(poznámka na okraj biblických překladů)
Křesťané mají sami sebe rádi a mají rádi své obřady; četba Písma k nim nepochybně patří. Mají rádi své jistoty a nemají rádi, když se do těchto obřadů vnáší zmatek a novoty. Své si v této souvislosti užil jeden z velkých církevních provokatérů Hieronymus, kterého si křesťané zvykli představovat jako asketického starce sepisujícího v temné kobce rukopis Vulgáty. Tomuto muži bylo přibližně 35 let (a je o něm známo, že byl jako sekretář papeže Damase trvale obklopen řadou obdivovatelek), když dostal od svého nadřízeného úkol pořídit oficiální překlad bible a na tento úkol reagoval veřejnou replikou (Praef. in euang.): „Žádáš, abych dělal ze starého nové. Abych ve chvíli, kdy se po celém světě rozšířily různé kopie Písma, najednou sedl a jako cenzor, protože se neshodují, abych řekl, která z nich odpovídá řeckému originálu. Zbožná práce, ale nevděčný úkol – chtít posoudit to, co je na očích všem! Chtít opravovat jazyk starce a pomalu už bělovlasý svět násilím tahat ke kolébce jeho dětství. On totiž každý, ať už má vzdělání nebo ne, jakmile dostane do ruky text a zjistí, že se liší právě v tom, na co byl sám od dětství zvyklý, vybuchne zlostí a začne křičet, že falšuju dějiny a urážím Boha, jestliže si troufám na staroslavném textu Písma něco měnit, opravovat, anebo tam dodávat…“ O křesťanské povaze nejlépe svědčí, že text, který vzešel z dílny tohoto provokatéra, prohlásili posléze za kánon cennější originálu, a jen s krajní nechutí se po mnoha staletích nechali přesvědčit o důležitosti četby skutečného originálu.
Chtít po tolika staletích, během nichž svět ještě více zestárnul a stal se k novotám ještě podrážděnější (nenechme se mýlit zálibou v informačních technologiích), stylisticky posoudit onen originál, je úkol mnohem nevděčnější, než byl ten Hieronymův, zvlášť když za našincem nestojí papežská autorita. Platí ostatně o celé antické literatuře, křesťanské i nekřesťanské, že je předmětem značného nedorozumění. Sloužila příliš dlouho jako stylistický model, než aby zpětně bylo snadné říci, jak působila, než se její styl stal závazným vzorem. Ptát se na to není koho. Nicméně teorie překladu a určité zkušenosti z oblasti psychologické a sociologické mohou být vodítkem. Uvědomíme-li si, že texty v soudobých jazycích stylisticky zastarávají po 100–200 letech, zatímco klasické období antické literatury trvalo (podle toho, o jakém z obou jazyků mluvíme a které kritérium zvolíme) 500–1000 let, pak je zřejmé, že dochované dokumenty musely v době svého vzniku působit velmi nestejným dojmem. U textů novozákonních je třeba to mít na zřeteli v prvé řadě. Jde jak známo o dost skandální pokus zveřejnit – do té doby nikdy nezveřejňované – texty zachycené v koiné, obecné řečtině, jazyce určeném jen pro ústní hovor a soukromou korespondenci. Další z církevních otců, Aurelius Augustinus (Confess. III 5,1) mluví o své frustraci z novozákonního stylu rovněž otevřeně: „Vlastně jsem tenkrát, když jsem se o Písmo zajímal, neuvažoval tak, jak o tom teď mluvím: Byl jsem jednoduše toho názoru, že je bezpředmětné pokoušet se tady cokoli srovnávat s kulturností Ciceronovou.“ Není jistě vhodné na tomto místě dělat jazykovědnou přednášku o tom, co stálo za Augustinovou frustrací: o všech podivných výpůjčkách z aramejštiny, o exotických vlastních a místních jménech, o tvaroslovných a skladebných odchylkách, kterými se jazyk například Markova evangelia liší od toho, co se žádalo od řeckého literárního díla jeho doby. Stačí shrnout tuto skutečnost tak, že šlo o podobný rozdíl, jaký je dnes mezi spisovnou češtinou tištěných publikací a obecnou češtinou, v níž jsou psány chaty a maily. Tento rozdíl je každému jasný. Za důležitější a méně samozřejmý pokládám jiný rozdíl: celá křesťanská terminologie, dnes ustálená dvoutisíciletou tradicí, působila v okamžiku svého zrodu logicky zcela jinak. Řecká slova měla stále svůj obecný, tedy převážně nekřesťanský smysl a křesťané nežili mimo tento svět. Kdekomu dnes připadá samozřejmé překládat řecké baptizo slovem křtím, tedy použít speciální termín, který mimo křesťanský svět nedává jiný než metaforický smysl. V ústech novozákonních autorů však tomu bylo právě naopak: šlo o slovo úplně obecné, o uličnickou metaforu významu běžného i u samotných křesťanů ještě dlouho po vzniku Nového zákona: namočit něco, vymáchat, umýt jako talíř po jídle. A tak dnes stojíme jako pověstný osel Buridanův a nevíme, čím se při překladu více zpronevěřujeme víře otců. Když přeložíme biblický text slovy dnes tradičními, pak jej ve jménu vlastní tradice a zvyků zbavíme barvy a souvislostí, které měl ve své době. Nebo se pokusíme napodobit dojem, kterým mohl působit na průměrně vzdělané současníky novozákonních autorů, a ztratíme tak vazbu na to, co z toho vzešlo. Těch prvních pokusů je mnohem více; dovolte mi tedy malou ukázku toho, jak cítí překladatel rozdílnou stylistickou hodnotu dvou paralelních úryvků evangelia Markova a Lukášova (překlad byl původně zveřejněn v článku Original value or traditional meaning? Some remarks on different conceptions of translation. In The Bible in cultural context. Brno: Czech Society for the Study of Religions – Masaryk University, 1994, 229–237).
