rozhovor s Gérardem Merminodem
Francouzský farář Gérard Merminod působil v Ardčche, Avignonu, Marseille a Aix-en-Provence. Poslední tři roky pracuje ve Štrasburku, v sídle Rady Evropy. Je mu 64 let.
Jste farář a působíte v Radě Evropy. V čem spočívá vaše práce?
Nepůsobím přímo v Radě Evropy, ale svou práci konám z pověření ekumenické komise při Radě Evropy pro církev a společnost. Mám sice přístup do parlamentu a různých komisí, ale nestal jsem se evropským funkcionářem. Ekumenická komise pro církev a společnost sdružuje národní ekumenické rady církví nebo protestantské federace, prozatím hlavně ze západní Evropy. Vznikla před dvaceti lety a jejími členy byly zpočátku země evropské dvanáctky. Dnes se otevírá i dalším zemím, jedinou podmínkou spoluúčasti je členství země v Radě Evropy (v současné době má RE dvaatřicet členských zemí). Komise je nevládní organizací a sdružuje ty, kdo se angažují v sociální a kulturní oblasti, na poli lidských práv a podílejí se na politickém životě.
Mým úkolem je být něco jako ucho protestantských církví a zajišťovat jim také zpětnou vazbu. Posílám pravidelně informace o setkáních, seminářích a konferencích, kterých se účastním, o rozhovorech s různými lidmi v RE. Tyto informace se shromažďují v Bruselu, kde je centrum členských církví. Nedávno jsem například sepsal text o národnostních menšinách, což je velmi ožehavé téma. Členské církve poslaly své komentáře, kritiky a pozměňovací návrhy; upravený text jsme pak vrátili do RE jako stanovisko členských evropských církví k tomuto problému. Jde mimo jiné o bolestivou situaci Romů, jimž nebyl přiznán statut národnostní menšiny. Myslím, že k úkolům církví patří být advokáty těch, kteří se nemohou vyjádřit, jsou zpravidla špatně organizováni a kulturně málo přizpůsobeni západoevropským podmínkám.
Co je základem sjednocování evropských států? Společné úsilí o ekonomický rozvoj nebo angažmá na poli lidských práv?
Evropská dvanáctka – bruselská Evropa – klade důraz na ekonomii a finance. Pro členské země je výsledkem Evropa velmi omezená a jednostranná. Bude-li Evropa skutečně pouze ekonomická, bude nelidská. Na mezivládní konferenci v roce 1996, kde by mělo dojít k „Check-up“ (celkové prohlídce) vývoje maastrichtské smlouvy, musí se k otázkám ekonomickým nutně připojit také otázky sociální, ekologické a regionální. Jinak bude evropská dvanáctka jen strukturou pro vyšší výdělky některých, kteří budou zas o trochu víc ochuzovat jiné. Finanční Evropa – to je nezajímavé.
Rada Evropy se daleko víc zaměřuje na otázky kvality života, lidských práv a respektování jednotlivce. Základní principy jasně vyjadřuje Evropská úmluva lidských práv (Československo ji podepsalo před několika lety, po rozdělení ji znovu podepsaly ČR i Slovensko). Základní text této charty vznikl v roce 1950 a neztratil nic na své aktuálnosti; byl pouze doplněn, např. protokolem proti trestu smrti, protokolem o právech lidí starších a handicapovaných. Generální tajemnice RE říkává, že je tu místo pro všechny – kromě těch, kdo vylučují ostatní (tedy kromě extrémistů). Rada Evropy, to je tedy Evropa, řekl bych, velmi lidská a humanistická, která mně osobně vyhovuje mnohem víc než ta finanční bruselská.
V postkomunistických zemích, kde se postupně formuje demokratický systém, vyvstává otázka, jak se vyrovnat s nedávnou historií, jak přebírat odpovědnost za minulost. Kladete si v západních zemích podobnou otázku?
Vyrovnávat se s minulostí je velice důležité, ale zároveň velice bolestné. Můžeme se o to pokusit v dialogu, který předpokládá porozumění, a v odpuštění, které je nezbytné, i když nejtěžší. Moje země, Francie, je typický špatný příklad, protože nikdy nenašla odvahu postavit se minulosti tváří v tvář (ať jde o vdovy a sirotky ze slavných napoleonských dob, anebo o rozdělení národa na dva tábory za druhé světové války). Před dvěma lety vzbudil rozruch případ muže, dnes asi osmdesátiletého, který byl za války odpovědný za smrt mnoha židovských dětí; dlouhá léta se skrýval v katolických klášterech, byl náhodně objeven, a za pár týdnů s ním začne soudní proces. Celá záležitost vyvolala vlnu emocí, které svědčí právě o tom, že jsme se dosud nepodívali na minulost pravdivě.
