Krátce po půl jedné v noci na 8. listopadu schválila Poslanecká sněmovna návrh zákona s poněkud delším názvem:
Návrh zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi). Návrh se vracel ze Senátu, který ho zamítl. Sněmovna Senát 102 hlasy ze 103 přítomných přehlasovala. Socialisté a komunisté se hlasování neúčastnili. Pan prezident návrh nevrátil ani nepodepsal. Jen v průvodním dopise předsedkyni Sněmovny vyjádřil rozpaky nad zněním zákona. A tak již nic nebránilo tomu, aby zákon vyšel ve Sbírce pod číslem 428/2012 Sb. Završila se jedna kapitola vztahu státu na jedné straně a církví a náboženských společností na straně druhé.
Onen počátek vztahů byl již na počátku vzniku Republiky československé poznamenán napětím. Poslanec za Českou státoprávní demokracii Arnošt Heinrich předložil 4. 12. 1918 návrh na sekvestraci církevního jmění. Neuspěl. Po volbách roku 1920 neuspěl ani poslanec za Československou stranu socialistickou Theodor Bartošek se svým návrhem zákona, kterým se zavádí v Republice československé odluka církve od státu. A tak se od odluky upustilo. Přelomem pak byl zákon č. 122/1926 Sb. ze dne 25. června 1926 o úpravě platů duchovenstva církví a náboženských společností státem uznaných případně recipovaných a Modus vivendi – úmluva mezi Republikou československou a Svatou stolicí sjednaná v lednu 1928. Na základě obého pak komunisté připravili zákon 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem spolu s prováděcími nařízeními. Návrh zákona byl přijat bez nějakého razantního odporu, konec konců těmito právními normami se církvím nezabavoval žádný majetek. To se činilo jinými zákony a nařízeními. A převážná část represí přišla až později.
Po pádu komunistického režimu se pak více než dvacet let jednalo a majetek se částečně vydával. A opět se vedla s větší či menší intenzitou diskuse o odluce státu a církví a náboženských společností. Také se jednalo o konkordátu se Svatým stolcem, který by fakticky odluce zamezil. Nebyl schválen, a tak se po mnoha peripetiích došlo k poslednímu návrhu zákona. Návrh zákona byl vládou Poslanecké Sněmovně předložen 19. ledna 2012 pod sněmovním tiskem č. 580. V prvém čtení byl projednán 3. a 7. února. 2012. Druhé čtení proběhlo až 6. června 2012. Závěrečné hlasování proběhlo až po několika odloženích 2 minuty po půlnoci na 14. červenec 2012 a to v poměru 93 proti 86 hlasům. Senát pak návrh zákona 15. srpna 2012 zamítl hlasy socialistů a několika nezařazených senátorů poměrem hlasů 43 ku 33.
Diskuse k návrhu zákona byla ve Sněmovně i v Senátu povětšinou žalostná. Za vládu návrh zákona předkládala paní ministryně Hanáková. Ta návrh převzala po odstoupivším ministru panu Besserovi. Z jejího projevu nebylo zřejmé, zda u zákona nebylo její srdce nebo mysl nebo obojí. Základní argumentace vládní koalice spočívala na tom, že návrh je výsledkem dohody státu s církvemi a náboženskými společnostmi, že se tak děje na základě rozhodnutí Ústavního soudu, a pokud návrh zákona nebude přijat, nebudou se moci obce, kvůli blokačním paragrafům omezujícím převody církevních nemovitostí, rozvíjet.
Opozice argumentovala, že církev (myšleno katolická) nic nevlastnila, a pokud něco vlastnila, tak to byly konfiskace. Že církev (myšleno katolická) je špatný hospodář a že dojde k velkému zadlužení státu. Dále se argumentovalo, že bude prolomena hranice 25. 2. 1948. Navrhovalo se vytvoření společného fondu na financování církví a náboženských společností. A kde docházely argumenty, tam nastupovala obstrukce. Společné pro obě strany pak bylo to, že z rozhovoru o církvích a náboženských společnostech se přešlo na rozhovor o církvích, aby se pak v posledu mluvilo pouze o církvi (rozuměj katolické).
