rozhovor s Pavlem Čižinským
Pavel Čižinský působí jako advokát v Praze, je jedním z mluvčích hnutí ProAlt a členem Výboru pro práva cizinců při Radě vlády ČR pro lidská práva.
28. února se konala před arcibiskupským palácem demonstrace s modlitbou proti politickému působení arcibiskupa, nyní již kardinála, Dominika Duky. Vy jste byl jedním z organizátorů, mohl byste stručně shrnout, oč při té akci šlo?
Vlastně šlo o to, aby se do mediální chvály Dominika Duky ozval nějaký jiný hlas. Přáli jsme si, aby zazněl hlas kritický a aby ten hlas byl zároveň křesťanský nebo alespoň s církví sympatizující. Chtěli jsme zároveň vyjádřit, že máme o církev starost, aby bylo jasné, že to není ten typicky český projev nepřátelství k církvi jako takové.
Nazvali jsme to Demonstrace proti politickému působení Dominika Duky a modlitba za Boží církev. Snažili jsme se ukázat, že Dukovo politické působení podporuje dvě základní politické linie, které bych mohl personifikovat jako Klause a Kalouska. Je to tedy pravicově konzervativní až národovecká linie, kterou reprezentuje Václav Klaus (přičemž ta konkrétní osobnost Václava Klause bude hrát pravděpodobně pro Dominika Duku i pro ostatní členy katolické církve velkou roli). Na druhé straně je to pak podpora toho, co se dnes nazývá reformy Nečasovy vlády, což charakterizuje to Kalouskovo šetření, v němž se likvidace sociálního státu snoubí s privatizacemi.
To je něco, co by arcibiskup podle našeho názoru neměl podporovat. Podle našeho mínění se jedná o zneužívání Dukovy funkce a že s tím mnoho křesťanů nesouhlasí, a to nikoli navzdory tomu, že jsou křestané, ale právě proto, že jsou křesťané.
Proč jste zvolili zrovna formu demonstrace s modlitbou?
Šlo o to, aby ten hlas byl slyšet. Samozřejmě jsme se také přiživili na mediální pozornosti, která souvisela s předáním kardinálského biretu v Římě. Mělo to být cosi víc než dosavadní petice a jemná bratrská upozornění snažící se, aby to navenek nevypadalo, že se uvnitř církve hádáme. S ostatními třemi organizátory jsme se shodli, že petiční forma je pro nás zbytečně svazující. Nechtěli jsme přistupovat na takovou formu diskuse, která je pro nás nevýhodná, při které sami přistupujeme na vlastní umlčování. Kromě toho jsme ale také chtěli, aby zazněl křesťanský a modlitební aspekt, starost o církev, předložení celé věci Bohu.
Kdo se na přípravě demonstrace podílel? Lze mluvit o širším hnutí uvnitř katolické církve nebo je to spíš jakýsi výkřik?
Zatím určitě nelze mluvit o žádném hnutí, spíše o výkřiku. Na demonstraci bylo zhruba dvacet lidí, z nichž většina byla věřících, stejně jako my tři organizátoři, kteří jsme pod akcí podepsaní: Filip Outrata, Jitka Hrušková a já.
Určitě ale uvažujeme, jak tímto směrem pokračovat, a já bych si přál, aby se z toho výkřiku hnutí stalo. Lidé uvnitř církve samozřejmě s formou demonstrace většinou nesouhlasili, ale bylo znát, že obsahově to do něčeho živého ťalo.
Jak úzce navazuje demonstrace na různé petice, které vzešly z katolického prostředí? Mám na mysli Svatováclavskou petici, která reagovala na Klausův projev v rámci mše při Svatováclavské pouti, dále Výzva k sociální angažovanosti biskupů a nakonec výzva Evangelium není politický argument, která se vymezuje především vůči nacionalistickým a xenofobním kruhům navázaným na katolickou církev.
My jsme zvolili formu demonstrace právě proto, že tyto petice podle našeho názoru nevedly k cíli. Nemůžeme tak říci, že na ně přímo navazujeme. Hlavní organizátoři petic by s námi často nesouhlasili, a to asi především s tou formou demonstrace. Pro nás bylo zase hlavním argumentem, že tyto petice nepomohly a že je nyní nutné dát o sobě vědět nějakou radikálnější formou.
Můžete konkrétně připomenout nejkontroverznější Dukovy kroky v politické oblasti?
