Na začátku bych ráda připomněla slova dvou našich velikánů – Mistra Jana Husa a T. G. Masaryka.
Hus napsal všem věrným Čechům výzvu: „Věrný křesťane, hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti, neboť pravda tě vysvobodí od hříchu, od ďábla, od smrti duše a konečně od smrti věčné.“ (Z výkladu víry).
Pravda není nic samozřejmého, běžného, není lehce dostupná ani snadno uchopitelná. Neleží jako houska na krámě, nemůžeme se rychle stát jejím vlastníkem či nositelem, protože pravda nám nepatří; je nad námi a my ji máme, musíme hledat – pracně hledat.
Tomáš Garrique Masaryk napsal: Z přítomnosti vniká člověk v minulost i budoucnost.
Jen někteří z nás prožili válku jako dospělí lidé, mnozí z nás byli tehdy dětmi, ale jsou mezi námi mladší a mladí, pro něž je válka dávnou minulostí.
Mámeli hledat pravdu o tom, čím lidé a naše sbory za války žili, o co tehdy šlo, o co se zápasilo, musíme si uvědomit, jaké představy o válce nabyly vrchu v poválečných letech a v čem dnes žijeme.
K hledání pravdy patří ochota revidovat své názory a předsudky a také odvaha se za poznanou pravdu postavit – stůj v pravdě! – chránit ji a bránit proti běžným představám, „klišé“, bránit ji proti lžím a polopravdám, které jsou mezi lidmi velmi rozšířeny a které lehce nabývají vrchu.
Největší pomocí nám v tom mohou být svědectví těch, kterým bylo dáno válku přežít a sepsali po válce, co prožili a k jakému poznání byli dovedeni.
V nedalekém Strachujově po mnoho let Jindřich Bednář shromažďoval vzpomínky a zapisoval vše, čeho se dopídil. Zachovaly se denní zápisy Františka Hyšky, který se zde na Vysočině několik let skrýval před gestapem. Sebenepatrnější záznam má svou cenu – jedině pomocí nich se můžeme dobrat pravdy.
Ráda bych upozornila na dvě svědectví, která jsou pro nás nad jiná důležitá.
Profesor Josef Grňa po válce sepsal své vzpomínky, ale také se pokusil zformulovat, o co se za války bojovalo, o co šlo, v knize, která vyšla v roce 1968 v Brně v nakladatelství Blok pod názvem: „Sedm roků na domácí frontě“. Kniha zachycuje události v tomto kraji, mluví se v ní o panu faráři Kadlecovi, o Coufalových-Kaštánkových na Kobylách a dalších lidech ze zdejšího sboru. Tato kniha by se měla číst v našich rodinách. Mělo by se o událostech v ní zachycených hovořit. Profesor Josef Grňa nebyl evangelík. Od počátků okupace pracoval v odbojové organizaci PVVZ, právě tak jako Jaroslav Šimsa a celá řada lidí z Akademické Ymky a Ymky, Jednoty bratrské a naší církve. 2. října 1941 se mu podařilo uniknout před zatčením; byl na něj vydán zatykač a byl gestapem intenzivně hledán. Díky řadě rodin, kteří ho zde na Vysočině skrývali a všestranně mu pomáhali, se dočkal konce války přes to, že po rozbití PVVZ a dalších odbojových organizací a zatčení posledních členů ÚVODu (Ústředního vedení odboje domácího), v době po atentátu na Heydricha neustal v odbojové práci. Spolu s dalšími založil Radu tří. R3 se podílela na partyzánském boji, který v zápolení spojeneckých armád – Rudé armády a armády Spojených národů a Anglie – s vojsky Hitlerova Německa a jeho pomocníků nebyl bez významu. Vázal nemalý počet německých branných sil a znepokojoval v týlu. Byl to boj hrstky proti mnohonásobné přesile. V Radě tří byli zastoupeni vojáci, kteří připravovali celonárodní povstání.