Rozhovor probíhal i mimo parlamentní půdu. Byly hlasy pro i proti. Je známa úporná snaha spisovatelky Lenky Procházkové na zamezení restitucí církevního majetku. Vážný a fundovaně kritický postoj vůči návrhu zaujala iniciativa Za církev sociálnější svým prohlášením „Zákon o církevním majetku je protiústavní“ signatářů různé konfesijní a politické orientace. Sociální demokracie pak si z „církevních restitucí“ učinila svým billboardem téma do krajských voleb. Protestovala Ekumenická rada církví.
Naproti tomu katolické kruhy v čele s Českou biskupská konference zahájily rozsáhlou propagační kampaň uvnitř katolické komunity i navenek.
V Senátu byla zorganizovaná konference vedená unisono vstřícným pohledem na návrh zákona. I synodní senior Ruml tam smířlivě vystoupil. Návrh zákona po třetím čtení podpořilo „Provolání osobností k majetkovému vyrovnání státu a církví“.
Sama českobratrská církev evangelické ústy Synodní rady povětšinou mlčela. 33. Synod ČCE na svém 1. mimořádném zasedání vyjádřil souhlas s návrhem zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (ač návrh zákona ještě vláda neschválila) a pověřil Synodní radu, aby připravila k této věci výchozí materiál. Toto usnesení bylo podmíněno schválením návrhu zákona do 9. 6. 2012. Návrh zákona do té doby nebyl schválen a Synodní rada si oddychla. Místo toho bylo přijato usnesení dalšího jednání synodu „Rozhovor církve o hospodářské soběstačnosti sborů a o samofinancování církve“. Koncem roku Synodní rada oznámila, že začne zasílat příslušné materiály k realizaci zákona.
Zákon je přijat, ale ve Sněmovně již leží tři novely zákonů, které se týkají přijatého zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Začínají se také připravovat ústavní stížnosti, jedna již byla odeslána.
Nicméně synodní rada nejpozději na příštím zasedání Synodu musí vyjasnit, co to vlastně je ta paušální náhrada, která má být po třicet let vyplácena. Zda se jedná o dar finančních prostředků římskokatolické církve prostřednictvím státního rozpočtu, jak tvrdili někteří katoličtí představitelé a naše některé sbory byly z toho dojaté. Nebo se jedná o korupční částku, která měla přivést některé církve či náboženské společnosti k souhlasu s návrhem zákona? Proč paušální náhradu dostává řeckokatolický exarchát katolické církve a ne ochranovský seniorát, když oba subjekty mají podobné právní postavení. Je-li paušální náhrada náhradou za nevydatelný majetek, pak proč náhradu dostávají církve a náboženské společnosti, které o nic nepřišly? A proč dostává náhradu Římskokatolická církev, když nebyla k 25. 2. 1948 právnickou osobou, takže nemohla nic vlastnit a vlastnily, pokud vlastnily, jednotlivé farnosti, řádové domy a pod. Dále by měla Synodní rada objasnit, proč si myslí, že dojde k restituční tečce, když biskupská konference se nemůže za jednotlivé farnosti či řády a kongragace zavázat, že smlouvou o vypořádání mezi státem a církví jsou veškeré majetkové nároky Římskokatolické církve vypořádány, když církevní právo státem uznané tomu nesvědčí.
A dále, uvědomuje si Synodní rada, že v této zemi stojíme tváří v tvář pokusu o novou rekatolizaci? A pokud včas se nedistancujeme od hierarchické nedemokratické struktury katolické církve, pak jsme ztraceni. Nepochybně si Hospodin povolá jiné služebníky, ale tradiční protestantské církve už u toho nebudou. Stojíme před velkou výzvou a velkou příležitostí. Promarníme ji?
Autor je člen sboru ČCE v Trutnově