18. prosince 2018 o polednách zemřel Aleš Mostecký, farář ve Dvoře Králové nad Labem. Z kolegů farářů jsem u něj byl zřejmě jako poslední. A s bázní a bolestí, snad přesto s jistotou jsem odříkal společné vyznání pouhých pár hodin před selháním Alešova těla. Byl napojen na všemožné lékařské přístroje. Nechtěl už slyšet nic o církevním provozu a intelektuálních výkonech kolegů, ale toto vyznání chtěl a já ho směl na prahu jeho pozemského konce odříkat.
Těch setkání v posledních fázích jeho nemoci bylo mnoho a musím říci, že jsme se přímému hovoru o smrti vyhýbali. Jakkoli smrt byla přítomná a se zhoršujícím se Alešovým stavem stále zřetelnější, jakkoli jsme mluvili o bezmocnosti naší a lékařů, jakkoli přišla rozmrzelost a hořkost bolestí, vlastně jsme se té poslední možnosti vyhýbali. Nemyslím, že to bylo jen mou liknavostí – prostě jsme to nějak oba nechtěli a nechali až na chvíli poslední. Alespoň v našem vztahu to tak bylo.
Aleš byl nepochybně laskavý kolega, ale jeho laskavost končila u až jisté pedanterie, se kterou exegetoval. Kazatelská střelba od boku ho vážně rozčílila a bezohledně to dal na pastorálkách příslušnému šmudlovi sežrat. Pak ho takový střet vlastně mrzel a zaříkával se na zpáteční cestě domů – jezdívali jsme spolu pravidelně, že příště už bude mlčet. Ale příště, došlo-li na věc, se mlčet Alešovi zdařilo jen chvíli, nervózně poposedával a nakonec své řekl.
V paměti mně utkvěla jedna z posledních exegezí, na které Aleš byl, a to na text svatby v Káně Galilejské (J 2,1–11). Kazatel, vzpomínám-li si dobře, spíše než na text samý navázal na písničku Sváti Karáska s optimistickým výhledem, jak nám v životě, když tedy věříme, bude stále lépe a lépe a pak asi bezproblémově vklouzneme rovnou do království nebes. V textu to je, ale dlouho nám trvalo, než jsme to objevili. A byl to právě Aleš, který jednoznačně doložil, že nejde o „nejlepší naposled“, ale SY TETERÉKAS TON KALON OINON HEÓS ARTI – ty jsi uchoval dobré víno až potud, nebo jak překládá ČEP: Ty jsi však uchoval dobré víno až pro tuto chvíli (J 2,10b). Bylo to osvobodivé poznání naproti našemu zděšenému vědomí, že to s námi jde vlastně pořád s kopce. Bylo dobré zjistit, že se jedná právě o tuto chvíli, tento okamžik, že jde o carpe diem, do kterého vstupuje Bůh.
Aleš se celou dobu své nemoci tohle carpe diem velmi snažil žít. Až nás to překvapovalo, jak byl navenek veselý a optimistický, jako by se nic nedělo. Neuvažuji o tom, co třeba prožíval ve chvílích samoty, jestli se ho dotýkaly děsy příliš zřetelně hrozícího konce. Když byl s ostatními lidmi, žil okamžik a bral plnými hrstmi a polykal velkými doušky. A štvalo ho, když si ty doušky – třeba oblíbeného dvorského piva Tambor – nemohl kvůli lékům a nemoci dávat.
Ale zpět k onomu „naposled“ jeho života. Bylo to těžké a přišla chvíle poslední, chvíle odchodu. A já se měl modlit. Snad úzkostlivou křesťanskou duši neurazí, že mi v tu chvíli nepřišla na mysl jiná slova, než slova ŠEMA JISRAEL – Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný (Dt 6,4–9), jako to nejzazší, co mohu tváří v tvář smrti říct. A také jako jediné platné, vydat svědectví o Jediném. Jakkoli nevím, zda jsem udělal pro Aleše dost, zda jsem se neprovinil tím, že jsem s ním o nejzazších věcech nemluvil dříve a častěji a že jsme čas našich setkání trávili obcházením rostoucí přítomnosti jeho konce, mám neskromně za to, že tahle poslední modlitba byla „uchováním dobrého až po tuto chvíli“.
A také nevím, zda tímto svědectvím, které je příliš intimní, nějak nestírám pel tajemství posledních chvil. Snad ne, protože SLYŠ máme říkat nahlas:
Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný, Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich přemýšlet, ať budeš sedět doma, nebo půjdeš cestou, ať budeš uléhat, nebo vstávat. Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek mezi očima, napíšeš je také na veřeje svého domu, a na své brány. Amen