Pokračujeme v rozhovorech, jejichž prostřednictvím se snažíme zjišťovat, jak se na různých místech daří pracovat s ukrajinskými uprchlicemi (a uprchlíky) a jejich dětmi, co tomu pomáhá a co překáží. Dnešní odpovědi nám poskytli ředitel pražské Bratrské školy – církevní z. š. Rostislav Konopa a pracovník děčínské ADRY Milan Bendl. Pan ředitel odpovídal Učitelskému měsíčníku na téměř identické otázky, jaké posílal Protestant. Z rozhovoru vedeného s Michaelou Váchovou vyjímáme:
Kolik dětí z Ukrajiny u vás v současnosti je?
V současné době máme ve škole osm dětí ve věku od 6 do 13 let, dva chlapce a šest dívek od první do sedmé třídy (více ročníků zatím nemáme), a další se stále ozývají, více dětí už přijmout ale nebudeme moci. Jsme malinká rodinná škola a v procentech jsme přijali mnohem víc dětí uprchlíků než velké základky. V jednání je ještě jedna dívka do sedmé třídy, popř. do třetí a čtvrté třídy bychom snad mohli po jednom dítěti přijmout. Jsme malá škola, zápasíme s prostorem a kapacitou, proto děti umisťujeme do běžných tříd a netvoříme speciální třídu uprchlíků.
Jak proběhlo/probíhá začlenění žáků do stávajících kolektivů? Co jazyková bariéra?
Děti ve škole válečné uprchlíky vlídně a laskavě přivítaly, dá se říci, že po prvním chlapci, kterého jsme umístili do první třídy, přicházely děti prosit do ředitelny, že by takového spolužáka nebo spolužačku chtěly mezi sebe taky. Ve třídách probíhaly diskuse o válce, museli jsme spoustu věcí vysvětlovat.
Nyní se to již trochu uklidilo, ačkoli média přinášejí stále hrůznější zprávy o zabíjení civilistů a podle mě je potřeba průběžně zjišťovat, jak na tom děti z hlediska psychiky jsou. Ukrajinské děti přichází z míst, které zpravidla válka naprosto rozvrátila: máme ve škole děti z Kyjeva, Melitopolu, Dnipropetrovska i Severodoněcka, jejichž domovy byly rozbombardovány, takže se nemají kam vrátit. Mluví různými jazyky, některé mluví ukrajinsky, některé pouze rusky, máme i dítě, které mluví rusínštinou, protože je ze Zakarpatské Ukrajiny. Paní zástupkyně a několik učitelek se domluví rusky, já zkouším angličtinu, po několika týdnech už řada dětí chápe spoustu českých slov. Do tříd je umisťujeme pouze jednotlivě nebo v malé skupině do tří dětí, protože zastávám názor, že tvoření pouze ukrajinských tříd nevede k rychlému porozumění jazyku. A bez toho se nedá dál učit. Je zajímavé, že všechny maminky chtějí, aby se děti naučily česky brzo.
A jak probíhá komunikace s rodiči těchto žáků? Pravděpodobně hlavně s maminkami.
Drtivá většina maminek mluví pouze ukrajinsky nebo rusky, výjimečně anglicky. Při hrůzách, které vyprávěly, se mi zpočátku v rozhovorech zlomil hlas. Teď už jsem si zvykl. Hrozné, co? Příběhy byly velmi podobné, i když jsme už řešili i ojedinělý případ „únosu dětí“, které k nám chodily pár dní do školy, do které přišli oba rodiče, ale později se ukázalo, že nejenže byli delší dobu rozvedení, ale že otec dětí matku brutálně bil a ta děti tajně odvezla do Polska. Už se k nám nevrátily. Byl jsem z toho několik dní úplně rozhozený, ale je potřeba si uvědomit, že nejde o běžné děti a vztahy.
Maminky oceňují, jak se dětem věnujeme, některé dojetím plakaly. Samozřejmě se občas můžeme v komunikaci míjet, důležité je, že obě strany vědí, že naším cílem jsou spokojené děti. Když se jeden chlapec z Ukrajiny popral s českým chlapcem kvůli tomu, že se jim líbila ve třídě stejná dívka, vlastně jsme se tomu úlevně zasmáli.
Během krátké doby vzniklo mnoho pomůcek, aplikací, her apod., které by ukrajinským dětem měly pomoci usnadnit nástup do českých škol. Vyzdvihl byste vy osobně něco, co u vás zafungovalo?
Výborné je děti umístit do českého kolektivu, seznamovat uprchlíky skrze aplikace mi přijde fajn, tahle generace dětí je hodně audiovizuální. Využívat překladače i jejich snahu naučit děti azbuku. Naše děti se chtěly naučit stejné písmo, jaké dosud neměly možnost poznat. Vrstevnické učení a zvědavost pomáhá víc než pomůcky, ale jakékoli hry, kartičky jsou jen nástrojem k porozumění jazyku. Nejdůležitější je laskavost, trpělivost a důvěra.