V Radě tří se Josef Grňa stal politickým vůdcem. Navazoval na vypracovaný program PVVZ „Za svobodu, do nové československé republiky“, v němž jeho tvůrci (téměř všichni za války zahynuli) vypracovali programové zásady, které měly zajistit, aby po válce obnovená republika stála na pevných základech demokracie a humanity. Ve svých vzpomínkách to vyjádřil slovy: „Nešlo tu již jen o národní existenci, o to, zda se za padesát či sto roků bude po české zemi rozléhat český jazyk… Šlo o to, zda budeme, či zda budou naše děti lidmi, protože to, co jsme poznali zblízka, to nemělo s lidstvím nic společného.“ A jinde: „A proto jsme nástup nacismu necítili jen jako ohrožení své národní existence, nýbrž i jako útok na samu podstatu našeho lidství.“
Druhé, pro nás velmi závažné svědectví jsou texty Boženy Komárkové vydané nedávno v nakladatelství Eman pod názvem: „Čemu nás naučila válka“. Válečná zkušenost Boženy Komárkové byla úplně jiná. Strávila ve vězení více než pět let. Nepodařilo se jí před zatčením gestapa utéci. V den Heydrichova pohřbu byla odsouzena k dvanácti letům vězení. Pět lidí, kteří byli spolu s ní souzeni, bylo popraveno. Těsně po válce (v září 1945) na retreatu AY v Obříství řekla: „Ilegální činnost, kterou jsme podnikali, nebyla organizována z centra našeho hnutí. My jsme se jí účastnili z řad, ve kterých jsme žili svými pracovními vztahy, jako všichni ti, kterým tato práce byla samozřejmou povinností v dané době. Povinností lidskosti. Nám byla velmi vzdálena myšlenka německého šovinismu, ačkoli jsme pak jako čeští šovinisté byli odsouzeni. Ztotožňovali jsme se v této věci s naším lidem proto, že v něm byla ohrožena lidskost. Tedy to, co dalo našemu lidu velikost v minulosti a co je závazkem pro budoucnost.“
A tak to první, co bych chtěla podtrhnout, je to, v čem se shodují Josef Grňa i Božena Komárková: v době druhé světové války šlo v prvé řadě o lidskost, lidství, o lidská práva – o humanitu!
A doplňuji to citátem z dopisu Jaroslava Šimsy, psaného asi 10. srpna 1944 v koncentračním táboře Dachau: „Nelidskost naší doby nepochopí, kdo neviděl zástupy těchto ubožáků, hnaných jako dobytek z místa na místo, sužovaných, posmívaných, zkrvavělých – i rukama spoluheftlingů (německé a ukrajinské národnosti) – kdy skončí tento hněv Boží? Mne toto „drama Izraele“ vzrušuje jako nic jiného, ačkoli vím i o utrpení vězněných žen a vidím ty děti zde, a nemocné, staré, umírající – v takových hodinách cítím opovržení nad každým, kdo se nějak s tímto zvířeckým, otrokářským, nelidským, nekřesťanským režimem spojil nebo smířil. Řekni to chlapcům příležitostně! A jsem rád, že jsem si zachoval čisté jméno, že jsem i jim zachoval čisté jméno. Ať už se stane cokoliv…“
A nyní si uvědomme, jaké představy o válce, o odboji dnes běžně panují: předně je tu vžité přesvědčení, podepřené konferencemi o rozdělení sfér vlivu a celým poválečným vývojem, že ve válce, a tedy i v odboji se bojovalo o moc. O nadvládu jedné velmoci nad druhou. Od padesátých let se u nás začalo mluvit o komunistickém odboji. Odbojem komunistů se zdůvodňovala legitimnost vlády jedné strany v této zemi (a tedy konec demokracie). V šedesátých letech se sice začala prosazovat myšlenka, že tu byl též nekomunistický odboj, začalo se mluvit o buržoazním, nebo také nacionálním odboji, ale výzkumná práce v tomto směru byla po roce 1969 rychle zlikvidována. Po listopadu 1989 se pro badatele otevřely archivy, ale většího ohlasu a publicity než solidním odborným studiím se dostalo populárnímu zpracování založenému na tzv. faktu. Literatura faktu je dnes nejvíce vydávána – ale je fakt pravda? Když posbíráme fakta, libovolně je seřadíme, dostaneme při nejlepším polopravdy, které nemají daleko od lži. Tvrzení o rozhodujícím podílu komunistického odboje na našem osvobození, právě tak jako tvrzení, že jsme byli osvobozeni Rudou armádou a nikým jiným, bylo právě tak lživé, jako když někdo dnes v rámci antikomunismu popírá jakoukoli účast komunistů na odboji. Hledejme pravdu – v její úplnosti a celistvosti, na základě svědectví, poctivého studia a hledání souvislostí. Odboj nebyl ani komunistický ani nekomunistický, dokonce nebyl ani národní. Byl jeden jediný: „Fronta v této válce byla vyznáním víry: Buď – anebo; právo nebo násilí; zákon nebo bezpráví; Kristus nebo Džingischán.“ (Božena Komárková).
