Co také předcházelo ordinaci žen

Číslo

Dr. A. Schustlerová oponuje Miroslavu Růžičkovi

V letošním roce slavila českobratrská církev evangelická vděčně a víceméně jednomyslně 70. výročí ordinace žen. Rozhodnutí, přijatému v r. 1953 výraznou většinou zasedání synodu, předcházela ovšem debata, která začala nedlouho po vzniku sjednocení ČCE. Poměrně rychle bylo sice ženám umožněno studium teologie a práce katechetek apod., ale kazatelská služba zůstávala doménou mužů, hájenou často velice pokleslou a nereformační argumentací (v čemž se m.j. vyznamenával tehdejší synodní kurátor Ferd. Kafka). Zde ale otiskujeme text, který vyšel v 10. ročníku Českého bratra, tedy v r. 1934. Je to odpověď A. Schustlerové, v němž se vyrovnává s námitkami proti uvedení ženy do plnohodnotného kazatelského úřadu. Je podnětné ho číst, abychom si připomněli, že cesta k tomuto rozhodnutí byla plná zápasů s tradičními předsudky, kterými tehdy ČCE i mezi autoritami, jakou byl Miroslav Růžička, oplývala. Zároveň si můžeme uvědomit, jak se určitý typ tradicionalistických argumentů, zejména argumentace tzv. božími řády, vždy znova opakují. Za poskytnutí textu děkujeme Lýdii Mamulové, která na něj upozornila v rámci svého programu k 70. výročí ordinace žen. Článek M. Růžičky netiskneme, ale autorka námitky, s nimiž se vyrovnává, reprodukuje srozumitelně.

Článek br. M. Růžičky, jakož i různé jiné články a osobní rozhovory nutí mne k tomu, abych k nim řekla několik slov.

Námitka fysické neschopnosti i v jiných oborech často uváděná, je ve zmíněném článku formulována takto: „Nejsou tyto těžkosti (roz. fysické) znakem, že Boží řády smýšlejí se ženou právě něco jiného než toto?“ Museli bychom jíti až ke stvoření, abychom si řekli, jakými byli stvořeni muž a žena. Žádný vědec by si asi netroufal rozhodnouti, jakou silou oplývala Eva vedle Adama. Hřích to byl, který podle učení bible rozhodl o jejich další dráze: V potu tváře své chléb jísti budeš a s bolestí budeš rodit děti. Bolesti rození aspoň z části zůstaly (či je také proti Božímu řádu, že je někdy mírníme?), ale kde zůstal „pot tváře“ v době strojů? A přece v tom nevidíme porušování Božího řádu, daného ve stejné chvíli jako ženám úděl mateřství. Je to však tento úděl (mateřství a ostatní fyzické stavy ženy), jenž ji činí slabší? Není to především výchova? A nejsou to především městské dívky, jež tuto výchovu odnesly na síle a zdatnosti? Myslím, že by se s mnohým selským děvčetem nemohl srovnávat městský hoch po stránce fysické zdatnosti. Možná, že mi bratr Růžička namítne, že i v té výchově a v těch zvyklostech jsou Boží řády. Dostali bychom se do theologie a do diskuse, co je tu na světě z Božího dopuštění a co z Boží vůle. Ale je-li co podobno tomu: „pro tvrdost srdcí vašich“, pak je to právě v tom podrobení ženy: pro tvrdost srdcí vašich dopouští Bůh až dosavad, že ženy byly více služebnými stroji než lidmi. Pozor, abychom si z lidských řádů nedělali Boží řády, místo naopak!

Jsou prý různé úkoly a různá povolání. Ano, jsou různá, ale pro ženy jsou jen některá? Chcete-li přihlížeti k síle, ke zdraví, proč ne u mužů stejně jako u žen? Kde bere pisatel z Bible právo ke dvojímu měřítku? Muž smí se svobodně rozhodovati o svém úkolu na světě, ač ani mužům není dán stejný dar síly, zdraví ani ducha.

Věřím, že pro povolání kazatele rozhodují se bohoslovci po svědomitém uvážení všech svých schopností tělesných a duchovních. Pokládala bych za urážlivé, nevěřiti to i o našich bohoslovkách. Cítí-li pak bohoslovec puzení Ducha ke své práci přes své osobní vady a nedostatky, nemáme práva ho od této práce odvracet. Vždyť ani Pavel nebyl člověk pevného zdraví, a přece byl povolán a vykonal dílo, jež mu Bůh svěřil. Smíme brániti tomuto puzení Ducha u bohoslovky proto, že je ženou? Jsem přesvědčena, že Boží Duch se nedá omezovati ani starými ani novými řády. Bůh je živý a mocný, není otrokem ani svých plánů ani řádů, ať mu jsou přisuzovány právem či neprávem, a je smutným vysvědčením pro muže a ty, kteří rozhodují, že Duch Boží musí mocí lámati řády, aby mohl působiti, místo, aby tyto řády byly neustále Boží vůli, skrze Ducha projevované, přizpůsobovány. Ano, i neordinované ženy budou přes hlavy ordinovaných mluviti i pracovati, jak je bude Duch Boží ponoukati.