Co byste poradil ostatním ředitelům, které teprve příchod nových žáků z Ukrajiny čeká?
Neumisťovat děti do „ukrajinských tříd“, ale rozptýlit je. Umožnit jim navštěvovat v co největší míře hodiny českého jazyka. Být trpělivý a nespěchat, a hlavně proboha neznámkovat a nezkoušet! Je dobré, když učitelé maminky požádají, aby jim o dětem něco napsaly (co je baví, nebaví, slabé a silné stránky, zájmy…), dají se pak lépe zapojit do kolektivu. Rády to udělají a navazuje to důvěru.
(Celý rozhovor si můžete přečíst v UM č. 5/2022)
Nejvíce mě dojímají konkrétní jednotlivci
Milan Bendl
Milan Bendl je pracovník ADRY Děčín (BBS.cz s.r.o.), pod Dobrovolnickým centrem ADRA Česká Lípa; https://www.sanatorium-podhaji.cz Zařizuje ubytování pro 150 ukrajinských uprchlíků v Rumburku. Potkali jsme se, když odvážel věci ze střediska Pražské pomoci u Salvátora.
Děčínská ADRA pečuje i o romské uprchlíky z Ukrajiny. Jak jste se s nimi potkali? Vyhledávali jste je, nebo je za vámi někdo poslal?
Přišli k nám na základě dlouhodobé – a podotýkám, že skvělé – spolupráce s Iniciativou Hlavák. Jedná se o dobrovolnické hnutí na Hlavním nádraží v Praze, jehož aktivisté opravdu zásadním způsobem zvládli snížit míru chaosu na tomto významném dopravním uzlu. (viz rozhovor v Protestantu č. 3 – pozn. red.) A jak všichni víme, právě na Hlavním nádraží Praha se už delší dobu hromadí Romové, které nechce nikdo ubytovávat.
Kolik jich v současné době ubytováváte a kde?
Právě v těchto dnech nás většina z nich opustila. Z původních dvanácti ubytovaných v objektu bývalé nemocnice v Rumburku nám zbyli jen dva zcela bezproblémoví, další čtyři jsou na cestě k nám. Narozdíl od ostatních 150 uprchlíků, které tu aktuálně máme, bylo těch deset s místními podmínkami nespokojeno, a tak se vydali hledat lepší ubytování v Německu, které je odsud jen pár kilometrů.
Setkáváte se při péči o tyto lidi na útěku s nějakými specifickými potřebami nebo požadavky?
S čistým svědomím, aniž bych byl snad motivován nějakou formou rasismu, to řeknu na rovinu – jejich požadavky byly asi tím největším problémem. Nelíbilo se jim vůbec nic, odmítali jídlo, které bez problémů dostávají i všichni ostatní, žádali lepší ubytování, byli rozčarováni z toho, že pro ně není vše zdarma, vůbec nekorigovali neukázněnost svých dětí a bránili v tom i ostatním, chovali se také velmi nevybíravě k pracovnicím úřadu práce atd.
U nás v kostele máme s ubytováním (pravda krátkodobým) zkušenosti přesně opačné. Zkoušeli jste např. romského sociálního pracovníka jakožto prostředníka?
Přiznám se, že taková možnost nás ani nenapadla. Budou-li se podobné problémy opakovat, určitě to vyzkoušíme. Shodou okolností jsem se dnes (19. 5. – pozn. red.) seznámil s místostarostou Ústí nad Labem, který je také Rom, a ten nám nabídl velmi zajímavou pomoc s umísťováním romských uprchlíků po celé Evropě ve spolupráci s nejrůznějšími romskými iniciativami v různých státech. Propojil jsem jej hned s Iniciativou Hlavák, takže snad konečně skončí výmluvy na dvojí občanství, a těm lidem válejícím se nedůstojně na podlaze někdo pomůže.
Jak se k pomoci, kterou poskytujete, staví místní obyvatelé?
To neumím objektivně zhodnotit, ale mé dosavadní zkušenosti říkají, že ačkoliv většinová společnost je nadále pozitivně naladěna na podobné formy pomoci, nálada ve společnosti se pomalu stáčí k jisté formě únavy a nespokojenost roste. Také mám dojem, že největší odpůrci pomoci se nyní již tolik neobávají své postoje hlasitě verbalizovat. Od samého počátku také bojujeme s různými dezinformacemi či doslova výmysly. Setkali jsme se také se snahou přisuzovat některé kriminální jevy automaticky uprchlíkům. Občas se také setkáváme s nejrůznějšími formami zneužívání uprchlíků zejména v oblasti pracovního práva.
Jako je např.?
Jmenovitě snaha nabízet nižší než minimální mzdu. Zřejmě se bude jednat i o práci na černo, ale to se ke mně pochopitelně nedostane. Kuriózní byla situace, kdy vykutálený zaměstnavatel ukrajinským pracovnicím místo financí nabídl dva kýble (!) jídla.
