rozhovor s Jindřichem Halamou, odborným asistentem ETF UK
Na katedře teologické etiky se věnujete bioetice a etické antropologii. Tato témata se dříve příliš nepřednášela. Doháníte dluh minulých let?
Vzhledem ke společenským změnám po listopadu byla zpočátku prvním problémem politika: stát, společnost, otázka dělby moci, politické systémy, odpovědnost křesťana za společnost. Na tato témata se soustředil profesor Trojan. Po čase se začal zájem o etickou problematiku rozšiřovat. Promýšleli jsme témata, kterými by se měla zabývat etika na evangelické fakultě: etické důrazy biblické, dějiny křesťanského etického myšlení, etika personální (zmíněná bioetika, základní mezilidské vztahy), sociální (etika hospodářství, politiky), vztah k životnímu prostředí.
K etické antropologii mě přivedl posun v nazírání na člověka. Dříve byl člověk chápán jako výsledek společenských vztahů, byl určen sociálně. Platilo přesvědčení, že lze vybudovat lepší společnost, pokud se bude stavět na tom, co je v člověku dobré. To se však ukázalo jako obrovský blud. Vrátil se zpátky liberalismus a s ním tvrdá tendence, že se musí stavět na tom, co je v člověku nejsilnější, totiž na sobectví. Jemněji řečeno, na zájmu o sebe sama. Člověk má svému sobectví co nejvíce vyhovět, ale zároveň co nejméně škodit.
Jde tedy o jakousi kultivaci sobectví?
V zásadě nejsem proti této společenské strategii. Jsem přesvědčen, že pokus stavět společnost na tom nejlepším, co v člověku je, nemá šanci na úspěch. Skrývá se v něm nebezpečné podcenění hříchu. Člověku se zdá, že je plně soustředěn na to dobré a nebere dost vážně možnost korupce. Příliš si věří. Apoštol Pavel připomíná, že hřích se nás snadno chytí. Tím snadněji, čím méně na něj bereme zřetel. To známe velmi často z církevních hnutí – čím nadšeněji bojujeme za krásné společenství, tím rychleji dojde k nějaké hrozné korupci. Totéž platí o společnosti.
Jak to vidí autoři, kteří se zabývají lidskou evolucí?
Autoři tohoto zaměření, vesměs biologové, zdůrazňují genetický a fyziologický základ našeho jednání. Naše sociální konání je určeno biologicky. Edward Wilson, americký biolog, mluví o sociobiologii. Wilson je ovšem přesvědčený materialista, člověk je pro něj úroveň organizace hmoty. Je přesvědčen, že lze rozluštit člověka do detailu a soudí, že v budoucnosti bychom si sami mohli programovat svou přirozenost a určovat si, jaké lidstvo se zrodí. Problematičnost jeho postupu je v tom, že jde přes hranice svého oboru. Wilson rozumí biologii a pohybuje se v ní velmi přesvědčivým způsobem. Hovoří o nesmírně zajímavých věcech, které je nutno brát vážně, ale průšvih nastane tehdy, když ze svého oboru začne vysvětlovat člověka a jeho svět, když se ze své disciplíny pokouší vysvětlit celek.
Takže ideologizuje?
Má k tomu blízko. Myslí si, že to, co předkládá, je jádro pravé skutečnosti. Teologii vidí jako definitivně ustupující a soudí, že nakonec zakotví ve svém posledním útočišti, tj. v myšlence Boha jako prvního hybatele. Tam za ní věda nemůže, tam se teologie stáhne a odtud může ještě občas učinit výpad do reálného světa. Zde překračuje Wilson hranice svého oboru a vytváří nevěrohodné závěry.
V čem vidíte legitimitu jeho pohledu?
Pohledy neodarwinismu nebo Wilsonovy sociobiologie objevují mnoho nových skutečností o lidském jednání, o jeho ovlivnění, o předpokladech, které si v sobě neseme. Pokud je přehlížíme, děláme chybu. Měli bychom o určitých danostech vědět a brát je vážně. Křesťanské spolehnutí na milost je nesmírně důležité, ale stále znovu se přesvědčujeme, že nejsme zcela noví lidé, radikálně proměnění. Člověk se ve víře nestává zcela novým. Jistě, stojí v novém referenčním rámci, ale je to pořád tentýž člověk. Právě biologové velmi důrazně připomínají, že člověk se nemůže změnit ze své podstaty, nemůže své geny nějak přelstít. Genetická výbava je jednou daná a jsme jí do značné míry určeni od narození až do smrti.
Způsob, jakým ovládáme svou genetickou výbavu, je velmi různý. Např. Robert Wright v knize „Morální zvíře“ ukazuje, jak mohutně působila viktoriánská éra v Anglii v době Darwinově. Člověk se snažil utvářet sám sebe na základě velmi tvrdých omezení, výchovy a sebekázně. Viktoriánství přineslo nepochybné výsledky, viktoriánská morálka je pojem, na druhé straně vedlo k obrovským stresům a logicky k pokrytectví. V této souvislosti ukazuje etolog Konrád Lorenz, že člověk vynakládá nesmírně mnoho energie na kulturní ovládání své přirozenosti, což je ten nejméně jistý postup. Obrovská spotřeba energie vede k tomu, že v určitých situacích se jí už prostě nedostává a celé to úsilí praskne. Co jsme drželi proti biologické přirozenosti, se najednou provalí. Ukazuje se, že kulturní ovládání člověka tvoří poměrně tenkou slupku. Wilson ovšem – velmi problematicky – řekne: nedělejme si starosti s kulturou, postavme to více na biologii.