Ty kroky tvoří určitý souhrn. Bezpochyby mediálně nejviditelnější byla kauza Svatováclavské pouti, kde promluvil prezident Klaus. K této kauze patří i následný děkovný dopis všech biskupů prezidentovi, který měl dát jasně najevo, že oficiální představitelé církve stojí na prezidentově straně a distancují se od kritiky Tomáše Halíka.
Tato kauza byla bezesporu nejvíce medializovaná, ale jsou tu i další výroky, které lze shrnout do dvou oblastí. První z nich je klausovskofašizující, reprezentují ji lidé kolem D.O.S.T. a „hradní partičky“. Zde se například Dominik Duka neohradil proti výrokům prezidentského kancléře Petra Hájka o neplatném svěcení Tomáše Halíka. Tyto výroky byly zcela absurdní a Dominik Duka přece musí kvůli církvi a kvůli důstojnosti kněze vystoupit jako šéf a obhájce církve a svátosti kněžství právě z těch konzervativních pozic. Dominik Duka v této kauze mlčel, a přesto, že Hájkovy výroky byly jednoznačně iracionální, lživé a nenávistné, odmítl se proti Hájkovi postavit. Pro mě je dále hodně šokující, že Dominik Duka má svůj článek, ve kterém hájí španělskou inkvizici, na serveru euportal.parlamentnilisty.cz, což je skutečně odporná žumpa, a dokonce i na webu Národního sjednocení (viz: http://www.narodnisjednoceni.cz/knihovna.htm).
Druhou oblastí jsou provládní vyjádření, často pronesená v rámci biskupské konference. Vyjádření proti bouřícím se lékařům, proti odborářům, kteří jsou podle Duky nějakým způsobem špatní. Hodně mě nadzvedl Dukův lednový pastýřský list, v kterém cíleně postavil na stejnou úroveň finanční spekulanty, kteří hrají ve velkém globální kasíno, a ty, kdo pobírají sociální dávky. Dát tyto dvě věci na stejnou úroveň je nepřijatelné. Za prvé z hlediska praktickoekonomického, vzhledem k částkám, o které se zde hraje, a za druhé z hlediska morálního. Je přece rozdíl mezi tím, ženu-li se za ziskem dalšího miliónu, a snahou získat jídlo a teplou postel.
Tyto a jiné hlasy, ozývající se například v Katolickém týdeníku, potřebují minimálně vykompenzovat. Ozvat se a říci, že ne všichni křesťané jsou takoví. Jak na tuto demonstraci s~modlitbou reagoval kardinál Duka? Kardinál Duka nám ještě před akcí poslal dopis, který se objevil v médiích. V podstatě tu odmítá, že by měl cokoliv měnit; jedná se podle něj o působení veřejné, nikoli politické. Skončil tím, že na prvku modlitby se shodneme, což je pravda. My jsme mu poslali neveřejný dopis, ve kterém jsme jednak polemizovali s jeho závěry a jednak jsme ho vyzvali, aby stáhl své články z extremistických serverů, od těchto serverů se distancoval a vyzval ostatní katolíky, aby zde nepublikovali. Na tento dopis od něj zatím nemáme odpověď, nyní se rýsuje jakési setkání s někým z České biskupské konference.
Jednou z věcí, kterou Dukovi vyčítáte, je, že se nedistancuje od krajně pravicových, ultrakonzervativních, nacionalistických a xenofobních kruhů. Konkrétně třeba, že schválil časopis RC Monitor, který je propojen s lidmi kolem Akce D.O.S.T. Jak silnou pozici mají tyto myšlenkové proudy uvnitř katolické církve?
Mluvit o síle těchto názorů lze samozřejmě jen orientačně. Tyto skupiny a iniciativy, není to jen Akce D.O.S.T., v církvi určitý vliv mají. Většina katolíků je asi úplně nebere, ale představují určitou alternativu. V katolické církvi se vlastně nediskutuje mezi konzervativci a liberály, ale mezi spíše konzervativním mainstreamem a ultrakonzervativci. Na jedné straně by to tedy mohl být Tomáš Halík, více méně pravicový, konzervativní myslitel, a na té druhé paleokonzervativec Michal Semín. Vliv ultrakonzervativního proudu v katolické církvi nepřevládá, ale je jedinou další možností. Diskuse stále probíhá na této linii. Nalevo od Halíka nebo od Vlka jakoby už nikdo nebyl. Což není pravda, ale katolická média se tak tváří. Ivan Štampach, který by mohl tuto pozici obsadit, je vnímán jako exkomunikovaný a jeho hlas už není vnímán jako součást „naší“ diskuse.
