Den před oslavou 17. listopadu se na Letenské pláni odehrála demonstrace, při které spolek Milion chvilek pro demokracii znovu mnohohlasně vyzýval premiéra Babiše k rezignaci a k odvolání ministryně spravedlnosti Marie Benešové. Při demonstraci zazněla pěkná řádka výroků od známých i tzv. „obyčejných“ lidí, kteří apelovali na přítomné, aby se víc občansky angažovali, byli aktivní a s odvoláním na Snyderovu knihu „Cesta k nesvobodě“ mysleli víc kriticky. Kdo byl u toho, mohl cítit vzrušující pocit národního sepětí a všeobecné názorové shody. Shoda se týkala trojího chceme:
1. Chceme mít politiky, kteří respektují demokratická pravidla a instituce, nelžou, nekradou, nestraší a nejsou ve střetu zájmů. 2. Chceme být občany, kterým záleží na druhých lidech, zajímají se o stav společnosti a převzali za ni svůj díl zodpovědnosti. 3. Chceme žít v zemi, v níž se daří svobodě a spravedlnosti, má zdravou krajinu, a kde každý může žít beze strachu, důstojně a rád.
Troufám si tvrdit, že oponenti kritiků prezidenta Zemana či Babiše by s trojím „chceme…“ neměli mít problém, přesto by stálo za prozkoumání, jak kdo chápe termíny „demokracie, zodpovědnost, svoboda, spravedlnost a důstojnost“. Jsou to abstraktní slova a lidé jak známo preferují to, co je konkrétní a hmatatelné. Jednoduše řečeno, kobliha, pivo, párek a 50% slevy zní tuzemským uším o poznání jasněji, i přesto, že trojí výše zmíněné „chceme …“ je jasné dost.
Co je na těchto jasně formulovaných apelech zajímavé, je ona kladná formulace. Je totiž mnohem těžší formulovat, co chci, než to, co nechci. Schválně si to zkuste. Zeptejte se doma nebo v práci: „Co ty vlastně chceš? A co nechceš?“ Existuje tzv. zlaté pravidlo vzájemnosti „Co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim.“ A naopak „Co chceš, aby jiní činili tobě, čiň ty jim.“ Pravidlo nezapře velkou míru obecnosti a polarity. Člověk, který se jím chce řídit, osciluje mezi altruismem a egoismem a horko těžko hledá rovnováhu mezi obojím. Uvádím zde příklad zlatého pravidla jako vzorec jednání, který není jednoduché aplikovat v životě, ale který je unikátní v tom, že provokuje a vyzývá k introspekci a následně i k jasnosti. Je dobré začít u sebe. Sám pro sebe si definovat, co chci, co nechci, a ptát se také svých bližních, vést s nimi dialog a třeba i dojít ke konsenzu, ale nevyhýbat se konfliktům a polaritám.
Naše společnost je polarizovaná. Co je důvodem? Jsou na vině pouze politici? Nabízí se otázka, zdali vůbec chceme svobodu, demokracii a občanskou společnost. Naše společnost je polarizovaná, ale nemusela by být. Možná je ona polarizovaná česká společnost důsledkem absence dialogů a diskuzí. Není se čemu divit, 30 let svobody je malé číslo na to, aby sociální klima v Čechách bylo více svobodnější, demokratičtější a všeobecně zdravější. Nakonec Mojžíš vodil mnoho let zotročovaný lid po poušti 40 let, než ho uvedl do země zaslíbené. Vodil ho tak dlouho, aby lid pochopil, že koblihy, pivo a párek ani akční slevy ke svobodnému životu nevedou. Co je potom 30 let proti oněm čtyřiceti biblickým letům? Máme se ještě čemu učit a máme to činit ve vzájemnosti, nikoli v izolaci vlastního domova. Cesta k nesvobodě je bohužel pohodlnější než život ve svobodě.