Má sociobiologie v zahraničí velké zázemí?
Stala se velmi populární, ale zároveň tvrdě narazila. V tomto neodarwinistickém pohledu je svobodná vůle iluze. Byla to iluze užitečná, pomalu se však přežívá a člověk poznává, že může být bez této představy. S takovým pojetím nemohli nenarazit zvláště v morální filosofii, ale i v jiných oborech. Wright i Wilson si uvědomují problematičnost tvrzení, že jsme biologickými roboty, kteří neodpovídají za to, co dělají, a jde jen o to vysvětlit, proč dělají to či ono. Člověk by potom lhostejně přihlížel jakémusi nesmyslnému kolotoči dění, na který stejně nemá vliv. Nemaje svobodnou vůli, je nesen automatikou biologických pochodů. Přitakámeli takové teorii, stává se smysl života a lidských dějin otázkou umělou, protože veškerým smyslem našeho konání je předat naše geny následujícím generacím, jako u každého jiného živočišného druhu. Všechno ostatní jsou krásné iluze, které si vymýšlíme. Proto biologické vysvětlení člověka narazilo na Západě i na Východě.
U nás vládla dlouhý čas teze, že člověk je zásadně převychovatelný, proto vznikaly všechny ty nápravněvýchovné a sociální ústavy. Vládlo zde přesvědčení, že výchovou z člověka vznikne to, co z něj chceme mít. (Na Západě tyto výchovné směry měly také velké zázemí, orientované ovšem spíš psychologicky.) To se prokázalo jako iluze. Konrad Lorenz někde připomíná otázku neautoritativní výchovy, kdy se věřilo, že budeli člověk ušetřen odmala stresů, budeli vyrůstat v tolerantním prostředí a budeli se svobodně rozvíjet, nebude mít sklony k násilí a bude z něj lepší člověk. Neautoritativní vychovatelé dosáhli pouze toho, že vyrostla generace nesnesitelně nevychovaných dětí, které měly problémy zařadit se do sociálního prostředí, protože nebraly ohled na nic než na sebe. Naděje na převychovatelnost člověka, tou či onou cestou, nesplnily očekávání.
Existuje nějaká návaznost Edwarda Wilsona na Konrada Lorenze?
Wilson samozřejmě Lorenze zná, cituje (a zpravidla s ním polemizuje), ale sociobiologii koncipuje jako disciplínu, která je mnohem širší. Zahrnuje etologii, genetiku i ekologii jako vědu o vztahu organismů k prostředí. Lorenz vychází z pozorování chování a z analýzy instinktů, z pudové výbavy živočichů, na jejímž základě sleduje paralely jednání. Wilson, jak napovídá název jeho vědy, chce brát zřetel na biologický základ lidského jednání a na jeho sociální ovlivnění. Čili na jedné straně jde až o biochemii, o neurochemické reakce, o otázky např. hladiny hormonů v krvi. Máli muž v krvi určitou hladinu testosteronu, tak nemůže někoho neznásilnit. Pokud má určitou hladinu serotoninu, je člověk natolik agresivní, že každý, kdo se mu plete do cesty, se vystavuje nebezpečí. Na druhé straně je tu sociální ovlivnění, působení prostředí. Genetický, biologický vliv je ovšem nesrovnatelně silnější. Konrád Lorenz se spíše zabývá pudovým jednáním, instinkty a jejich působením. Zlo, to špatné v nás, jsou zbloudilé instinkty. Je nutné poznat, které to jsou, a najít jim lepší cíl, aby neškodily – proto mluví Lorenz o „takzvaném“ zlu. Domnívá se, že člověk není zlý, není jen dost dobrý vůči stresu, který na nás v moderní době padá. Podle něj je nutné najít správné cíle a ně navázat naše instinkty, aby nám neškodily. Wilsona nezajímá přesměrovávání instinktů a psychologické triky, pokládá to spíš za mylné pojetí člověka, o zlu nemluví vůbec. Jde mu vysloveně o to, jak naše chování funguje, na co je který neuron a jak ho ovlivnit, co odstranit nebo kterou chemickou látku přidat, aby se určitým způsobem změnilo chování člověka.
Jak tyto teorie přijímají studenti?
Na studentech je znát, že již vyrůstají v jiném prostředí než my. Je znát, že jsou v něčem otevřenější a nejsou předurčeni postavením front a potřebou něco držet. Jsou velmi tolerantní ve věci názorů, dokonce jsou ochotni připustit postmoderní tezi „postrádání smyslu“ či „toulání bez cíle“ – což je někdy na mě moc, až mě to irituje. Jsou však schopni přijmout nové věci bez předsudků a snaží se v nich vyznat tam, kde já předsudky mám a musím s nimi bojovat, abych se daným problémem mohl zabývat dost odpovědně. Většina studentů na fakultě prožila střední školu – ono výrazně formující období – již po listopadu a nejsou nijak výrazněji určeni předlistopadovými souřadnicemi.
(dokončení příště)