Prostřednictvím románových postav Oliviera de Garmonta a Johna Parrota Larrita zpracovává spisovatel Peter Carey příběh francouzského filozofa Alexise de Tocqueville a jeho cestu do Ameriky, z níž vzešlo dílo Demokracie v Americe.
Olivier je syn francouzských šlechticů, kteří jen tak tak během revoluce nepřišli o hlavu. Je to hypochondr se špatným zrakem, chorobně opečovávaný matkou, snob, který má za to, že šlechta má absolutní právo povyšovat se nad každého. Parrot je naopak synem potulného anglického tiskaře, jako dvanáctiletý utíká do Paříže, kde se stává v Olivierově rodině sluhou. Když odjíždí Olivier do Nového světa studovat vězeňský systém, ač si chce ve skutečnosti jen zachránit krk, k Parrotově pramalé radosti je vypraven s ním.
Děj cesty je vyprávěn střídavě z perspektivy obou protagonistů. Peteru Careyovi se podařilo vytvořit fiktivní barokní román plný zvratů, krutosti, násilí, smrti i lásky. Na pozadí vší té neuvěřitelné změti drsných příběhů – putování Parrota, který ve svém životě přišel téměř o všechno, se dozvídáme velmi podrobně o dobovém pozadí tehdejší společnosti – zejm. Francie na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století.
Kniha v něčem připomíná Baudolina od Umberta Eca. Překvapilo mne však, že Carey dokáže jít hlouběji. Tam, kde Eco zůstal utopen v detailech a napínavém příběhu, dokáže být Carey hravý a mezi řádky se dotýkat základnějších otázek. Carey je také mnohem brilantnější humorista.
Velikou předností tohoto díla je radost, kterou čtenář zažívá při objevování nezměrného úsilí, které si musel Carey dát s načítáním literatury k tématu. Mezi řádky se dozvídáme spousty drobností, které si autor nemohl vymyslet, ale musel načíst. Tyto drobnosti dovede čtenáři předat, aniž by ho zahltil. Autorova hravost se projevuje i v tom, jak je děj – stále strhující – vždy znova o krok před čtenářem. Nacházíme v něm spoustu nedořečeností, spoustu zdánlivých zaměření na detaily – „malého příběhu“. Každodenní život se tak prolíná s tzv. velkými dějinami, zarámovanými událostmi velké francouzské revoluce a vyhlášení samostatnosti Spojených států amerických. Celá ta změť slouží k tomu, aby podtrhla uvažování o smyslu demokracie z pozic pána a z pozic sluhy. Toto uvažování je i pomyslným vrcholem celé fresky. Čtenář se může zamyslet nad zrodem moderní civilizace a přemýšlet díky tomu i o budoucnosti. Kniha nabízí veliké množství materiálu.
Autor – jako jeden z mála – používá často formu ironie a humoru, velice jemného, místy velice drsného a často jakoby zdánlivě nechtěného. Všudypřítomný, často černý humor, zvyšuje požitek čtenáře a radost z tohoto díla. (Farář si smlsne na některých větách, které se mohou stát vtipnými bonmoty při charakteristice některých lidí: patřila k těm, kdo s každou maličkostí obtěžují Boha. str. 346.)
Na pozadí všech těchto zdánlivě neslučitelných veličin, dvou hlavních postav, drsného příběhu plného krve a zvratů, vznešeného uvažování o demokracii, vyvstávají jakoby mimochodem, mezi řádky základní témata lidské existence: Co je podstatou přátelství? Proč se lidé přetvařují? Nemalou roli hraje v knize výtvarné umění. A tak může čtenář spolu s Parrotem přemýšlet, co vše lze umění obětovat, kam až může výtvarník ve své touze po tvorbě zajít.
Styl románu nemusí vyhovovat každému. Právě různé typy nedořečeností činí z knihy o něco náročnější zábavu než romány výše zmíněného Eca. Svým stylem spíše připomene jiné vynikající dílko, Terasu v Římě od Pascala Quignarda, kterou také velmi doporučuji do knihovničky fiktivní historické literatury.
K čemu mne osobně kniha přivedla? Ihned po přečtení jsem si šel do knihovny půjčit několikero dějin vzniku USA. A přemýšlím, co se vlastně stalo a co je základem moderní demokracie. Carey sice vyznívá pozitivně – sluha se stává v Americe rovnoprávným partnerem, ani šlechtici se zpátky do krví potřísněné Francie nechce (asi by ho tam popravili) , ale tu a tam přeci jen temné tóny zůstávají. Zhrzený Olivier na konci knihy popírá smysl demokracie poukazem na barbarizaci zdejší společnosti a imperiální charakter, který nakonec vítězí nad každou revolucí. Šlechtic je však americkým zázrakem fascinován a přiznává, že ani Francie se svou kulturní a šlechtickou minulostí tváří v tvář lidským právům neobstojí.
„A kde vezmou svou kulturu?“ křičel, „v novinách? Bůh vám všem pomáhej.“ …
„Ach, ale volí si velké muže.“
„Setkal jste se s Andrewem Jacksonem? Já ano. Je to zálesák a sirotek. Bůh vám všem buď milostiv.“
„Pak je to tedy zázrak a ještě o něm uslyšíme.“
„Ano!“ zvolal, ale teď se změnil – už nebyl tak povýšený jako dřív. Už se neopíral, ale posadil se a zvýšil hlas. „Ano a budete následovat obchodníky s kožešinami a zálesáky, kteří se stanou vašimi prezidenty, a oni se jako barbaři postaví do čela armád, aniž by znali zeměpis a vědu, promění se ve vůdce davu, kteří se denně vzdělávají z proradného tisku, takže budou tak sebejistí a neznalí, že jedinými knihami na jejich policích budou návody k obsluze, do divadla půjdou pouze na bláznivá představení a obrazy se budou malovat pro potěšení oné neomalené třídy bankéřů, mužů bez morálního charakteru, napůl měšťáků a napůl zločinců, kteří budou předstírat vkus aristokracie, ale budou spolu navzájem soupeřit jako zápasnici na trhu, přičemž nejvyšší cenu zaplatí jen za nejmódnějšího umělce. Nesmějte se, pane. Poslouchejte. Jsem zcestovalý. Viděl jsem tuhle zemi v plenkách. Řeknu vám, co z ní bude. Veřejná náměstí obsadí nevzdělaná třída, která nebude schopna odcitovat ani jeden řádek ze Shakespeara.“
Peter Carey, Parrot a Olivier v Americe
Přel. Eva Havelková
Brno: Jota 2011, ISBN 9788072179190