Ve dnech 15.–18. listopadu loňského roku se sešel 26. synod Českobratrské církve evangelické, který bezprostředně reagoval na událost ze 17. listopadu. Z jednání synodu jsem odjížděl s pocitem, že církev konečně dokázala po mnoha letech říct jasné slovo do situace, v níž všichni jako občané žijeme. A z politického hlediska jsme mohli mít právem dojem, že jsme o trochu dál než ostatní oficiálně působící struktury. Zdálo se, že církev překlenula neochotu angažovat se ve věcech veřejných, kterou svým tlakem vypěstovalo předešlé vedení státu a která hluboce zakořenila ve vědomí anebo alespoň v podvědomí většiny věřících. Svůj podíl na tom měli nepochybně i představitelé církve, kteří takový postoj prakticky realizovali a mnohdy i teologicky zdůvodňovali. Církev. tak byla rozdělena na dvě části, mezi nimiž byla dělicí čára určena zhruba ochotou či neochotou k občanské angažovanosti, popřípadě jejím přijímáním či odmítáním. Jmenováním synodního seniora do vlády byla privátnímu pojetí církve a víry zasazena hluboká rána. Naše rozdělení se však nijak neumenšilo, i když se jeho hranice poněkud změnily. Někteří zásadně odmítají spojení duchovenské a mocenské funkce, respektive přijetí takové funkce duchovním, jiní tuto funkci chápou jako službu církve světu. Někteří považují za řešení, že byl J. Hromádkovi pozastaven výkon funkce synodního seniora po dobu působení ve vládě, jiní se domnívají, že by měl na jednu z funkcí rezignovat. Nová situace nás staví před mnoho otázek, které jsme si dříve nekladli a neřešili jsme je ani zásadně teologicky, protože prostě nebyly aktuální. Ovšem díky tomu, že se neřešily prakticky žádné otázky, které byly jen trochu ožehavé, současná diskuse je velmi nepřehledná, často zmatená, nevěcná a demagogická, jako tomu bylo i v předešlém období. Někteří z nás nejsou schopni uznat, že rozdílné pozice jsou prostě výchozím bodem a že jejich odstranění není předpokladem začátku dialogu. Bratrská láska je vykládána jako nekritizovatelnost minulých postojů a jednání, neochota církve k pokání je maskována upozorňováním na kontinuitu s minulým obdobím, která je uměle vytvářena a která pokud jde o církev jako celek neexistuje, i kdybychom si to sebevíc přáli. Ani pokračující jednání synodu na konci ledna nevneslo jasnější světlo do zmatku, v němž se církev octla v době, kdy nás už „sametová revoluce“ dávno předběhla. Na jednání byla vyslovena důvěra stávajícím představitelům církve. Nutno ovšem zdůraznit, že tím byla zase jen špatně položena nezbytná otázka. Nešlo přece o to někoho odepisovat nebo dokonce odsuzovat, ale především bylo třeba se znovu a bez tlaku zvenčí zamyslet nad tím, nemáme-li v církvi osobnosti, které by byly schopné svojí vahou mnohem spíše než stávající představitelé překlenout zmatek a rozdělení. Takže vposledu zase jen zvítězily bratrské ohledy nad zdravým rozumem a další odročení synodu symbolizuje i odročení možnosti dostat se jako církev o kus dál.
Číslo