, považuji jistě problematický postoj synodní rady, o němž píšete, za méně špatný, než kdyby faráře přiměla k rezignaci.
Myslím že je nezbytné vidět celý případ v širším rámci. Dle mého porozumění je tímto rámcem skutečnost, že dům na Travné pořídil a budoval Adolf Petr od konce 60. let jako místo setkávání mládeže za svoje peníze a peníze přátel, vázaných na jeho osobu a jeho projekt. Předání Diakonii nemělo dle mých informací znamenat zásadní změnu koncepce domu. Pokud ovšem změnu nejen znamenalo, ale panu faráři A. P. nadto vyneslo trestní stíhání, nemohu se ubránit dojmu kukaččích vajec, jimiž se mu paní Svobodová a pan Staněk nakonec stali. To je pro mě další důvod, proč považuji postup obou, vedoucí k žalobě, za špatný.
Chápu, že jsme vztahem k Travné, paní Svobodové a panu Staňkovi, javornickému panu faráři, synodní radě a možná některým dalším otázkám na opačné straně barikády. Osobně mě to mrzí, ale zároveň bych byl špatným – byť nepřímým – žákem právě Vás, vážený pane faráři, bratře v Kristu, kdybych se v situaci, kdy se média vyjadřují k případu výlučně v neprospěch A. P., neozval na jeho obranu.
Uctivě Váš Petr Sláma. 5. září 2001
(příspěvky jsou redakčně kráceny)