Autor je sekretářem Rady pro správní a sociální záležitosti Nizozemské reformované církve. Jeho článek z časopisu Woord en Dienst (ročník 42, str. 365–366), který pro nás přeložila Monika Kittová, je zpracováním jedné z kapitol brožury k Mírovému týdnu 1993 „Neskončená minulost“ a zabývá se otázkou, zda při vyrovnávání se s komunistickou minulostí Východní Evropy nemají svůj dluh také západní církve.
Jedním ze závěrů zprávy synodu (hervormde kerk – pozn. překl.) pod názvem „Ztracené roky?“, který reagoval na změny ve východním bloku, bylo konstatování, že s uplynulými čtyřiceti nebo sedmdesáti lety života za komunistického režimu je třeba se řádně vyrovnat. Pokud se s minulostí nevypořádáme, může to vést k nejrůznějším frustracím. Tohoto obtížného úkolu se mohou chopit církve, avšak církve bývalého východního bloku by v tom neměly zůstat samy. Není to pouze jejich minulost; je to minulost, v níž hrál svou roli také Západ – a také západní církve. Byli jsme součástí panujícího systému VýchodZápad, jakožto i mechanismů, které v jeho rámci fungovaly, vztahy mezi církvemi nevyjímaje.
Ve většině kapitol brožury „Neskončená minulost“, která vyšla jako součást materiálů k Mírovému týdnu 1993, je řeč o tom, co se odehrává (nebo neodehrává) v církvích Střední a východní Evropy. Pozornost se věnuje rovněž teologickým otázkám viny a smíření. Co lze však říci o vlastní roli církví na Západě?
Různé podoby
Kromě reformované církve (hervormde kerk) si až do dnešního dne jen málo západních církví položilo otázku, co velké změny v Evropě od r. 1989 znamenají pro jejich vlastní církevní existenci. Přesto se tu (aniž bychom mluvili zvlášť o roli kontaktů mezi Východem a Západem) tato otázka naskýtá. Chceme-li pochopit rozličné cesty, po nichž církve Střední a východní Evropy šly před rokem 1989, nemůžeme ji obejít. Vztah církví ke komunistickému systému byl v každé zemi a u každé církve jiný. Šlo o zakázanou, podzemní existenci (např. řeckokatolická církev na Ukrajině) či stažení se do izolace nebo přizpůsobení se navenek, aby se přežilo vnitřně, jako liturgické společenství. Jiné církve tvořily protisílu (např. římskokatolická církev v Polsku). A byl tu také model více či méně řízeného napětí (Kirche im Sozialismus v NDR). A tak dále.
Pozoruhodné je, že se tak pečlivě zmapovaly nejrůznější „modely“ existence církví za komunismu, kdežto u nás na Západě se otázka ,co je naším modelem, vůbec neklade. Jak se my, jako církev, stavíme k vládnoucímu systému? Dá se také u nás hovořit o různých „modelech“? Jinými slovy, otázka po povaze toho, jak se církev účastní panujícího společenského pořádku, je otázkou pro celou ekumenu a měla by přijít na pořad v celé své šíři.
Je to rovněž úkol pro mnohé kontakty mezi sbory a farnostmi na Východě a Západě. Také v těchto místních stycích hrály před rokem 1989 svou roli různé mechanismy. Než se pustíme do diskuse o naší vlastní úloze a naší vlastní minulosti, zastavme se u čtyř z nich.
Vliv panujících politickointerpretačních schémat
Za prvé, k církevním kontaktům – mezinárodním, národním, místním – docházelo v širším kontextu. Promítal se do nich vliv panujících politickointerpretačních schémat.
Jedním příkladem toho je argumentace: „Co je špatné pro Moskvu, je dobré pro Západ.“ Tak se mohlo stát, že k Rumunsku, ačkoli zůstalo ve své podstatě jednou z nejstalinističtějších diktatur, přistupoval Západ kladně pouze proto, že se poněkud nezávisleji postavilo Moskvě. Tato země se těšila v Americe velkým tržním výhodám až do doby krátce před Ceauceskovým pádem. Takováto schémata a vidění ekumena nekorigovala. Ani v církvích samotných nedocházely sluchu hlasy, které informovaly o tom, jak špatně to v Rumunsku vypadá s lidskými právy.
Dalším příkladem je myšlenkové schéma, že zabránění válce v Evropě vyžaduje uvolnění a že tato snaha o uvolnění vylučuje konflikty s představiteli moci ve východním bloku. V praxi tak byl „mír“ nadřazen „lidským právům“. Toto se dělo nejen v politice, ale také v rámci některých církevních kontaktů, a částečně rovněž i v západoevropském a severoamerickém mírovém hnutí.
Různé brýle
Druhý mechanismus je velice známý. Lidé se na svět dívají z různých pohledů. V době studené války ani upřímný zájem o druhého nevylučoval, že se jeho realita vnímala ve značné míře skrze „vlastní brýle“.
