Shannon T. L. Kearns působí jako starokatolický kněz v americkém New Jersey. Hlásí se ke křesťanskému anarchismu. Celý článek v angličtině je, stejně jako další Kearnsovy články a kázání, volně k dispozici na jeho internetových stránkách www.anarchistreverend.com.
V poslední době se mě každou chvíli někdo ptá, co říkám na nového papeže. Na takové otázky nejsem zvyklý. Většinu svého dosavadního života jsem strávil mezi protestanty. Teď ale nosím kolárek a čím dál víc se pohybuji v katolických kruzích, kde se samozřejmě o papeži mluví.
Snažím se vždycky začít tím, že jako starokatolický kněz pod papeže nespadám. Uznáváme ho jako biskupa, kolegu a bratra ve víře, ale rozhodně ne jako vládce. Naneštěstí to většinou dopadá tak, že nejsem úplně pochopen. Lidé mnohdy nevědí a nechápou, že není jen jeden katolicismus a že být katolík nutně neznamená být podřízen Vatikánu.
Jinou možnou odpovědí je cynický vtípek. Papež František nám, starokatolíkům, svou popularitou hází klacky pod nohy. Řada lidí jako by se do něj zamilovala a vrací se do lůna římskokatolické církve, místo aby hledala útěchu u společenství jako je to naše. Ve skutečnosti mám ale samozřejmě radost, že lidé, kteří se cítili být od římskokatolické církve odříznuti, nacházejí díky Františkovi odvahu a sílu se do ní navracet.
Působení papeže Františka ve mně ale stejně vyvolává určité rozpaky. Nevím si rady. Trochu mě rozesmutňuje, když vidím, kolik rozruchu se dělá kolem toho, že papež prostě káže evangelium. Co je tak pozoruhodného na tvrzení, že kapitalismus utržený ze řetězu není v pořádku? Co je tak pozoruhodného na tvrzení, že se naše společnost nechává ovládat ekonomickými zájmy? A proč to zní skoro neuvěřitelně, když papež říká, že církev je tu pro chudé a utlačované? Rozesmutňuje mě to, protože díky papeži Františkovi je velmi zřetelně vidět, že se církev místo toho příliš často spolčovala (a spolčuje) s bohatými a mocnými, aby tak chránila své zájmy, ať už ekonomické nebo jiné. Že nekriticky jednala podle vůle a logiky tržního hospodářství. Slova papeže Františka jsou štulcem do žeber všem, kdo zapomněli, co znamená následovat Ježíše Krista. Samozřejmě vím o křesťanech, kteří na tyto problémy upozorňovali už dávno. Na rozdíl od papeže ale nikdy neměli takový vliv ani prostor v médiích. Otázku, jak docílit toho, aby takoví lidé byli slyšet, ponechávám stranou.
Rozesmutňuje mě také, že většina lidí vnímá římskou církev jako jedinou skutečně katolickou. I starokatoličtí kněží a biskupové ale mají apoštolskou posloupnost. Naše církev nabízí stejné svátosti jako ta římská včetně posledního pomazání. To je samozřejmě problém, který se spousty církví vůbec netýká, a nejsou proto méně důležité. Přesto je to problém, který bych nerad opomenul.
V této souvislosti mě rozčiluje, že na základě toho, co papež říká o kapitalismu, řada lidí neváhá opěvovat církev, která s Františkovým příchodem rozhodně nepřestala odmítat možnost kněžského svěcení žen a rozhodně nepřestala diskriminovat lidi orientované jinak než heterosexuálně. Samozřejmě chápu, že jsou lidé, kteří jsou povolání k tomu, aby takovou instituci měnili zevnitř. Zároveň si ale myslím, že za určitých okolností je setrvávání v instituci jako je římskokatolická církev prostě problematické. Když jdete do římskokatolického kostela, mlčky (a třeba nevědomky) schvalujete nejednu nespravedlnost. Když dáte peníze do kasičky, může se snadno stát, že přispíváte na něco, co by se vám vůbec nelíbilo.
Papež František přinesl výrazně jinou rétoriku než na jakou jsme si u Vatikánu zvykli. Z té změny mám samozřejmě radost. Některé věci se ale budou měnit o poznání pomaleji. Pokud vůbec. Z čistě praktického hlediska si lze stěží představit, že by u tak velkého tělesa, jakým římskokatolická církev je, došlo k podstatným změnám ze dne na den nebo z roku na rok. Může to trvat desítky let. Kromě toho se nezdá, že by se papež ke změnám v oblastech, které mi nejvíc leží na srdci, v dohledné době chystal.
Samozřejmě jsem zaujatý. Hlásím se k nezávislému katolickému hnutí. Věřím, že nezávislé hnutí může být silné a může oslovit široké spektrum lidí. Kromě řady jiných věcí jsem hrdý na to, že pokud někoho Bůh vede ke kněžské službě, moje církev mu nezablokuje cestu kvůli nesprávnému pohlaví, identitě nebo manželce či manželovi.
Jsem rád, že slova papeže Františka podle všeho doprovázejí i činy a mrzí mě, že je to tak neobvyklý jev. I mně imponuje jeho skromnost a prostý styl. I mně dojímá jeho vřelost k lidem. Myslím si, že je dobré naslouchat tomu, co říká. Naučil mě hodně o tom, co vlastně znamená moje kněžství, i když nejsem římský katolík. Mám radost, že volá církev zpátky k jádru evangelií. Jeho slova o významu eucharistie, o homiliích, o církvi, která má být v ulicích, jsou důležitá pro všechny církve, ať už katolické nebo jiné.
Háček je ale v nedostatku otevřenosti na jedné straně a netrpělivosti na straně druhé. Nechce se mi čekat, až se dá velká římská církev dohromady a otevře se všem lidem. Na světě je moc lidí, kteří zoufale touží po místě, kde by se jim dostalo duchovní útěchy, aniž by museli žít v rozporu sami se sebou. Proč by tito lidé měli čekat, až se římskokatolická církev změní? Proč by měli čekat, až si hodnostáři rozmyslí, jestli jsou homosexuálové dost lidmi a jestli ženy mají mít stejná práva jako muži? Proč bychom měli čekat, až budeme moci být spravedliví? Římskokatolickou církev stále opouštějí lidé, kteří se do ní nechystají vrátit, a zároveň touží po společenství věřících a duchovní tradici. Nemůžeme si dovolit čekat.
Z angličtiny přeložil Jan Škrob