Situace ve vaší zemi je, myslím, obdobná. Je velmi obtížné, aby společně pracovali lidé, kteří dříve stáli proti sobě: ti, kteří byli blízko komunistické vládě, s těmi, kteří byli v opozici, jmenovitě signatáři Charty 77, z nichž mnozí za svůj postoj draze zaplatili, např. faráři a kněží, kteří byli vězněni nebo nemohli vykonávat svůj úřad. Navíc jsou u vás ještě zbytky starého aparátu státní policie, který byl sice zbaven vedení, ale úplně ještě nezmizel. Postavit se minulosti tváří v tvář je otázkou občanské a politické vyspělosti země. Je lepší projít obdobím, v němž se bolestivě obnažují rány a otevírají staré jizvy – to samozřejmě bolí, ale nakonec to umožňuje obnovit národní jednotu, která je důležitá v každé zemi. Mnohé by se zjednodušilo, kdyby ti, kdo byli spojeni s bývalým totalitním režimem, dokázali říct: mýlil jsem se, udělal jsem chybu (i kdyby nenašli dost svobody k prosbě o odpuštění). Došlo by tak aspoň ke zprůhlednění na rovině slov a jednání. Situace se nikdy nevyjasní, pokud se budeme pokoušet obracet list nebo udržovat určitý druh tabu nevysloveného po mnoho let. Právě takové bolestné revize se Francouzi nikdy neodvážili.
Snad by v tom mohly napomoci církve…
Mohu dát krátký příklad: Na sejití KEK (Konference evrop. církví) v Praze v září 1992 jsme v závěrečném dokumentu zmiňovali 500. výročí objevení Ameriky. V redakční skupině i v plénu jsem se musel bít za to, abychom se odvážili požádat o odpuštění za masakr, který byl tehdy spáchán na Indiánech. Řekové říkali: „To jsme nebyli my, ale Španělé.“ Angličané říkali: „… ale se vším tím majetkem, co jsme do Ameriky přivezli…“ Po velmi obtížné diskusi byla nakonec v textu dvakrát vyjádřena lítost a žádost o odpuštění. Křesťané by tohoto měli být schopni.
Dalo by se ovšem říci, že v tomto případě šlo spíš o určité gesto…
Právě některá gesta jsou důležitá a zajímavá. Např. způsob, jakým německý kancléř Willy Brandt v roce 1970 žádal o odpuštění Poláky před pomníkem ghetta. Váš prezident Václav Havel se dokázal omluvit prezidentovi SRN Weizsäckerovi za to, co se dělo v roce 1945 v Sudetech. Německá církev uměla ve Stuttgartu v roce 1947 vyznat své viny, svou slabost a zbabělost – a toto prohlášení formulovali lidé z Vyznávající církve, kteří se za války významně podíleli na protinacistickém odboji. Takovými gesty se často podaří postrčit věci kousek dopředu.
Zmíním ještě jinou záležitost: V roce 1885 byla v Berlíně konference, kterou svolali Otto Bismarck a francouzský premiér (protestant) Jules Ferry. Tehdy si čtrnáct mocných evropských národů té doby – včetně Habsburků a spolu s USA, Kanadou a carským Ruskem – na mapě rozdělovalo Afriku. Nakreslili podle pravítka hranice, aniž by uvažovali o problémech etnických skupin. Polovinu problémů, v nichž se dnes Afrika zmítá, má na svědomí tato berlínská konference, na které ovšem nebyl přítomen jediný Afričan. Evropské církve zmeškaly v roce 1985 sté výročí této konference a nevyvinuly tlak na své vlády, aby svolaly do Berlína druhou konferenci, kde by se spolu s Afričany pokusili hledat možná zlepšení současného stavu. Církve nerozeznaly svou prorockou úlohu, nevzaly na sebe odpovědnost a neřekly, že teď přišla chvíle sednout si za jeden stůl a poslouchat, co nám chtěji Afričané říci. I přes velkolepá prohlášení si totiž především západní Evropané uchovávají kolonialistické způsoby jednání. To je nepřijatelné. Je vidět, že jsme se z historie mnoho nenaučili.
Byl bych rád, kdyby Francie měla odvahu sednout si za stůl třeba s Čechy a s Maďary a hovořit o problému Sudet, Mnichova 1938 a Trianonské smlouvy (která v roce 1920 odebrala Maďarsku četná území). Bohužel však nepotkáte mnoho Francouzů, kteří by věděli, že za tyhle věci nese odpovědnost také Francie. Přestože od těchto událostí uplynulo víc než 70 a 50 let, cítím se plně spoluodpovědný za to, co tehdy má země i celá západní Evropa dělala.
Církve by měly zaujímat velmi odpovědnou a důležitou roli hlídky, která bdí nad hradbami (jak říká Jeremiáš), a být připraveny vyslovit v příhodnou chvíli prorocké slovo.
S Gérardem Merminodem hovořil ve Štrasburku
Jakub Keller