Existovaly brýle antikomunismu, kterými si člověk chtěl potvrdit svou vlastní pravdu. Daly se jimi vidět pouze špatné stránky Východu.
Byly také brýle anti antikomunismu. Ty správně nechtěly sloužit antikomunismu, ale byly slepé ke všem temným stránkám komunismu.
Dále existovaly brýle západního antikapitalismu, který pohlížel na Východ v touze spatřit alternativu pro západní společenský systém. Měl tedy potřebu vidět především to dobré.
A nakonec tu byly brýle pocitu viny z toho, co Západ způsobil ve světě: svým kolonialismem, neokoloniálním vztahem ke třetímu světu, problémem dluhů, soutěžením ve zbrojení. Tento pocit viny sice negativní stránky Východu viděl, ale odpovědnost připisoval především Západu.
Všechny tyto brýle byly celá ta léta ve vzájemném rozporu, a přece se s touto zkušeností doposud neudělalo nic. I v místních mírových skupinách na Západě se s diskusí musí teprve začít.
Solidarita není snadná
Třetí mechanismus je specifičtější. Prokázat solidaritu s lidmi v totalitní společnosti je složitá věc. Kdy pomohu tím, že promluvím, a kdy tím, že budu mlčet? I v rámci úzkých kontaktů jste mohli často slyšet odlišné odpovědi. Pro jistotu jste si pak vybrali ten nejopatrnější způsob. Tento problém se výrazně projevoval ve stovkách kontaktů mezi farnostmi a sbory, které se rozvinuly především v osmdesátých letech. Již při přípravě návštěv jsme se ptali: Kam až můžeme zajít při kladení ožehavých otázek? Neztížíme tím už tak obtížné postavení našich partnerů?
Také při materiální pomoci se vyskytovaly problémy. Pokud jste chtěli pomoci např. při teologickém vzdělávání, pak se to odehrávalo většinou prostřednictvím vedení církve, které si tím mohlo upevnit své postavení v zemi. I když jste si právě toto v některých případech nepřáli, přece jste to nakonec udělali, protože to byl leckdy jediný způsob, jak pomoc poskytnout.
Takovým dilematům se nedalo vyhnout. Ale je špatné, jestliže se nyní po tom všem nedíváme zpět se snahou svá rozhodnutí posoudit.
K oficiální ekumeně dochází mezi církvemi
Čtvrtý mechanismus v církevních kontaktech mezi Východem a Západem se týká toho, že Světová rada církví, Konference evropských církví atd. byly spojeny s církvemi, a tak se ve východním bloku uvízlo u církevního vedení. Nicméně u členských církví ve třetím světě a na Západě tomu není jinak – a přesto se na velkých ekumenických shromážděních dostanou ke slovu i kritické osobnosti z těchto oblastí. Velká chyba ekumeny, pokud jde o východní Evropu, byla v tom, že rozhodnutí držitelů moci v komunistických zemích o politické exkomunikaci pro ni v praxi implikovalo rovněž exkomunikaci ekumenickou. Ale bylo by nespravedlivé svalovat vinu pouze na velké ekumenické orgány. Proč nejednaly jinak členské církve? Proč např. západoněmecký Kirchentag měl tak málo odvahy pozvat věřící disidenty ze Střední a východní Evropy?
Pohled zpět
Potud některé z mechanismů, které v kontaktech mezi církvemi působily. Jak už řečeno, až dosud jsme mohli vidět jen málo iniciativy, vedoucí ke zpětnému pohledu. Zvláštní synoda římskokatolických biskupů v Evropě, která se konala koncem r. 1991 v Římě, vyjádřila svou vděčnost za změny v Evropě a za nové šance pro jednotu Evropy, avšak atmosféra byla triumfalistická; otázka viny a spoluviny církví dotčena nebyla. Co se týče protestantských a pravoslavných církví, bylo možno pozorovat jen o něco málo víc než chabou snahu nastolit otázku viny na sjezdu protestantských církevních představitelů v Budapešti v březnu 1992 a rozhovor s bývalými disidenty při shromáždění Konference evropských církví (KEC) v Praze v září 1992, kde tito, především čeští bývalí disidenti, upozornili KEC na zlo komunismu v otevřeném dopise.
Zdá se, že na úrovni velkých mezinárodních ekumenických orgánů je stále ještě dost obtížné diskutovat o vyrovnávání se s naší nedávnou minulostí. Nadějněji vypadá skutečnost, že mnoho set místních partnerských kontaktů mezi sbory si tuto věc zařadilo do programu. Důvěra, vyrostlá v minulých letech, obtížné diskuse umožňuje. Pokud k nim nedochází ve společnosti či „velké“ ekumeně, protože se jedná o předmět ošemetný, pak je o to důležitější, že se tak děje na rovině této.