Můj švagr Dan zažil před dvěma lety zajímavé setkání. Bylo to 22. července 2006 a právě začala beseda mládeže se starými lidmi, kteří přežili koncentrační tábor Flossenbürg. To se stovka mladých lidí rozdělí do skupin, a zhruba třicet bývalých vězňů se také rozdělí a vyprávějí. Odehrává se to ve flossenbürské škole a panuje trochu zmatek, než se všichni usadí tam, kde mají být, a může se začít. Kroužek mládeže v jedné školní třídě zvědavě obhlíží tři paní, Češky, které jako dívky prožily internaci v terezínském ghettu, pak byly odvezeny do Osvětimi, prošly selekcí a poslali je pracovat do Freibergu v Sasku, kde bylo odloučené pracoviště (Außenlager) Flossenbürgu. Paní jsou zas zvědavé na mládež, nejlíp bude začít krátkým představováním, odkud kdo je. Když zazní, že pět přítomných přijelo ze Vsetína, jedna z těch paní prohlásí, že sice nechce hned na začátku zdržovat, ale že Vsetín jí připomíná příběh její přítelkyně Ilsy, a to že je tak zajímavý příběh, že rychle o Ilse chce něco povědět. To už mému švagrovi došlo, oč jde, a že se vlastně do bavorského Flossenbürgu přijel shledat s kouskem své rodinné historie. Paní, která se tak pohotově pustila do vyprávění, se jmenuje Helga Hošková. Její přítelkyně Ilsa, s níž byla v Terezíně, žila před válkou ve Vsetíně, a když se vrátila z pochodu smrti z Polska a zjistila, že jí vyvraždili rodinu a je úplně sama, pozvala ji jedna rodina ze Vsetína, ať u nich bydlí. Bydlela u nich rok nebo dva, než se jí podařilo odcestovat do Ameriky, a ti lidé byli velice hodní a měli syna a pět dcer a s těmi dcerami se Ilsa, dnes Reinerová, dodnes přátelí. Paní Hošková si nezapamatovala, jak se jmenovali, ale to zas ví můj švagr, jak by ne, byli to jeho dědeček a babička Lukášovi a jedna z těch pěti dcer je jeho maminka Eva Žárská.
Myslím, že toto mělo být předesláno, má-li zpráva o vzniku knihy „Očima dítěte“ být úplná. Kniha právě vyšla, vydalo ji vsetínské středisko Diakonie Českobratrské církve evangelické, a byla 5. prosince ve Vsetíně slavnostně prezentována. Eva Žárská o ní uvažovala už delší dobu. Napsala v posledních letech o Ilsině příběhu několik článků, zasloužila se o krátkou reportáž ostravské televize, schraňuje pro Ilsu, která žije v daleké Atlantě, dokumenty, především pak ty, které souvisejí s jejím starým deníkem. To, čemu se v rodině říká „Ilsin deníček“, je sešit vyzdobený květinkami a popsaný dětským písmem. Ilsa si do něj zapisovala od května do října 1942 pravidelné záznamy o životě v židovském sirotčinci, sejráku, v Praze, kam přišla po smrti své maminky. Když se blížil termín nástupu do transportu, deník poslala do Vsetína, a tam se dostal k Lukášovým, kteří mezitím už na půdě přechovávali věci, které si k nim uložila Ilsina maminka. Kniha „Očima dítěte“ by měla být českou verzí knihy „Trough the Eyes of a Child“, kterou Ilsa vydala roku 2006 v Americe, a obsahuje deníček a několik textů a fotografií, které ho doprovázejí.
Je to zvláštní náhoda, že několik týdnů po setkání ve Flossenbürgu, které jsem popsala úvodem, vyklízeli příbuzní paní Hoškové půdu na chalupě a našli několik dopisů, které Ilsa psala Helze Hoškové, tehdy Weissové, ze Vsetína v době, kdy bydlela u Lukášových, tedy v letech 1945–46. Zpáteční adresa: Ilsa Eichnerová, u stav. Lukáše, Na plavisku 1111, Vsetín. To už plán Evy Žárské, připravit české vydání deníku, dostává jasnější obrysy, začala jsem jí a její nejstarší sestře Věře Novosadové pomáhat a mám velkou chuť včlenit do knihy i dopisy, které se právě našly u Hoškových. Nepodařilo se to, v krátkosti je představím aspoň nyní. Ilsa se někdy podepisuje Milča, v sirotčinci jí totiž začali říkat Miluško. Dopisy zachovávají obvyklou úpravu a formu, Ilsa nikdy nezapomíná pozdravovat Helžinu maminku (tatínek Otto Weiss zahynul v Osvětimi).
14. 11. 45: Tady se mně velmi líbí, mám to tu téměř jako doma (až na to že mně maminka velmi schází, to je ten nejdůležitější bod). Tak si myslím, že kdyby tu byla, že bych byla jiná než jsem a tak se musím snažit dělat to, co jí by se bylo líbilo a rovněž tak musíš dělat Ty. Tak si myslím, jakou by z Tebe měl radost tatínek. Jsi tak nadaná, jistě z Tebe něco pořádného jednou bude. Nu nebudu již o tom psát a rozteskňovat Tě. Promiň mi to.
Ilsa zřejmě naráží na Helžino výtvarné nadání (paní Hošková je akademická malířka a maluje dodnes), možná se Helga také učila lépe než ona. Usilovné líčení a porovnávání školních úspěchů a neúspěchů, které je v dopisech obsaženo, je nutno pochopit, vždyť několik let, kdy ostatní dívky mohly chodit do školy a učit se, strávila Ilsa v koncentrácích.
