Symbolicky v den výročí VŘSR 7. listopadu 2016 a jeden den před americkými volbami zemřel (rovněž symbolicky) ve spánku kanadský zpěvák, básník, spisovatel, výtvarník, filosof, zkrátka umělec a renesanční člověk Leonard Cohen. Jeho pohřeb se konal v tichosti v rodinném kruhu do rodinného hrobu v Montrealu a o jeho smrti se dověděla veřejnost až o tři dny později.
S Leonardem Cohenem jsem se seznámil poprvé někdy v roce 1969. Zájem o lidi v Československu byl poměrně značný, ale studenti na bohoslovecké fakultě většinou neuměli anglicky. Výjimkou byli snad jen Petr Macek a Dan Drápal, který dostal gramofonovou desku s pro nás neznámým zpěvákem. Jelikož Dan byl tehdy člověkem, který se chtěl oprostit od všeho materiálního, dal obratem desku mně a já jsem mu dodnes za tento dárek vděčný. V černé obálce gramofonové desky byly i Cohenovy texty. První pokusy o překlad byly se slovníkem a mnohým metaforám jsem nerozuměl, bohužel jim nerozumím častokrát dodnes. A když má člověk pocit, že tomu již konečně porozuměl, zjišťuje, že jim rozumí pouze zčásti. Tak, jak je tomu u velkých básníků a umělců. Již v úvodní písní Suzanne je několik jemností, které se velice těžko překládají. V refrénu k první sloce se říká, „víš, že ti může věřit, protože ty ses dotkl jejího perfektního těla…“ V druhé sloce, kdy se hovoří o Ježíši, Cohen používá slova maybe – možná mu můžeš věřit… V závěru skladby „…ona se dotkla tvého dokonalého těla.“ Překlad v karaoketexty.cz používá vždy stejného refrénu. V poslední sloce je reference On our lady of the harbour s malými písmeny), překlad odkazuje na naší Paní od přístavu. Our Lady of the Harbour je panenka Maria v montrealské kapli Notre Dame de Bon Secours. Kostel sloužil jako místo, kde se setkávali angličtí katolíci, ale před přestěhováním přístavu byl tento kostel označován také jako kostel mořeplavců, což dává této písni další dimenzi. Podobně je tomu i v dalších Cohenových metaforách. Jen malá ukázka, proč je Cohenovi někdy těžké porozumět a ještě těžší ho překládat.
Je zajímavé, že prvními, kdo se pokoušeli na českou scénu uvést Dylana a v té době i velmi populárního Donovana, byla dvojice Jaroslav Hutka a Vladimír Veit. Leonard Cohen zůstával dlouho nepovšimnut. Teprve počátkem normalizace v roce 1970, kdy Karel Kryl emigroval a folková hudba byla vytlačena do studentských klubů a trubadúři byli na pokraji legality, upozornil na Leonarda Cohena Vladimír Merta. Uvedl ho slovy: „Je to zvláštní muž, má neoholený tvář, je to Kanaďan a zpívá anglicky a francouzsky o řeckých partyzánech. Byla to píseň Partyzán a osamocený muž vypráví o tom, že ráno byli tři a večer že zůstal sám a stará žena, která mu poskytla přístřeší, za to zaplatila životem…“ Dodal: „Zkrátka opět jeden pozitivní zjev v americké kultuře po Orsonu Wellesovi.“
Cohen sice vyrůstal v Montrealu, ale vystudoval tamní anglickou McGillovu univerzitu a francouzsky v písni Partyzán zpívá naprosto výjimečně. Je zajímavé, že ve francouzské sloce upřesňuje, že se jedná o německé vojáky. Merta tehdy francouzská slova neznal, a tak tuto sloku přeskočil.
Další zmínka, která se objevila v sedmdesátých letech, byla v hudebním odpoledni Svobodné Evropy. Rozina Jadrná-Pokorná se pokusila přeložit Cohenovu živou nahrávku Don’t Pass Me By. Cohenovy texty se pak objevily spolu s texty Boba Dylana, Paula Simona, Jacques Brela, Joni Mitchell a dalších v roce 1980 v knize Víc než jen hlas a s výjimkou Suzanne, kterou nazpíval v českém překladu Václav Neckář, se o Cohenovi v oficiálních médiích mnoho nehovořilo, zatímco v neoficiální kultuře se Cohenovy písničky šířily rychlostí světla. Lidé si je přehrávali, pokoušeli se je překládat. Cohenovy texty hovořily o smutku, ale i o naději, o staré biblické moudrosti – Příběh o Izákovi, znovu se nám objevovaly historické postavy jako Johanka z Arcu. Snažili jsme se mu rozumět. V poezii nám byl zvláštním způsobem blízký. Je zajímavé, že zřejmě promlouval spíš k lidem, kteří toužili po svobodě a nějakým způsobem jí nemohli dosáhnout, než k těm, kteří tuto frustraci nepociťovali. Ve vysílání BBC vzpomíná jedna iránská studentka, co pro ně znamenaly Cohenovy písně v depresivní době Chomejního diktatury a jak se zde šířila poloilegálně jeho hudba. Cohen byl nesmírně populární v Polsku, kde se konaly cohenovské festivaly, a snad i v dalších zemích východní Evropy.