Spolupracují s vámi nějací dobrovolníci či neziskové organizace?
Ano, to je bezesporu nejradostnější část naší práce. O Iniciativě Hlavák jsem se již zmiňoval, ale jsou to desítky dalších organizací, obcí, církví a jednotlivců. Za místní uprchlické centrum bych chtěl jmenovat zejména Město Rumburk, hasiče, Církev adventistů s. d. Nesmírně příjemně mě překvapila spolupráce s Církví českobratrskou evangelickou, kde jsme si vytvořili úplně nové přátelské vztahy. Nejvíce mě ale dojímají konkrétní jednotlivci. Stávají se nám např. takové věci, že přijde neznámá paní, zeptá se, co potřebujeme, pak jde a koupí to. Často jde o nemalé částky. Nebo přijde pán, který požádá, jestli by mohl navštívit pokoje s nemluvňaty, a na místě matkám předá velmi zajímavý finanční obnos. Obecně je altruismus mnohých lidí opravdu nebývalý.
Které problémy a bolesti jsou a budou nad rámec možností neziskové organizace vašeho typu?
Velký problém je, že některá pravidla nastavená státem nebo krajem se poněkud míjí s realitou. To je dlouhodobá každodenní komplikace, která by asi stála za samostatný článek. Dále mám obavu, že chybí dlouhodobější vize státu, co bude dál. Přes všechny potíže mám za to, že zatím se uprchlická krize zvládla dobře, ale okamžitá pomoc není totéž jako dlouhodobé začlenění. V tomto ohledu mám značné obavy. Např. není dost systematicky řešena otázka výuky češtiny, dále jsou nesmírné komplikace s přeregistrováním adresy ubytování uprchlíků na novou adresu, kde by potenciálně mohli najít práci. Nevidím také žádnou snahu řešit bytovou otázku pro případ, že by se válka táhla roky. Přeci není myslitelné, aby ty matky s dětmi žily stále ve stávajících podmínkách…
Dále mi chybí větší zapojení EU do redistribuce běženců do míst, kde by našli uplatnění. Mohl bych mluvit o nostrifikačním procesu, mísení distanční a klasické výuky a mnoha dalších problémech. Obecně mám dojem, že politici řeší jen to, co je momentálně politicky ohrožuje. Aktuálně je to např. romská otázka, které se poněkud farizejsky přizpůsobují pravidla, která následně komplikují život všem. Místo aby se prostě čestně řeklo, že Romové představují takový a takový problém a budeme jej řešit takovým a takovým konkrétním způsobem, tak se stále jen mlží historkami o dvojím občanství atp.
Z prostředí neziskových organizací se ozývá kritika, že státní správa se snaží romské žadatele o azyl různými způsoby odradit či přimět k návratu. Jaké zkušenosti se státní správou, resp. městskými úřady jste udělali u vás?
Tak to jsem právě teď zmínil. Ale řekl bych k tomu ještě jednu věc. Mně vlastně nevadí, že Romové nemají stejné podmínky jako ostatní běženci, mě vadí ta neupřímnost. Nejsem sice právník a možná budu obviněn z rasismu, ale přijde mi zcela nereálné očekávat, že je možné poskytnout romským běžencům stejné podmínky jako ostatním. Z prostého důvodu – neříkám, že všichni, ale mnozí z nich jsou opravdu silně nepřizpůsobiví. Naprosto chápu, že majitelé ubytovacích objektů je nechtějí ubytovat a po konkrétních zážitcích s jejich asociálním chováním rozumím i obavám místních obyvatel. Chybí mi ale politik, který by toho nezneužíval po okamurovsku a přitom by byl ochoten věci pojmenovat tak jak jsou a zároveň byl motivován těm Romům skutečně pomoci a najít funkční řešení. Copak je takový problém říci na rovinu, že je rozumnější, aby tito lidé žili pohromadě v táborech, jejichž podmínky si stát s jejich komunitou vzájemně vyjasní tak, aby byly oboustranně přijatelné? Nebo někomu připadá normální, aby 500 lidí několik dní leželo na zemi a aby se to odůvodňovalo problémem s umístěním nezvykle velkých rodin?
Máte v této chvíli představu, kudy a kam se vaše pomoc a podpora uprchlíkům bude muset ubírat, pokud se válka proti Ukrajině protáhne?
Určitě směrem k integraci. Např. od června bude v našem uprchlickém centru na plný úvazek pracovat člověk, který se přes prázdniny bude věnovat dětem, vyučovat češtinu atd. Také teď sháníme nějaké letní tábory s orientací na děti běženců. Plánů máme spoustu, ale je otázka, kolik toho reálně sami zvládneme. Právě toto je oblast, které by se nyní měl v zájmu nás všech ujmout stát a potažmo samospráva.
Rozhovory připravil Tomáš Trusina