Silám nenávisti musíme čelil silou lásky; sile fyzické musíme čelit silou duchovní. Nenásilný odpor je mocná a spravedlivá zbraň. Je to zbraň, která nemá v dějinách obdoby – dopadá, aniž by zraňovala a zušlechťuje toho, kdo jí vládne. Je to meč, který léči.
M. L. King
Tak na tohle se zeptali zrovna evangelického faráře. Myslím, že to nebylo šťastné. A to hned ze dvou příčin. Ta první je pochopitelná: Těžko totiž mohu začít odpovídat jinak, než by asi odpověděl kdokoli jiný. Není snad člověka, jemuž by se současný papež mohl jevit jinak než jako vrcholně významná postava. Jeho postavení je vskutku ojedinělé. Je představitelem organizace, která dnes sdružuje stamilióny lidí. Znají ho a uznávají ve všech světadílech. Přitom je tento papež pozoruhodná osobnost. Platilo to už před jeho zvolením. Ve své vlasti vedl církev k tomu, aby se projevovala statečně a iniciativně, vzdor těžké, dlouholeté nepřízni tehdejších ateistických ideologů polského státu. Jan Pavel II. je člověk mnohostranně nadaný, nepostrádající veliké organizační vlohy; muž s neporovnatelnou schopností působivě vystoupit před zástupy – a přesvědčit je, že vystoupil skutečně pro ně. Nepochybně kolem sebe shromáždí statisíce nadšených obdivovatelů také při oněch připravovaných setkáních s veřejností v Praze, na Velehradě a v Bratislavě.
Hovoří se o tom, že kvůli československé cestě změnil svůj program, pracně sestavovaný na léta dopředu. Bezesporu je to jedinečný výraz podpory pro katolíky v českých zemích a na Slovensku. Rád chci věřit, že je to také výraz papežových mimořádných sympatií pro současné vedení našeho státu – a obzvlášť snad pro pana prezidenta. Z takové podpory musí mít každý slušný člověk radost.
Pokud jsme ovšem ještě zcela neopustili zvažování, kdo je papež Jan Pavel II. (Karol Wojtylla), začnou se objevovat podrobnosti, které nelze vyslovit jinak než znepokojeně. A tu je druhá – prvnímu pohledu možná skrytá, jenže o to znepokojivější – příčina pochybností, zda bylo dobře otázku v nadpise klást zrovna evangelickému faráři. Není mi totiž poskytnuta možnost uniknout myšlence na to, že současný (s nadšeným obdivem všude vítaný) papež po utichnutí odezvy II. vatikánského koncilu v římskokatolické církvi programaticky a důsledně prosazuje nejen duchovní správu, ale i skutečnou vládu osoby na papežském stolci nad církví po celém světě. A je to vláda, o níž není dovoleno pochybovat, tím méně pak ji kritizovat. Za pontifikátu nynějšího papeže se také znovu začalo tvrdě postupovat proti (ovšemže katolickým) myslitelům, jejichž bohosloví se znelíbilo vatikánskému posouzení pravověří; pochopitelně jsou zejména okřikováni ti, kdo se opovážili zpochybnit něco z papežských nároků. Bylo by proto naivní divit se, že po slibných náznacích ochoty k ekumenickému rozhovoru, již jsme kdysi s obdivem a radostí sledovali u představitelů II. vatikánského koncilu, dává dnes papež nám, evangelickým křesťanům, najevo naprosto odlišný postoj. Z jeho projevů vyzařuje obnovený důraz na přesvědčení, že římská církev je jedinou, a tudíž nepochybnou držitelkou Boží pravdy. Nanejvýš se potom stane, že papež je příležitostně ochoten k jakémusi ústupku v podobě projevů povýšené, blahosklonné snášenlivosti.
Zde, pravda, udělá evangelický farář nejlépe, když nepokračuje v odpovědi na otázku v nadpise. Tudíž milí tazatelé, prosím vás, abyste mi dovolili zůstat v tuto chvíli u zjištění, že právě snášenlivosti – jakkoli všelijak a těžce získávané – je nám dnes nadmíru třeba. Upřímně doufám, že návštěva papeže Jana Pavla II. v naší zemi bude i z tohoto hlediska tuze potřebným a vzácným přínosem.