Světoznámý rakouský psychiatr, psycholog a filosof Viktor Frankl v knize „A přesto říci životu ano“, v níž zpracoval své zkušenosti z koncentračních táborů, jimiž jako Žid prošel, napsal (s. 125): „Nacionální socialismus zplodil rasové šílenství. Ve skutečnosti však existují jen dvě lidské rasy: „rasa“ slušných lidí a „rasa“ neslušných lidí. A toto rasové dělení probíhá napříč všemi národy a uvnitř každého národa a napříč všemi stranami. To, že slušní lidé jsou v menšině a v menšině vždy byli a budou, s tím se musíme vyrovnat. Nebezpečí hrozí teprve tehdy, jestliže některý politický systém vyplaví na povrch ty neslušné, když dojde k negativnímu výběru. Proti tomu není žádný národ imunní. A v tomto smyslu je holocaustu v zásadě také každý národ schopen.“
Znovu připomeňme Masaryka: „Z přítomnosti vniká člověk v minulost i budoucnost.“ O budoucnost nám jde. Ani my nejsme dnes imunní proti nelidskosti. A to je to první, čemu se můžeme učit od našich sborů z doby války. Lidé se v nich postavili na stranu lidskosti. Josef Grňa to napsal takto: „Přál bych si přiblížit k srdci čtenáře ony neznámé hrdiny, kteří stáli vždy na svém místě, a přece „nedělali žádný odboj“, nýbrž plnili jen svou občanskou a lidskou povinnost. Přál bych si dát čtenáři prožít jejich hodiny ustavičného napětí, hodiny hrůzy, hodiny zklamání a hodiny – bohužel tak řídké – splněných nadějí. Přál bych si, aby čtenář pochopil, proč já, politický štvanec, honěný rozhlasem, zatykači i konfidenty a často štvaný i po lesích, přece pokládám svoji práci v odboji a zvláště ony čtyři roky života v ilegalitě, strávené uprostřed tohoto lidu, za nejkrásnější roky svého života.“ (str. 11).
Pro zajímavost bych ještě doplnila. Po skončení války bylo samozřejmé a nikdo o tom nepochyboval, že odboj byl jeden. První, kdo přišel s rozeznáváním mezi pravým a levým odbojem, byl agent gestapa Viktor Ryšánek, který ve svých výpovědích v roce 1946 tvrdil, že pravý odboj byl orientován protikomunisticky a bylo prý nařízeno v revoluci komunisty pozatýkat a zlikvidovat. Josef Grňa to ve svých pamětech vehementně popírá. Ryšánek si zřejmě touto svou výpovědí chtěl vylepšit své postavení před soudem. Horší je, jak rychle se jeho tvrzení ujalo a že se stalo podkladem pro poválečné kádrování lidí, kteří se odboje účastnili. A tím jsme u druhé věci, kterou bych ráda, abychom si uvědomili.
Lidé, kteří se za války zachovali lidsky, a tím se – jakýmkoli způsobem – stali účastníky odboje, za to těžce zaplatili. Mnozí byli i s celými rodinami zavražděni, mnozí se vrátili z vězení a koncentračních táborů s podlomeným zdravím. Po skončení války byl na mnohé z nich učiněn silný nátlak, aby se přidali k vládnoucí moci, a ti, kteří mu odolali, se stali obětí provokací. I Josef Grňa byl po válce vězněn, on i Božena Komárková byli vyřazeni z možnosti veřejně působit. Nejtvrději byli postiženi příslušníci spojeneckých zahraničních armád. Za svou obětavost vlastně všichni tvrdě zaplatili.
Tato zkušenost způsobila, že se v naší společnosti po válce prosadilo: do ničeho se raději neplést a nehasit, co nás nepálí. Díky tomu se v letech normalizace vládnoucí garnitura tak dlouho udržela u moci. Dnes tato mentalita ustoupila do pozadí před obecně přijímaným názorem, který není o nic méně nebezpečný. Mírou všeho je úspěch. Počítej, co ti to vynese. Správné je to, co se prosadí, co mi zajistí co největší zisk.
