Podtitul prózy Pavla Rejchrta „Světlo tmou zjizvené“ zní: „Zápasy umělce Enocha Alta“. A sdostatek svévolný čtenář pokládá za výchozí větu autorovu: „Křesťan si nevybere.“ Rejchrtem vybraný umělec, literát a teolog Enoch Alt, je křesťan. Nemá tudíž tisíc možností jak promlouvat, psát, jednat, kam jít. Po každém zvažování zbude vrcholně strohý výběr: buď – anebo, z něhož není jak vytěsnit zcela nedeterministicky chápané nevyhnutelnosti dané tím, co už Enoch Alt prožil, i tím, o čem ví, že to prožít musí, anebo naopak se k tomu nikdy nepřiblíží.
Když se člověk dočte, že Enochu Altovi zbývají dva roky do sedmdesátky, dojde mu, že Pavel Rejchrt by se v témž věku mohl dovolávat práva sepisovat memoáry, objasnit čtenářům, kteréže byly jeho životní triumfy, a poskytnout jim na vysoké literární úrovni návod k oslavám. Leč zjevně shledal, že tolik možností nemá. Dal tedy ve dnech, „kdy, podle žalmu devadesátého, to na světě dokonce v průměru balíme“, promlouvat (chvílemi i bilancovat) Enochu Altovi a předkládá sdělení o něm, čte mu přes rameno v kazatelských přípravách a otevírá jeho korespondenci, pátrá v jeho zápiscích, jeho vzpomínkách a očekávání.
Je jisté, že tím Rejchrt sám na sebe prozradí velmi, velmi mnoho. A jsem si jist, že ani jednou nezalže, ani jednou nic neupraví ve svůj prospěch. Vystavuje sám sebe nemilosrdné přísnosti křesťanského výběru, snad jediné možnosti uskutečňovat svobodu tak, že člověk sám sobě ani sebe sama nepřikrašluje. Nemá zapotřebí „ponižovat se zveličováním“. Chce-li kdo dlouho mlčet, radím mu, ať v knize hledá jediné slovo, které autor odbyl, nebo přiohnul, či spíše pokřivil, aby mu poskytlo výraz, do něhož může vložit méně námahy, méně ze sebe sama.
Jakkoli jsou postavy, s nimiž Enoch Alt rozmlouvá, vždy znovu velmi, ano „palčivě“, podobné těm, jež se pohybovaly, a ovšem mnohdy ještě i pohybují, v dosahu autora, čtenáři se vrací dojem, že jejich literární obraz je napořád (takřka bez jediné výjimky) mnohem příznivější, než by spisovatel z vlastních zážitků a dojmů mohl sestavit (a namnoze měl právo sestavit). Připojme sem i důslednost, s níž se vyhýbá uvedení většiny skutečných jmen současníků. Fiktivním postavám snad autor snáze může promíjet omyly i neřesti charakterizující postavy skutečné. Je možné, že tím autor platí autorskou daň – žádná z postav účinkujících kolem Enocha Alta nepoloží otázku, která by byla skutečně znepokojivá, nerozpoutá konflikt, v němž by bylo nutno zápasit nebezpečně, aniž by byl výsledek znám předem. Původcem všech znepokojení a konfliktů je výhradně Enoch Alt sám sobě, což neznamená, že by snad tyto z nitra vycházející skutečnosti byly kašírované a umělé – jsou drsné a mrazivé. Být milosrdný vyjde draho. Absurdní situace, do kterých spisovatelův hrdina vstupuje, nejsou řešeny tím, že čtenáře přiměje, aby se sdostatek zasmál hlouposti jejich původců. Jejich absurdita ulpívá na pokračování, je součástí skutečnosti, není ji jak odpreparovat a zanechat v minulosti.
Úvahy, rozhovory, vzpomínky, dopisy i kázání Enocha Alta předpokládají soustředěného čtenáře. Rejchrt svému čtenáři nedopřeje odpočinek či snad dokonce rozptýlení a dovádění; dokonce ani nevyzývá znaveného následovníka k další cestě. Neohlíží se, pokračuje. Teologie a literatura a vice versa nutí autora pohlížet na skutečnost děsivě rozmanitou a přece spojitou, ve veliké šíři, kterou nelze rozkouskovat. Kterýkoli z řádků knihy odráží pohrdání roztěkaností. Dovolím si domněnku, že četba jako namáhavá činnost je sice daleko za hranicí toho, čemu laskavý čtenář a spanilá čtenářka v našich časech uvykli, ale věru není na škodu.
Doznám se však k faktu, že čtenář, který má desítky let co dělat s mnohoznačností evangelického taláru a kazatelny, „si nevybere“ a nejen čte kázání Enocha Alta, leč snaží se jim i naslouchat. Možná se někdy setkám s někým, kdo zde jako posluchač nezklamal. Rejchrt mezi všemi texty předkládá i kázání, v nichž není jediného přebytečného slova, kázání pronesená excelentním jazykem, překypující bohatstvím myšlenky a zároveň odkrývající hlubiny zvěsti. Jsou to slyšitelně kázání pro čtenáře. Snad se tedy někde nalezne i posluchač, jenž se liší od těch, kteří nakonec odcházejí a „vypadají někdy zaraženě, uhýbají pohledem k zemi“.
Snad i já někdy v průběhu četby (a potom) přestanu vypadat zaraženě. Možná to jednou dokážu: sledovat každou podrobnost, domýšlet, ukládat do paměti, vracet se v myšlenkách. Začnu rozeznávat skutečný tvar světla, ač dosud tmou zjizveného. Žádat Rejchrta o trpělivost se neopovažuju. Potřebuju si to zase přečíst.
Pavel Rejchrt, Světlo tmou zjizvené.
Zápasy umělce Enocha Alta.
Epilogue Vladimír Novotný.
Vyd. Eman 2011. Str. 175.