25. 5. 46: Poslouchám s ohromným nadšením hudbu. Snad sis všimla, že jsem sentimentální. Hraje-li Německo různé opery, naslouchám a vzpomínám na m. maminku, která to vše měla ráda a dobře znala a táta hrál krásně na housle. Hrají-li se národní písně, je mně do pláče při vzpomínce, že budu v neznámé mně U.S.A. a že se sem pravděpodobně nikdy už nevrátím. Hraje-li jazz, tančím v duchu s sebou a tak vidíš, že ze všeho si dovedu něco vybrat, co by pobouřilo moje city. A škola? Ta by měla býti na prvním místě. Já jsem však v tomto ohledu úžasně flegmatická. To proto, že stále žiji již v myšlenkách na odjezd a na můj postoj v budoucnu (škola nebo povolání a jaké?).
Ano, Ilsa získala zprávy o strýci v Americe a chystá se odcestovat. Někdy už je trochu netrpělivá a mrzutá a zmiňuje se o tom, že je Vsetín zapadákov a děvčata (nepochybně sestry Lukášovy) venkovské holčičky. Odjezd není jednoduché vyřídit, úřady kladou překážky, které Ilsa neupřesňuje.
25. 1. 46: Na ministerstvu jsou chytráci. Vyvěsili špatnou vyhlášku (možná, že já jsem jí špatně rozuměla) a tak jsem lítala sem a tam. Mám už vystavený pas, přes 7 zemí. V ruce jej ještě nemám.
22. 11. 46: Člověk neví, jak dlouho tady v Č.S.R. bude muset ještě trčet… Už Ti mě to tak vůbec nebaví. Kdybych Ti měla vypisovat co za cirkus mně tady zase dělají, žasla bys.
Komentuje politické dění:
1. 5. 1946: Je poledne. Právě jsem přišla s děvčaty domů. Je prozatím konec oslav. Bylo to velmi pěkné. Zaslechla jsem kousek z projevu národ. soc. a líbilo se mně to…Budu se zajímat o soc. dem. a nár. soc. a porovnávat to a pak uvidím. V Americe to stejně všechno bude jiné… Pravděpodobně to u nás vyhrají komunisté, kteří ve Vsetíně převládají. Já bych se k nim rozhodně nepřidala, poněvadž jsou tam lidi ze zisku, z vypočítavosti, částečně nuceni, všelijak lákáni, jen aby jich bylo hodně (těch komunistů).
Trochu mě mrzelo, že Ilsa byla proti tomu, aby se kniha rozšiřovala o korespondenci s Helgou. Měla pro to své důvody: Je to kniha „Očima dítěte“, kdežto poválečné dopisy, to už není pohled dítěte, mají své místo jinde. Dnes uznávám, že měla pravdu.
Při přípravě deníkové části knihy k tisku jsme si byly dobře vědomy toho, že jsou to zápisky holčičky, která delší dobu nesměla kvůli tzv. árijským paragrafům chodit do běžné školy, a tak nepíše bezchybně. Opravily jsme pouze pravopisné chyby, které by čtenáře opravdu rušily. Sjednotily jsme psaní jmen. Drobné chyby, chyby v interpunkci, vybočování z vazby, výrazy ovlivněné valašským nářečím, to vše jsme naopak ponechávaly. Myslím, že se nám podařilo provést redakci velmi ohleduplně. Zatímco deník je dokument a smí tedy být upravován jen nepatrně, ostatní text napsala Ilsa anglicky v době, kdy připravovala vydání deníku v Americe, je tedy přeložen a Ilsa do něj průběžně mohla zasahovat. (Z němčiny jsou přeloženy dopisy maminky z Ravensbrücku.) Ilsa je už víc doma v angličtině než v češtině, a některé navrhované české formulace jsme jí musely rozmluvit. Jsou-li místa, kde text trochu „drhne“, nevyhovuje požadavkům jednotného stylu, je to právě důsledek našeho dohadování. Místa, kde se text rozchází s vydáním v angličtině, zpravidla něco přidává, jsou dobře promyšlená. Jsem ráda, že Ilsa do českého textu přidala informaci o tom, že Lukášovi byli rodina zakořeněná v evangelické tradici. V dopisech Helze se zmiňuje i o tom, že s Lukášovými chodila do kostela. Jde o sbor Českobratrské církve evangelické, tzv. Horní, s reformovanou tradicí. (Vsetínští evangelíci mají ještě Dolní sbor, s tradicí luterskou.) Ilsa je Lukášovým vděčná za to, že se jí ujali (manželova babička se po ní začala v Praze shánět, jakmile se dozvěděla, že se vracejí vězni z koncentračních táborů). Nejstarší syn Lukášových Jan zemřel v roce 1988. Sestry Lukášovy, které se dnes jmenují Věra Novosadová, Marie Starobová, Eva Žárská, Lydie Adámková a Olga Gröschlová (ta se narodila až po Ilsině pobytu ve Vsetíně), jsou zas Ilse vděčny za připomínku laskavosti svých rodičů a vůbec obohacení svého života. Být nablízku příběhu lidskosti v dobách nelidskosti, to vždy obohacuje.
6. 12. 08
Ilse Reiner-Eichnerová, Očima dítěte
Vydala Diakonie ČCE – středisko Vsetín, 2008,
ISBN 9788025431559.
Objednávky vyřizuje Eva Žárská, Na plavisku 1641, 755 01 Vsetín, eva.zarska@seznam.cz
pro zájemce z Prahy
zarskamonika@seznam.cz