Existuje-li něco, zač lze Daniela Landu zcela jednoznačně obdivovat, je to jeho citlivost na společenskou atmosféru a dobrý odhad v tom, co si v danou chvíli může nebo nemůže dovolit. Svou dráhu populárního zpěváka Landa započal na konci osmdesátých let, kdy založil v určitých kruzích dodnes legendární kapelu Orlík. Přízeň svých posluchačů si Orlík získal pomocí jednoduché hudby a ještě jednodušších textů plných nacionalismu a otevřeného rasismu v písních s názvy jako Bílá liga nebo Dvojí metr. Netrvalo ovšem dlouho a kapela se rozpadla, Landa se vydal na sólovou dráhu a od minulosti s Orlíkem se distancoval s tím, že byl prostě mladý a nerozvážný. Od roku 1993 pak vydával v průměru více než jedno studiové album za dva roky, přičemž mu nelze upřít jednu věc – vytvořil si zcela jedinečný styl. Z hlediska textů je pro jeho tvorbu typická záliba v historických motivech, opěvování hrubé síly a pokusy o mytologizující poetiku, to vše beze stopy jakéhokoli nadhledu.
Daniel Landa se postupem času stal jedním z nejpopulárnějších českých zpěváků a jeho mládí spojené s ostře rasistickým Orlíkem se téměř přestalo připomínat. Někomu sice přišel poněkud zvláštní Landův (dnes už zřejmě neexistující) rytířský řád Ordo Lumen Templi nebo plakáty, na nichž byla jeho podobizna vyvedená na poštovní známce, jejíž barvy nápadně připomínaly vlajku Protektorátu Čechy a Morava, nicméně fakticky se Landa nedopouštěl ničeho, co by jej mohlo objektivně v očích veřejnosti jakkoli diskreditovat. Jeho rytířský řád naopak charitativně podporoval dětské domovy, zpěvák společně s automobilovým závodníkem Robertem Krestou založil nadaci zaměřenou na předcházení krizovým situacím na silnicích, a tak dále. Mohlo se skutečně zdát, že doby Bílé ligy jsou nenávratně pryč, že máme co dělat s příkladně angažovaným umělcem a že to, co se mu někteří lidé pokoušejí vyčítat, není nic než zdravé vlastenectví.
Časy se ale mění. Ocitáme se v době, v níž ministr školství horuje pro začlenění „výchovy k národnímu uvědomění“ do osnov v rámci povinné školní docházky; v době, v níž vliv presidenta republiky drží téměř násilím v úřadě ministerstva ultrapravicového aktivistu Bátoru; v době, v níž se na severu Čech pořádají rasistické demonstrace hraničící často s pokusy o pogrom. A v této době se Daniel Landa pouští na turné s názvem Vozová hradba. Jistě není náhodou, že tento název nese i jedna z písní skupiny Orlík, stejně jako není náhodou, že slogan turné „Jsi Čech, tak si toho važ!“ je součástí textu jiné (a známější) písně této skupiny. Náhodné samosebou není ani to, že Landa vzhledem ke svým potřebám sáhl zrovna po husitství – to je totiž možná vůbec největším fetišem českých národovců už drahnou dobu. Může působit jako zajímavý paradox, že Landa zakládal rytířský řád s latinským názvem a pořádal koncerty v katolických chrámech, zatímco od počátků své
kariéry v textech dost často odkazuje k husitství – pokud si neuvědomíme, čím se husitství v jeho rukou stává: pouhým symbolem, který je bez ohledu na to, jak smrtelně vážně jej Landa bere, jen čímsi povrchním a vnějškovým. Nezáleží vůbec na tom, co husitství z pohledu historie znamená, čím bylo nebo nebylo. Jde jen o to, že v tomto konkrétním případě slovní spojení Vozová hradba velmi hezky evokuje určitou představu síly národa stavícího se na odpor. Pokud si Daniel Landa husitství vůbec nějak interpretuje a je pro něj něčím víc než jen sbírkou líbivých symbolů a hesel, dělá to dost podobným způsobem jako před lety komunistická propaganda. Je to ukázka velmi typického a rozšířeného pohledu na dějiny, který spočívá v tom, že člověk v historickém konfliktu jasně rozlišuje mezi silami dobra a zla. Reálně nebezpečným důsledkem tohoto přístupu je pak to, že se dá stejně jednoduše jako na minulost aplikovat i na současnost. Dívá-li se tedy Landa na epochu husitství řekněme jako na boj hrdinných Čechů proti zlým Němcům, koresponduje to s tím, jak Landa rozumí světu kolem sebe – bez ohledu na to, jak naprosto pomýlené je vnímání husitských výbojů jako čehokoli spojeného s představou národa.