Marek 5,21–42
A když přijel s lodí na ten druhej břeh, shlukla se tam u něj spousta lidí a byli tam u toho moře a najednou přijde nějakej, co byl představenej synagógy, jmenoval se Iairos. Jak ho vidí, padne mu k nohám a prosí ho pořád a že prej „Dcerka mi mele z posledního, tak prej abys přišel a ruku na ni položil, aby se zachránila, aby zůstala naživu“. A on šel s ním a za ním ta spousta těch lidí a tlačili se na něj. A nějaká ženská, co měla krvácení dvanáct let a strašně vytrpěla od všech možnejch doktorů a dala za to všecko, co měla, a nic jí to nebylo platný, spíš se jí ještě přitížilo, a co o Iésúovi slyšela a šla tam mezi těma lidma, tak se mu zezadu dotkla pláště. Ona totiž říkala: „Když se dotknu třeba jen toho jeho pláště, snad mě to zachrání“. A hned vyschl pramen toho krvácení a ona poznala na těle, že je od tý rány vyléčená. A Iésús hned, jak poznal, že z něj vyšla nějaká síla, otočil se mezi těma lidma a řekl: „Kdo se mě to dotkl pláště?“ A jeho žáci mu řekli: „Vidíš ty lidi, co se na tebe cpou? A ty prej – kdo se mě dotkl!“ A on se rozhlížel, že uvidí toho, co to udělal. Ta ženská se lekla a celá se třásla, a že viděla, co se s ní stalo, tak šla a padla před ním na zem a řekla mu celou pravdu. No a on jí řekl: „Dcero, ta tvoje víra tě zachránila. Jdi spánembohem a uzdrav se od tý svý rány.“ Ještě vykládal, když přišli nějací od toho představenýho a prej: „Tvoje dcera je mrtvá, tak co ještě otravuješ učitele?“ Ale Iésús, když slyšel, jak o tom vykládají, řekl tomu představenýmu: „Neměj strach, prostě věř“ a nenechal nikoho, aby šel s ním, jenom Petra a Iákóba a Iákóbova bratra Ióanna a jdou do domu toho představenýho a tam takovej zmatek a všichni pláčou a strašně naříkají a on, jak přišel, tak jim říká: „Co ten zmatek, nač ten pláč? To děcko nezemřelo, jen spí!“ A oni se mu vysmáli. Jenomže on všechny vyhnal, vzal otce toho děcka a matku a ty, co byli s ním, a jde tam, co to děcko bylo, a vezme to děcko za ruku a říká: „Talithá kúm“, to je, když se přeloží, jako: „Děvče, vstávej, říkám“. A to děvče hned vstalo a chodila tam – ono jí bylo dvanáct. A oni byli úžasem celí pryč a on jim pořád přikazoval, že o tom nikdo nesmí vědět, a říkal, aby jí dali najíst.
Lukáš 8,40–56
Když se Iésús vracel, lidi ho přivítali: vždyť už tam na něj všichni čekali. A najednou přišel člověk, jmenoval se Iairos a byl představený synagógy, a ten padl Iésúovi k nohám. Prosil ho, aby šel k němu domů, že má jedno jedinou dceru, asi tak dvanáct let jí bylo, a ta že užuž umírá. A jak šli, lidi div že ho nezadusili. A byla tam ženská, která měla krvácení už dvanáct let a utratila všecko živobytí za doktory a nikdo ji nedokázal uzdravit. Ta se zezadu přiblížila a dotkla se kraje jeho pláště a v tu chvíli to její krvácení přestalo. A Iésús řekl: „Kdo to byl, kdo se mě dotkl?“ A když všichni, jako že nic, řekl Petr: „Mistře, to ti lidi se na tebe tlačí a strkají do tebe“. Ale Iésús řekl: „Někdo se mě dotkl, protože já jsem poznal, jak ze mě vyšla síla.“ A jak ta ženská uviděla, že se na to přišlo, celá roztřesená šla k němu, padla mu k nohám a pověděla před celou tou spoustou lidí, proč se ho dotkla a taky, že to krvácení v tu chvíli přestalo. A on jí řekl: „Dcero, tvoje víra tě zachránila. Jdi spánembohem.“ Ještě vykládal, když přišel kdosi od toho představeného synagógy. „Dcera ti zemřela,“ říká, „tak už učitele neotravuj.“ Ale Iésús to slyšel a odpověděl mu: „Neměj strach, jenom věř a zachrání se.“ Vešel do toho domu a nedovolil nikomu, aby šel s ním, jenom Petrovi, Iákóbovi, Ióannovi, otci toho děvčete a matce. Všichni plakali a naříkali nad ní, ale on jim řekl: „Neplačte, není mrtvá, jenom spí.“ A oni se mu vysmívali, protože věděli, že mrtvá je. Ale on ji vzal za ruku a povídá jí: ‚Probuď se, děvče.’ A duch se do ní vrátil a ona v tu chvíli vstala a on přikázal, aby jí dali najíst. A její rodiče užasli, ale on jim zakázal říct někomu o tom, co se stalo.