David Bowie byl po celou svou kariéru jedním z umělců, kteří se nebojí pouštět do nových věcí. Vedle popových hitů má na kontě i odvážné experimenty a pravidelně se mu dařilo obojí propojovat: dokázal být excentrický a zároveň přístupný.
Z pětadvaceti studiových alb, která vytvořil, má každé specifický zvuk, často ještě spojený s Bowieho stylizací do fiktivních postav, z nichž nejznámější je Ziggy Stardust. Přesto je nejen díky nezaměnitelnému hlasovému projevu vždycky na první poslech jasné, že posloucháte Bowieho. I jako uznávaný hudebník stále sledoval aktuální trendy a nechával se ovlivnit vším, co mu přišlo zajímavé. Na albu Earthling z roku 1997 je tak například slyšet drum and bass, poslední album Blackstar zase vznikalo mimo jiné pod vlivem mladého rappera Kendricka Lamara nebo elektronických Boards of Canada.
Na albu Blackstar ukázal Bowie další ze svých tváří; tvář podle mnohých nejodvážnější (respektive nejexperimentálnější) od roku 1977, kdy vyšlo album Low, tvář, která propojuje ozvěny zmíněného Kendricka Lamara s jazzem a temným art rockem… a především svou tvář poslední. Poslední slovo.
Černá hvězda – Blackstar – vyšla 8. ledna. V den Bowieho devětašedesátých narozenin. Bowie i po téměř čtyřiceti letech dokázal překvapit, zaujmout. Kritiky, které zatím vyšly, se o Blackstar vesměs vyjadřují v superlativech. Objevily se dokonce hlasy, podle kterých je to to nejlepší, co kdy Bowie nahrál. Umělec na vrcholu. Dva dny po vydání desky Bowie zemřel na rakovinu jater. I když on sám s nemocí bojoval skoro dva roky, pro většinu jeho fanoušků to byla nečekaná zpráva – Bowie nechtěl, aby se jeho nemoc přetřásala v médiích, a snažil se ji tajit.
Ti citlivější ale už při poslechu Blackstar mohli pochopit, že se blíží konec. Fakt, že Bowie zemřel de facto bezprostředně po vydání Blackstar, totiž vrhá úplně nové světlo na celé album a především na jeho textovou složku. Co se mi jevilo jako pochmurné metafory – „hele, jsem v nebezpečí“, „mám jizvy, které nejsou vidět“ (skladba Lazarus) – je zřejmě ve skutečnosti mnohem doslovnější reflexe boje se smrtelnou nemocí. Blackstar je album o smrti a umírání a dodatečně odhalená doslovnost umocňuje jeho sdělení.
Vědomí blízké smrti ale není pointou Blackstar. Tu vidím v něčem jiném: celé album je sice temně zadumané s opakovanými motivy smrti, bolesti a opouštění, ale zároveň v sobě má i určitou lehkost a vyrovnanost a kromě smrti je i o lásce. Právě skladba Lazarus, v níž se Bowie asi nejjednoznačněji ukazuje jako umírající muž, který zápasí s bolestí a ohlíží se za svým životem, pak končí slovy: „tak nebo tak / budu svobodný, víš / volný jako pták / nejsem to celý já?“
Jedinečný excentrik David Bowie za sebou na odchodu v podobě alba Blackstar nechal silné umělecké dílo. Černá hvězda jako poslední bod Bowieho diskografie ukazuje, že člověk umírající není nutně člověk slabý nebo v jakémkoli smyslu odepsaný. Bowie, který přes vědomí blízkého konce odešel v plné tvůrčí síle, posouvá představy o stáří, nemoci a umírání. Všechno to může být důstojné. Nic z toho se nevylučuje s tancem.
David Bowie – Blackstar (RCA/Columbia, 2016), 42 min.