Riziko, že se ultrakonzervativní hlas v církvi posílí, tu je. Tato snaha je nyní vedena především shora, myslím si, že kardinál Duka tento hlas do značné míry podporuje. Je tu i širší podhoubí pro růst vlivu těchto postojů: odmítání modernity, strach z budoucnosti, strach z muslimů, z vývoje techniky apod. Hlas, který by hájil také pozitivní výdobytky modernity, je v katolické církvi slaboučký. Postupně se ale někteří katolíci probouzí a uvědomují si, že dnešní dobu je třeba bránit. Typickým příkladem je Martin C. Putna.
Jaké jsou základní problémy, které máte jako křesťan s Nečasovými reformami a s politikou této vlády?
Netroufám si říct, že Kristus by byl proti reformám. Věřím, že mnozí z těch, kteří se mnou v této otázce nesouhlasí, jsou Bohu stejně blízko nebo blíž než já a čerpají energii pro svůj politický boj z víry. Netroufám si říci, že můj postoj je křesťanštější než jiný.
Lze ale říci, že reformy, jak jsou prováděny, vedou k větší nerovnosti uvnitř společnosti a omezují práva lidí ve většině oblastí. Myslím, že ze stránek Starého i Nového Zákona lze vyčíst, že materiální dobra jsou pozitivní hodnotou. To, jestli se člověk nají nebo ne, není Bohu jedno, možnost se najíst je jednoznačně dobrá. Stejně tak si myslím, že mít větší míru jistoty, že když se zraním, bude o mne postaráno, nebo přístup ke vzdělání, to vše jsou pozitivní hodnoty. Pokud dochází k tomu, že se tyto hodnoty omezují, tak je to podle mého názoru protikřesťanské.
Myslím si, že pozice církve by měla být minimálně neutrální. Dovolím si trošku interpretovat svatého Pavla, který říká, že každý má následovat Boha v tom stavu, ve kterém byl povolán. Ať už to byl otrok nebo pán, ženatý nebo svobodný, žid nebo pohan. Totéž platí i v dnešní době. My jsme byli povolání v situaci určité míry blahobytu, lidských práv a demokracie. Myslet si, že tyto hodnoty jsou samy o sobě nějakým problémem, je podle mě ještě větší absurditou, než si myslet, že otrocký stav mi brání, abych následoval Boha. Pokud není nutné zbavit se otroctví, abychom mohli následovat Boha, tím méně je nutné kvůli tomu bourat výdobytky demokratické společnosti a vracet se někam do minulosti.
Jste přesvědčený, že kroky této vlády opravdu omezují přístup k lidí k jejich právům a potřebám? Často se zdůrazňuje, že reformy jsou nutné a bez nich by byla situace občanů časem ještě mnohem horší.
Uznávám, že je to problém globální, že ho nelze vyřešit ze dne na den. Ptám se ale, klesá nám nějak bohatství na zemi? Neklesá. Klesá úroveň technologických možností? Neklesá. Není málo peněz, jsou špatně rozděleny.
Reformy nejsou otázkou žádné objektivní nutnosti. Problém vězí v tom, že to malé procento, které peníze má, je tak silné, že je zatím nemůžeme porazit. Není to objektivní nutnost, je to o prioritách, o tom, kterým směrem chceme jít. Měli bychom říci, že chceme jít směrem alespoň mírného snížení sociálních rozdílů, aby měl každý alespoň to nejzákladnější. Ne směrem, kdy řekneme: „Prostě už to nejde, ti nejbohatší jsou tak silní, že před nimi musíme dál ustupovat.“
Možná to tak je, možná jsou opravdu finanční trhy tak silné, že nás ovládnou, pak je ale třeba říci to na rovinu. Takhle nám to ale ministr Kalousek ani premiér Nečas nepodávají. Neříkají: „Sorry, už nejsme suverénní, musíme poklonkovat před ratingovými agenturami.“ Říkají: „Je to tak správné, žili jste si nad poměry a žili jste si nemorálně, a proto teď musíme škrtat.“ A s tím tedy rozhodně nesouhlasím.