Na svém turné Landa mimo jiné presentuje úplně novou píseň Bohemia. Její původní text – text oficiálního videoklipu se od něj výrazně liší – obsahuje všechno, co si můžeme od vypjatého nacionalisty přát. Brojí proti islámu (minaret staví v lůně katedrály / nezůstane nic tak, jak bylo dříve / brzy pozná ovce, že jí lhali / krásnej dům se promění v chlívek), velmi aktuálně povzbuzuje rasistické nálady vyvolané incidenty v severních Čechách (místo toho, aby byla hodná / bere lůza mačety a sbírá skalpy), ale především se staví proti strašidlu politické korektnosti. Z textu je jasně cítit pocit ohrožení. Pocit, že my (bílí Češi?) stojíme tváří v tvář strašlivému nebezpečí. Daniel Landa zřejmě podobně jako některé významné osobnosti naší politické scény podléhá dojmu, že jsme obětmi jakési diktatury, že nesmíme říkat, co si myslíme, že nesmíme „nazývat věci pravými jmény“, jak s oblibou říkají jiní nacionalisté. Je úsměvné, že tuto obavu vyjadřují lidé, jejichž názorů je všude plno – president republiky se tváří jako disident a populární zpěvák, který má nepřehlédnutelné reklamy snad na každém nádraží v zemi, jako představitel nějaké potlačované podzemní kontrakultury. Je těžké odhadnout, nakolik se jedná o stihomam a nakolik o kalkul vycházející z toho, že utlačovaný je vždy sympatičtější než utlačovatel. Realitě jsou ovšem takové obavy poměrně vzdálené.
Landa proti sobě tedy ve svém jednoznačně polarizovaném vidění světa staví dobro, které představuje především on ve spojení s drsnou národní hrdostí, a zlo, jež na sebe bere podobu změkčilé politické korektnosti. Rasismus ani islamofobie tady najednou nejsou na prvním místě. Úhlavním nepřítelem svědomitého národovce jsou lidé, kterým se útoky proti jiným skupinám nezdají vhodné. Z textu písně Bohemia je ovšem patrná ještě jedna věc. Landův vztek je totiž velmi zřetelně motivován také určitou frustrací ze soudobé politické, a potažmo ekonomické reality. To je něco, co s ním bezpochyby sdílí velká část naší populace bez ohledu na to, že konkrétní důvody nespokojenosti jsou patrně u mnohých lidí úplně jiné než ty Landovy. Každopádně paradoxem, který dle mého názoru beze zbytku platí, je, že ve složitých dobách nabývají na atraktivitě jednoduchá řešení. A Landa přichází s jednoduchostí, která pro něj byla vždycky typická, a nabízí frustrovanému a zmatenému Čechovi hodnoty, kterých se může držet. Zcela jasně určuje, co je správné a co je špatné. Určuje, co si zaslouží obdiv a pohnutí se slzou v oku, a co si naopak zaslouží pohrdání. Ve společnosti, která už dávno žádné vyšší hodnoty obecně nevyznává, je patetický nacionalismus Daniela Landy relativně široce přijímán jako něco potřebného. Landa nám se svou kápí na hlavě dokonce nabízí i jakýsi duchovní přesah, určité tušení posvátna. Křesťanství vnímá sice pouze jako součást kulturního dědictví, kterého se musíme držet, protože katedrály jsou naše (tedy dobré) a minarety těch druhých (tedy špatné), ale to vůbec nevadí, dokud tu máme jasnou a zřetelnou pravdu, která přesahuje vše ostatní – jsi Čech, tak si toho važ!
Právě v tom spočívá jedno z tajemství Landovy popularity. Přesvědčivě ukazuje, co má smysl a budoucnost. V hávu konkrétní ideologie, která je navíc z velké části založena na negativním vztahu ke všemu cizímu a neznámému, je takové přesvědčení navíc poměrně nebezpečné. Dnes je o to nebezpečnější, že nemá příliš mnoho životaschopných alternativ. Z šovinistického nacionalismu se tak pomalu, ale jistě znovu stává jeden ze společensky legitimních názorových proudů, a bohužel je nutné s ním do budoucna počítat. Landa se svou Vozovou hradbou jen čekal, až nazraje doba, která bude jeho poselství přát. A zareagoval věru velmi pohotově.