Nepřisuzuji našim bohoslovkám ani tak málo soudnosti, ani tak málo poctivé touhy po službě, aby je na místo farářské lákala jeho příjemnost. „Že mezi ordinovanými muži je dosti nedostatků, to je pravda. Ale to není důvod k ordinování žen.“ A proč tentýž důvod by měl být důvodem k neordinování žen?

Práce ženy je omezená mateřstvím. Ale toto omezení je časově ohraničené a nutno s ním počítati stejně jako s možností choroby u muže. A může-li farář dostati studijní dovolenou, může žena míti dovolenou pro své dítky. Ostatně, uvidí-li ordinovaná žena, nebo i muž, že své povolání nemůže plně zastávati, proč nedůvěřovati jejich probuzenému svědomí, že se svého místa vzdají?

Ostatně nejpodobnější povolání kazatelovu je povolání lékařovo. Dnes už nikdo nepopře, že se ženy v tomto povolání v městech i na venkově plně osvědčují. Ale i kdyby nebylo lékařek – což nekonají sociální pracovnice fysicky nejméně tolik, co faráři? Nejsou nuceny vykonávati své pochůzky podle uloženého jim programu, bez ohledu na počasí a jejich tělesnou schopnost, zatímco farář může eventuální pochůzku odložiti podle svých vlastních dispozicí? Bylo mi namítnuto – a což pohřby nebo křtiny? A což na ty pohřby nechodí v každém počasí i ženy pozůstalých? A proč nepočítati s účelným návykem?

Je zvláštní, že je mnoho mužů, kteří se obracejí nejen proti ordinaci žen, ale i proti různým intelektuálním povoláním žen s námitkou tělesné slabosti, ač právě kazatelské a podobná povolání nejsou z těch, jež by ukládala ženě více fysických úkolů, než jich ukládá život ženě venkovské, dělnici, posluhovačce i služce! Proč neaspirují muži, oplývající fysickou silou, na tato místa?

„Každý má určité místo, a chtíti překročiti tuto hranici, znamená revoltu.“ O jakém místu mluví br. Růžička? Fysicky, či duchovně? Fysicky vidím, že mnozí míst nemají, že jsou utiskováni a vykořisťováni, že jsou jedni mocní a druzí bez moci a že jsou vladaři, kteří špatně vládnou, a že jsou sluhové, kteří špatně slouží!

Jsou to či byly to vůbec Boží řády, které svět učinily, jakým je? Platí-li v tomto smyslu Pavlovo slovo o poslušenství a poddanosti představeným, pak byl na scestí Hus a my všichni, kteří se hlásíme ku protestantským církvím. A myslí-li br. Růžička místo ve smyslu duchovním, tedy poslání, jak se odvažuje měřiti poslání různých lidí? Je to otázka služebníka, hřivny a Pána, který bude soudit, jak jsme zacházeli s danými hřivnami. Budete, vy muži, kteří jste mínění br. Růžičky, s to zodpověděti jednou před Bohem, že jste nedali ženám plnou příležitost využití svých hřiven ve prospěch Jeho věci?

Pokud jde o rodinu, myslím, že jen dva rovnocenní lidé, muž a žena, tvoří ideální základ rodiny. Jako rovnocenní rozhodují spolu a ustupují pravdě, a ne autoritě. Kdo navenek je představeným, nerozhoduje; to je formalita lidmi stvořená. Bývaly časy matriarchátu. Mluviti o představiteli rodiny je omyl. Představený – ano (chcete-li), představitel – ne. Představitel své doby, svého národa, hnutí atd. je člověk, nesoucí přibližně všechny znaky příslušného celku. Může být jeden člen tak různorodého celku jako je rodina, jejím představitelem? Představitele lze dosadit za jednotlivé členy představovaného celku. Může otec být představitelem dětí? Může otec být představitelem matky?

Je jistě vážnou otázkou, proč nezvolil Ježíš mezi apoštoly ženu. Snad, aby se naplnila Písma. Ale mezi apoštoly byl i Jidáš, jenž jej zradil. A jest každý z kazatelů apoštolem?

MUDr. A. Schustlerová, Český bratr ročnik X