Může se nám zdát, že evangelikální prostředí, ze kterého Sarah Moon pochází a o kterém především píše, je potřeba brát jen jako exotickou kuriozitu a že má málo společného s našimi společenstvími a naším chápáním hříchu. Věřím ale, že i když se v detailech může to, co známe, od zkušenosti Sarah Moon výrazně lišit, podstata problému velmi často zůstává stejná.
„Možná si myslíš, že svým hříchem nikomu neubližuješ… ale ubližuješ Bohu!“
Když člověk vyrůstá v evangelikálním nebo letničním prostředí, je velmi pravděpodobné, že se s nějakou formou téhle fráze setká. Každopádně je to můj případ. Vytahovali ji na nás kazatelé, aby tak oponovali „liberální“ představě, že hřích je něco, co působí ve světě a ubližuje jiným lidem.
Vlastně se mi zdá, že hříchy, které nikomu (kromě Boha?) neubližují, vadí evangelikálním křesťanům asi nejvíc. Sama si nemyslím, že by na něčem z toho bylo něco doopravdy špatného.
Jde o pití alkoholu. O sprostá slova. O masturbaci. O bezpečný a konsenzuální sex před svatbou. O to, když někdo poslouchá „světskou“ hudbu. Nebo nechodí úplně pravidelně do kostela. Nebo si každý den nečte v Bibli.
Jde o věci, pro které se člověk (případně dva nebo více lidí) svobodně rozhodne. I když některé z nich, například sex a pití, mohou být opravdu nebezpečné a mělo by se k nim přistupovat opatrně, nedá se říct, že by byly škodlivé a priori. Neubližují a nejsou v rozporu s láskou k bližnímu. Ale v evangelikálních společenstvích se jim stejně věnuje nejvíc pozornosti.
Hlavní problém vidím v tom, že kvůli orientaci na tyto „hříchy“, které nikomu (kromě Boha?) neubližují, pak člověk snadno přehlíží hříchy skutečné. Mám na mysli hříchy, které skutečně zraňují naše bratry a sestry a Boží obraz, který je v nich přítomen.
Znala jsem faráře, který napomínal každého, kdo třeba vyprávěl nějaký sexuálně zabarvený vtip. Zároveň mu ale nedělalo problém z kazatelny vtipkovat o tom, že někdy musí své ženě „nabídnout pomocnou ruku“, přičemž tato slova doprovázel výmluvným gestem facky.
Chodila jsem na křesťanskou střední školu, kde hrozily postihy za poslech rockové hudby. V našich učebnicích ale byly články, které „vysvětlovaly“ otrokářství a obhajovaly Ku Klux Klan.
Znám řadu farářů, kteří by bez váhání vyobcovali ty věřící, kteří by se místo kostela rozhodli jít například na fotbal. Když ale zjistí, že někdo v jejich sboru sexuálně zneužívá děti, snaží se to držet pod pokličkou a tvářit se, že se nic neděje.
„Hříchy“, které nikomu neubližují, nás zbytečně rozptylují. Když se na ně soustředíme, zapleteme se do nekonečných snah o pevnou sebekázeň, do svatouškovství nebo sebenenávisti. A uniká nám systematické bezpráví, kterého je všude kolem nás plno.
Máme snad děkovat Bohu za to, že „nejsme jako ti hrozní lidé, kteří poslouchají AC/DC, dívky, co otěhotní před dosažením plnoletosti, lidé, co se dívají na porno“? Máme se snažit dosahovat dokonalosti právě v těchhle oblastech a mít špatné svědomí pokaždé, když řekneme „do prdele“ nebo myslíme na sex? Máme se stydět za to, kdo jsme, a za to, že máme nějaké pohlavní orgány?
Kdybychom se dokázali vymotat z tohohle svatouškovství, takzvané sebekázně a sebenenávisti kvůli těmto takzvaným „hříchům“, mohli bychom si všímat všech mechanismů, které nás utiskují, a jiných mechanismů, které nás zvýhodňují na úkor druhých.
Můj kamarád Jason si nedávno na Facebook napsal tohle:
„Chudoba je hříchem tváří v tvář chudým. Rasismus je hříchem tváří v tvář lidem jiné barvy pleti. Sexismus je hříchem tváří v tvář ženám. Homoantagonismus je hříchem tváří v tvář gayům, lesbickým ženám a bisexuálně orientovaným. Genocida je hříchem tváří v tvář Druhému. Transantagonismus (Slovo „homoantagonismus“ autorka používá místo obvyklého „homofobie“, „transantagonismus“ místo „transfobie“, tedy odmítavému postoji k lidem s transsexuální identitou. „Antagonismus“, tedy odpor či nepřátelství, chápe zřejmě jako výstižnější než „fobie“, tedy strach – pozn. překl.) je hříchem tváří v tvář lidským bytostem.“
Má-li být představa hříchu vůbec k něčemu dobrá, musí se vztahovat k mechanismům útlaku a k tomu, jak se na nich podílíme. Musí se vztahovat k tomu, jak vnímáme lidi, se kterými se setkáváme, a k tomu, jestli s nimi jednáme spravedlivě. Jinak se hřích stává jen nástrojem v rukou mocných a vede k přílišné zaujatosti nepodstatnými otázkami.
Převzato z webu Patheos.com.
Z angličtiny přeložil Jan Škrob.