„Bude-li přebývat s tebou ve vaší zemi někdo jako host, nebudete mu škodit. Ten, kdo bude s vámi přebývat jako host, bude vám jako domorodec mezi vámi. Budeš ho milovat jako sebe samého“ (Lev 19,33) – tímto biblickým veršem z tzv. zákona svatosti se v Německu často zdůvodňuje církevní azyl. Bůh přikazuje člověku nakládat ve společnosti s cizinci jako s domorodci – ano, dokonce je milovat.
Jiný argumentační pilíř nabízí nedotknutelná hodnota člověka, která je zakotvena v německé ústavě a z křesťanské perspektivy je zdůvodněna podobností člověka Bohu: Jako Božímu stvoření, učiněnému „k jeho obrazu“ patří člověku hodnota, která je založena už v v samotném jeho lidství a nikoli třeba v náboženské příslušnosti nebo původu.
Pokud všem lidem náleží na základě jejich lidskosti stejná důstojnost, pak by pro ně měla platit také stejná práva – na příklad právo volně se pohybovat, svobodně volit místo pobytu, právo na ochranu při pronásledování a důstojné životní podmínky.
Kvůli komplikovaným směrnicím evropského a německého azylového práva není německý stát s to poskytnout tato práva všem lidem v nezúžené podobně, zvláště těm ne, kteří do Německa přicházejí především z afrických zemí. Církev se proto v některých případech stává strážkyní těchto práv, upomíná stát na jeho povinnosti vůči základní lidské důstojnosti a těm, kteří hledají ochranu, obstarává čas, chce-li je stát co nejrychleji odsunout: Poskytuje církevní azyl. Tím se církev ocitá v ne zcela jednoduché situaci. Na jedné straně nutí stát, aby přerušil výkon své moci, na druhé straně tak činí uvnitř státních (popř. unijních) pravidel, struktur a procedur.
Když člověk z Afriky uprchne do Evropy a podá si žádost o azyl, je za něj od té chvíle odpovědná země, ve které to udělal (především Itálie, Řecko, Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko, Polsko nebo Španělsko),. Pokud cestuje dále do jiné evropské země (např. do Německa) a zde znovu zažádá o azyl, hrozí mu odsunutí do země, kde podal první žádost. Protože Německo nemá žádnou evropskou vnější hranici, může podle platných nařízení („Dublin III“, v platnosti od roku 2014) odsunout mnoho lidí přímo do okrajových států Evropy. V těchto zemích však na rozdíl od Německa neexistuje funkční sociální systém, což platí i pro zabezpečení uprchnuvších. V Itálii jsou na příklad přijímací tábory zcela přeplněné a panují zde hrozné podmínky. Mnozí prchající lidé tak žijí v Itálii na ulici. Přesto se Německo striktně drží dublinského nařízení a většinu tzv. „dublinských uprchlíků“ odsouvá, jak rychle to jde. Jakmile je prchající člověk, který si zažádal o azyl v jiné zemi, dopaden, má Německo čas šest měsíců, aby takového člověka odsunulo do země, kde byla žádost podána. Přitom je jedno, z jakých důvodů svou rodnou zemi opustil nebo jaké podmínky panují v příslušné evropské zemi.
Tím vzniká situace, ve které může pomoci církevní azyl, neboť po uplynutí oné šestiměsíční lhůty jsou za tyto lidi odpovědné německé úřady a azylové řízení se musí odehrát v Německu. Protože každá evropská země určuje, zda má někdo právo na azyl nebo ne, podle jiných kritérií, může být pro uprchnuvší výhodou, proběhne-li azylové řízení v Německu. Ve srovnání s jinými evropskými zeměmi uznává více důvodů k útěku.
V takovém „dublinském případu“ pomáhá církevní azyl překonat lhůtu šesti měsíců. Důležité přitom je, že se uprchnuvší nevypaří, nýbrž se sbor či farnost příslušným úřadům nahlásí, že dotyčný člověk se nachází v církevním azylu. Pokud by se tak nestalo, bude veden jako „na útěku před úřady“ a může být odsunut, jakmile je nalezen. Církevní azyly jsou ovšem nahlášeny úřadům, církevní společenství zajišťují uprchnuvším obživu a starají se, aby se k nim dostaly úřední dopisy.
Může se stát, že ani azylové řízení vedené v Německu nevede k přiřknutí práva na azyl. Kdo zná německé azylové právo a příběh člověka, který unikl ze své země, může už někdy předem odhadnout, zda konkrétní žadatel či žadatelka budou podle německých postupů odmítnuti. Sbory, faráře a farářky to staví před brizantní otázku: „Poskytneme církevní azyl jen těm, kteří mají v Německu reálnou šanci na uznání, protože církevní azyl u ostatních jen oddálí okamžik odsunu, ale nenabídne žádné opravdové řešení?“ Otázka je to brizantní, protože ti, kteří si ji kladou, přistupují na způsob myšlení německého azylového práva. Poskytnu-li církevní azyl jen těm, které stát jako žadatele a žadatelky o azyl pravděpodobně uzná, uvažuji stejně jako stát a rozlišuji mezi „oprávněnými“ a „neoprávněnými“ důvody k útěku. Na úrovní státu prochází tato dělící čára mezi „hospodářskými uprchlíky“ a „politickými uprchlíky“. Dekódujeme-li tuto úřednickou terminologii, znamená to asi toto: Pokud někdo uteče před válkou (např. ze Sýrie), má velkou šanci, že (po dlouhém řízení) dostane povolení zůstat v Německu. Kdo ovšem unikl před hladem ve své rodné zemi (nebo před násilím, které není označeno jako „válka“), platí za „hospodářského uprchlíka“ a právo na azyl mu s největší pravděpodobností přiznáno nebude.