Krátce poté, co jsem přišel do Kanady, dávala CBC Cohenův medailon. Bydlel jsem v jedné české rodině, která mne velice ochotně přijala. Poprosil jsem je, jestli bych se mohl na tento pořad dívat. Můj domácí chvíli znuděně poslouchal a pak nevěřícně pronesl: „Vždyť zpívá o zlomeném srdci a vy tomu stejnak ještě nemůžete rozumět.“ Žil spokojený život emigranta a to, co jsme prožívali my, nerezonovalo s tím, co prožíval on.
V té době třeba jiný kanadský zpěvák, torontský rodák Neil Young vyprodal šestnáctitisícovou Maple Leaf Gardens, kdežto Cohen vystupoval pouze v mnohem menší Massey Hall a ani ta nebyla vyprodaná. Nutno říci, že Young měl rovněž vystoupení v Massey Hall, ale již v roce 1971. V mnohem větším O’Keefe Centre Cohen vystupoval až v červnu 1993, a teprve až ke konci života v prosinci 2012 vyprodal sportovní halu Air Canada Centre. Při jednom z vystoupení pro menší publikum v torontské Massey Hall se jakýsi fanoušek hlasitě dožadoval „Suzanne, Suzanne!“ Zpěvák se na něho podíval okem profesora, zamyslel se a pak řekl: „Vše má svůj čas!“ Tehdy svoji neznámější píseň zazpíval v závěru koncertu.
Cohen pocházel ze židovské rodiny a hlásil se k židovskému náboženství. Jeho chůva ho však také brala na katolické mše a Cohen poznal i křesťanství. Již v Suzanne říká, že Ježíše mohou vidět jen topící se. Křesťanské symboly používá třeba v druhé písni na této desce v Master Song: „Přináší tvému vězni víno a chléb.“ Podobně jako to můžeme vidět u Franze Kafky v Procesu, kdy používá Svatovítskou katedrálu jako symbol. Sám o sobě neříkal, že je buddhistou, ale stal se i buddhistickým mnichem, aby se dal do pořádku. O křesťanství tvrdil v dobrém slova smyslu, že se má židovství v křesťanství čeho „obávat“.
Z prostého zpěváka s kytarou se stal hudební fenomén. Jeho kapela zněla vždy dokonale. Před vystoupením devadesát minut zkoušel akustiku v sále, jeho koncerty trvaly až tři hodiny. Při vystoupení vzdával uznání ostatním hudebníkům. Mnohdy se spokojil pouze s tím, že zpíval druhý hlas méně známým zpěvákům či zpěvačkám.
Otázku nad současností vyjádřil v písni Democracy: Demokracie k nám přichází skrz ozónovou díru, přes noci na pekingském Náměstí Nebeského klidu, přichází přes prasklinu ve zdi. Netroufnu si říci, do jaké míry jsou Cohenovy vize apokalyptické a co je ironie. V písni Budoucnost ze stejnojmenného alba Future říká: Buď připraven na budoucnost bratře, je to vražda; Dej mi zpátky Berlínskou zeď, Stalina, Svatého Pavla, Krista, Hirošimu, znič další potrat, stejnak nechceme děti. Když se však podíváme na to, čím se různé minulé či nastupující totality ohánějí, pak vidíme, že je to prorocký hlas. Nekřičí dnes nově zvolený americký prezident, že chce postavit zeď, nevolají po tom pravicoví politici, není volání po starých dobrých časech voláním po komunismu (nejen v Rusku uctívají Stalina), pravicové totality se častokrát zaklínají křesťanstvím, svatým Pavlem, dokonce se nestydí k tomu použít Kristovo jméno, je nutné budovat atomový arsenál na zastrašení nepřítele, přestože ten může vést pouze k Hirošimě. Neřekl bych s Cohenem, že je to vražda, ale sebevražda.
Leonard Cohen byl tajně pohřben za přítomnosti patnácti lidí v západním Montrealu do rodinného hrobu. Jako starozákonní proroci vypovídali o své době, tak vypovídal o své době i on. Kladli otázky, i on kladl otázky. Potěšovali utištěné a ponížené, i on potěšoval utištěné a ponížené.
Toronto 24. 11. 2016