Odboj nebyl úspěšný. Nevyústil v celonárodní povstání. Vliv jeho účastníků na poválečné uspořádání republiky byl minimální. V roce 1968 se sice podařilo pro vdovy a lidi kdysi vězněné a tehdy již staré prosadit zvýšení penzí na základě přiznaného § 255 a po listopadu 1989 byla řada jednotlivců vyznamenána nejvyššími státními vyznamenáními in memoriam. Ale odboji, onomu gigantickému zápasu o lidství, lidskost tváří v tvář válce, koncentračním táborům, hrůzným metodám gestapa a vyhlazování Židů a všech, kteří se postavili na odpor, tomuto odboji se dodnes nedostalo plného uznání. Poklonili jsme se celospolečensky památce těch, kteří v tom zápase stáli, ať již zahynuli či válku přežili? Kdo těmto lidem vlastně poděkoval a vzdal jim úctu a čest? Ani na půdě církve se tak nestalo. Nabídla jsem letos redakci ETKJ příběh Františka Hyšky k otištění na pokračování. František Hyška byl odbojář, který se skrýval víc než dva roky před gestapem zde na Vysočině. Zachovaly se unikátní seznamy evangelických rodin, které se ho ujaly. Ale redakci se jejich otištění zdálo nenáležité, příliš dlouhé a regionální.
Mezi lidmi je rozšířeno mínění: Odboj neměl úspěch, a tedy ani smysl; o výsledku války rozhodly cizí mocnosti; poválečný vývoj jen potvrdil, že všechny ty oběti neměly smysl. Nechybí hlasy, které tvrdí, že bylo víc kolaborantů, tedy lidí spolupracujících s nacisty, než lidí, kteří podporovali odboj.
Je to pravda?
Je úspěch měřítkem smyslu? Má lidský život cenu, jestliže v něm není ochota k službě a oběti? Lidé z našich sborů v době války přijímali pod svou střechu neznámé lidi, nebo i známé, honěné gestapem, živili je bez ohledu na to, že jim to nemohli zaplatit. Mnozí za tuto svou ochotu a službu zaplatili cenou nejvyšší – životem.
A to je to druhé, čemu se můžeme učit od našich sborů z doby války. Lidé v nich byli ochotni k oběti. Z této ochoty vyrůstala spoluúčast na všem, co se kolem nich dělo (tedy žádné „nehas, co tě nepálí“) a také připravenost rozdělit se s potřebnými o chleba i střechu nad hlavou (a tedy žádné „počítej, co ti to vynese“).
Josef Grňa ve svých pamětech uvádí, že tímto krajem prošlo více než 4 000 lidí, kterým se podařilo uprchnout z německého zajetí. Rozbití, roztrhaní, nemytí, hladoví potřebovali pomoci. Miladka Jančíková z Prosetína o nich mluvila jako o chudácích. Josef Grňa napsal: „Málokteré dveře zůstaly zavřeny a byla místa i celé obce, které se staly jakousi ruskou osadou. Kupodivu existovala mezi nimi jakási vlastní zpravodajská služba… Již ze středních Čech, ano i ze západních Čech přicházeli Rusové s mapkami a adresami na Českomoravskou Vysočinu, dokonce i s přesnými plánky cesty s udáním podrobností, jako na příklad, že je třeba řeku Svratku překročit po tzv. „Spělkově lávce“. Byly noci, kdy se na této lávce provoz nezastavil.“ (s. 171)
I za tuto pomoc lidé tvrdě platili, zvlášť tehdy, když gestapo poslalo na Vysočinu Vlasovce, kteří se vydávali za uprchlé zajatce. „Pak nejeden dům, který se otevíral Rusům, stal se hřbitovem“ (Grňa, s. 171)
Přes tuto hrůznou zkušenost se dveře před těmito chudáky nezavíraly. Lidé žili solidární pomocí. Zůstávali tak lidmi, ochotnými k službě a pomoci.
Vraťme se k Husově výzvě: Hledejme pravdu – a pravda nás vysvobodí od hříchu, od ďábla, od smrti duše a konečně smrti věčné.
Názory, které jsou dnes mezi lidmi běžné, věru nemají daleko k posedlosti ďáblem – ona potřeba lidí pošpinit vše, co se pošpinit dá – říkáme tomu doma novofekalismus – nás může jen zahubit. Vysvobodit nás může jen a jen pravda. Hledejme ji. Přemýšlejme o tom, v čem dnes žijeme. Čtěme svědectví o době války. Nedejme se svést. Hledat pravdu dá práci. A poznanou pravdu mějme odvahu bránit i chránit. Jedině tak se může pravda stát součástí naší budoucnosti.
Prosloveno na sborovém dni 29. října 2000 ve sboru ČCE v Telecí