Hlavní reformy navíc nevedou k žádnému šetření. Důchodová reforma je jasné mínus do rozpočtu s velmi nejistými zisky někdy za třicet let. Zdravotnická reforma do rozpočtu také nepřinese ani korunu. Budeme platit to, co jsme platili, a část péče se vyčlení a bude hrazena komerčním pojištěním, které je však mnohem nákladnější. Snižování dávek trochu pomoci může, otázka je, zda se náklady nepřesunou jinam. Omezování práv zaměstnanců v zákoníku práce do rozpočtu zase nic nepřinese, naopak jeho příjmy spíš sníží. Z hlediska šetření je smysluplné pouze školné. To je ovšem podle mě zcela nemístné z jiných důvodů.
Je to samozřejmě politika, a na tu jsou různé názory. Za sebe si myslím, že je má povinnost, a to i křesťanská, proti těmto reformám vystupovat.
Vypíchnul byste konkrétně nějaké neuralgické body reforem, proti kterým by se měla církev postavit?
Reformy nejvíce odnesli nezaměstnaní. Důchodová i zdravotnická reforma mohly neprojít, ale mohly být i horší. Reforma vysokých škol zřejmě neprojde, studenti jsou silná skupina a dokážou uhájit svá práva. Lidé s postižením mají alespoň svůj svaz a Václava Krásu, jsou schopní jít před ministerstvo a demonstrovat. Nezaměstnaní však ne.
To, co se za posledních pár let stalo s nimi, je největší propad. Systém veřejné služby i projekt DONEZ, samoúčelné předvolávání lidí na poštu, to už nás skutečně vrací o sto let zpět. Tito lidé jsou cíleně ponižováni a už nyní je z legislativního hlediska představitelné, že pro soukromé firmy budou pracovat zdarma. Je otázkou měsíců nebo let, kdy k tomu skutečně dojde. To vše vzniká v situaci, kdy je jasné, že práce není a tito lidé jsou oběťmi systému, nikoli pachateli. V tomto kontextu je ještě nehoráznější, že Duka staví ve svém pastýřském listě pachatele a oběti na stejnou úroveň.
Zde by církev měla říci jasné ne, zde má být na straně slabých a neúspěšných, za ty se máme zasazovat. Jdeme úplně opačným směrem a myslím, že to je něco, zač se jednou bude církev strašně stydět. Stydět, že se neozvala, když měla.
Hledáte inspiraci k působení církví ve společenskopolitickém prostoru v zahraničí?
Vystudoval jsem v Rakousku, kde je katolická církev značně svobodnější i protestnější. Například, když byl ve Vídni svěcen velmi konzervativní biskup Kurt Krenn, lehli si lidé před katedrálu, aby tam biskup nemohl vstoupit. Nakonec ho přes ně policie přenesla. Jakou funkci by při rozvíjení kritického postoje křesťanů a~církví k~politické linii reprezentované ať už Klausem či Kalouskem mohl hrát ekumenický dialog? Naší akci jsme prezentovali jako ekumenickou. Mluvili jsme o křesťanech a o církvi v širším slova smyslu. Politika je otázka, která se týká nás všech podobně. Je zde možné spolupracovat a myslím, že ke spolupráci bude docházet.
Zde bych chtěl také zmínit to, že ekumena se nemůže vyhýbat problému restitucí církevního majetku. Zákon totiž spočívá ve znevýhodnění některých menších, novějších církví i náboženských společností, například muslimů a buddhistů. To je podle mě jasná nespravedlnost. Je to i nefér konkurence mezi jednotlivými denominacemi a je třeba, aby vůči tomuto zazněl v ekumenickém dialogu jednoznačný nesouhlas.
Daří se v církvi – ve vztahu ke společnosti a politice – něco, nač bude možné v budoucnu navázat? Nač se bude vzpomínat lépe než na mlčení církve vůči ponižování nezaměstnaných?
Církev jsme my všichni, nejen pan kardinál Duka. Na naše výtky, že kardinál Duka nebyl vloni na Šluknovsku, když tam hrozily pogromy, lze namítnout, že církev tam přece byla. I klérus. Byl tam např. evangelík Mikuláš Vymětal i jezuita František Lízna.
Já sám jsem právník a lidskoprávní aktivista pro oblast migrace a práv cizinců a v této oblasti funguje Česká katolická charita i Diakonie. Nejsou vždy tak razantní, jak bych si třeba sám představoval, ale jednoznačně vidí cizince jako někoho, koho je třeba i na základě biblického přikázání chránit. V tomto směru bylo vydáno i několik prohlášení.
Situace není zcela ztracená ani v oblasti rodinné politiky, na jejíž proměnu chudé rodiny silně doplácejí. Stále zde žije elementární vědomí, že chudé rodiny je třeba podporovat.
Za rozhovor děkuje Jakub Ort