Zcela jinak definuje bible. Tam platí jednoduše: „Každý, kdo k vám přijde, je chráněný občan“ a platí pro něj následující určení (Lev 19,34): „Budeš ho milovat jako sebe samého, protože i vy jste byli hosty v zemi egyptské. Já jsem Hospodin, váš Bůh.“ Zdůvodnění zde zní: Ty (popř. Tvoji předci) byli cizinci a na útěku, tedy máš poskytnout ochranu lidem, kteří jsou na útěku dnes.
Použijeme-li toto zdůvodnění pro dnešní Evropu, bude vypadat asi takto: „Mysli na to, že tví předci v 17. století jako evangeličtí křesťané a křesťanky museli uprchnout z Francie a usadili se v Braniborsku. A pamatuj, že tvoji prarodiče byli asi před sedmdesáti lety vyhnáni z Polska a nalezli zde ochranu. A nezapomeň, že tvá teta v roce 1985 uprchla z NDR do Porýní a od té doby je zde doma.“
Ve všech našich rodinách existují příběhy o útěku a vyhnání, o hledání domova a novém začátku v cizině. V bibli je lidu Izraele v zákonodárných textech znovu a znovu připomínán útěk jeho předků – a možná by byl dobrý nápad zanést tyto vzpomínky do německé ústavy nebo evropských lidskoprávních úmluv. Protože u těchto případů se nikdo neptá: „Bylo nutné, abys opustil/a svou zemi? Bylo to tam opravdu tak špatné, že jsi sem musel/a přijít?“ Ne, u těchto příběh vládne porozumění pro skutečnost, že lidé opustili svůj domov. Byli tam konec konců pronásledováni, byli jim vyhrožováno nebo nemohli uživit své rodiny. U uprchnuvších z afrických zemí se naproti tomu rozlišuje oprávněný a neoprávněný útěk; mezi těmi, kteří mají z evropského pohledu právo utéct, a těmi, kteří by vlastně klidně mohli ve své zemi zůstat. V azylovém řízení se nehodnotí perspektivou výsledku, nýbrž na základě objektivních, Evropou definovaných důvodů k útěku. Neříká se tedy: „Když někdo opustí svou vlast, svou rodinu, prostředí, na které je zvyklý, a vydá se na nebezpečný, hrozný útěk, tak to musí být v jeho domově neúnosné“, ale: „Z jaké země přišel uprchlík? Vládne tam (podle evropské definice!) válka? Ne? Je tam politické pronásledování? Ne? Pak nemá žádné právo zůstat v Evropě.“
V azylovém řízení se nepočítají jednotlivé příběhy, osobní bolest, osobní strach o vlastní život, ale počítá se jen objektivní důvod útěku, jehož oprávnění je definováno v Evropě.
Pokud tedy otázka u církevního azylu zní: „Má žadatel/ka o azyl reálnou šanci smět po azylovém řízení zůstat v Německu?“ a pokud je azyl poskytnut jen tehdy, zní-li odpověď „ano“, pak církve přistupují na myšlenkové struktury azylové politiky, místo aby tuto politiku zpochybňovaly a odmítaly, že je vůbec možné, aby někdo nastavoval objektivní důvody útěku. Jedná se ovšem o chůzi na hraně. Farářka nebo farář, která/který chce někomu poskytnout azyl, musí být k tomu člověku upřímná/ý, sdělit mu, pokud se obává, že ani azylové řízení v Německu mu nezajistí právo pobytu, a společně s ním se zamyslet, zda přesto do církevního azylu chce nebo ne a jaké jsou jeho další možnosti. Církevní azyl sice nikomu nemůže garantovat, že bude moci dlouhodobě zůstat v Německu, ale v první chvíli zajistí alespoň čas. A čas je – navzdory délce většiny útěků a zdlouhavosti většiny azylových řízení – cennou hodnotou. Může, zejména tváří v tvář předzvěsti hrozícího odsunutí, přispět k tomu, že uprchlí lidé mají na okamžik klid a mohou si udělat další plány.
Do té míry a také proto, že většina těch lidí, jimž je poskytnut církevní azyl, je nakonec po ukončení jejich azylového řízení v Německu trpěna, je církevní azyl důležitý nástroj a korektiv německého azylového systému. Pohybuje se na ostré hraně mezi stabilizací a kritikou systému a vkládá (někdy slabý, někdy silný) prst na bolavý bod německého a evropského azylového práva. Pokud by měli všichni lidé možnost utéci, kam chtějí, a pokud by tam, kam přijdou, mohli žít, pracovat a zůstat, dokud se nebudou moci bezpečně vrátit do své vlasti, pak by byl církevní azyl přebytečný.
Do té doby nabízí všem, kterým je poskytnut, alespoň trochu času a některým dokonce šanci na nový začátek v Německu.
Psáno pro Protestant. Autorka je německá studentka teologie, přeložil Jakub Ort