Pocit jistoty, že se jako občan dozvím pravdivé a relevantní informace o dění ve své zemi a ve světě, abych se na základě nich mohla samostatně rozhodovat,… stejně jako to, že mně, když to bude potřeba, pomohou erudovaní zdravotníci v moderně vybavené nemocnici,… ale například i to, že mé děti budou kvalitně vzdělávány a vychovávány,… že bude někdo podporovat a rozvíjet kulturu, chránit životní prostředí, střežit kvalitu potravin, pomáhat slabým a hendikepovaným nebo že se dovolám práva, kdyby mi chtěl někdo jakkoli ubližovat,… právě tento pocit jistoty je myslím pro život ve vyspělé demokratické zemi nezbytný a řekla bych, že jej vlastně charakterizuje. Právě tato jistota odlišuje demokratický stát od totalitního.
Jak ale píše Timothy Snyder v druhé kapitole knihy Tyranie, 20 lekcí z 20. století, i v demokratické společnosti by měli občané své instituce hlídat. Protože i demokratickou volbou se do jejich vedení mohou dostat lidé, kteří je pak mohou chtít zneužít. Omylu, že instituce se takovýmto útokům ubrání samy ze své podstaty, propadli například němečtí Židé v době, kdy Hitler a NSDAP utvořili vládu. Ve 30. letech 20. století zastávalo podobně naivní názor mnoho dalších lidí, kteří věřili, že Hitler neuskuteční věci, o kterých mluvil, protože „jako zástupce evropské mocnosti bude veden k etickému zamyšlení nad vlastním lepším já…“.
Myslím, že této naivity jsme se navzdory děsivým zkušenostem 20. století tak úplně nezbavili. Jinak bychom si nemohli zvolit komunisty a prezidenta Klementa Gottwalda.
Ale ani politické procesy, vraždy, mučení a věznění, ani normalizace se svou devastací lidských charakterů asi nebyla dostatečným mementem.
I ve svobodných volbách, roky poté, co jsme se díky naší sametové revoluci a díky příznivým okolnostem v zemích kolem nás konečně vymanili z pozice ruského satelitu a naše země se mohla začít ve všech směrech rozvíjet, nedokázali její voliči rozpoznat nebezpečí v podobě bývalého agenta StB, z něhož se po revoluci záhadně stal miliardář a který se už v novém kabátě rozhodl vstoupit do politiky. Ještě předtím ale zakoupil jeden velký mediální dům. Málokomu to přitom přišlo divné.
Tedy, byli lidé, kterým to divné přišlo a kteří už v roce 2013 upozorňovali na Babišovu agentskou minulost, na nejasnosti kolem jeho podnikání, na drsné způsoby jeho jednání a nevyjasněná úmrtí jeho bývalých společníků. Ozývalo se varování, že kumulace ekonomické, politické a mediální moci může být nebezpečná. Novela Lex Babiš byla nakonec schválena, ovšem až v roce 2020, poté co ji potvrdil Ústavní soud. Andrej Babiš, který se už od začátku snažil ovlivňovat obsah zpravodajství, měl tedy docela dost času na to, aby prostřednictvím novin, internetu, rádia i soukromé televize dohlédl na to, které zprávy, kdy a v jaké podobě se ke čtenářům, divákům či posluchačům dostanou, ale především na to, že se určité zprávy v jeho médiích vůbec neobjeví.
Jak je možné, že i poté, co tento člověk selhal jako premiér v těžké době covidové pandemie, vždyť nebýt jeho neschopnosti, nemuselo zemřít tolik lidí… i poté, co byl tolikrát přistižen při lži, při krádeži a dokonce byl odhalen jeho únos syna jako nepohodlného svědka, který Babiše staršího demaskoval jako bezcitného člověka ochotného pro vlastní záchranu obětovat i ty nejbližší, … přes to přese všechno dnes předvolební průzkumy ukazují růst preferencí jeho strany a je vysoce pravděpodobné, že on a jeho kumpáni opět zvítězí v parlamentních volbách. Jakou roli v tom celém hraje ovlivňování médií? Jako bývalá novinářka odhaduji, že významnou.
V 90. letech by nás asi nenapadlo, že si za 20 let sami zvolíme prezidenta, který bude nadbíhat Rusku a Číně a jehož kancléř bez prověrky se bude snažit ovlivňovat soudce nebo si bude plést hrad s vlastní firmou.
A stále ještě mnoho z nás (bohužel i vinou hybridní války v podobě dezinformací a konspirací) nepochopilo, že je nutné mít skutečně nezávislou veřejnoprávní televizi a rozhlas. Otázka zvyšování koncesionářských poplatků, která je vzhledem ke všeobecnému zdražování zcela legitimní, působí na část občanů země přímo třaskavě. Přitom právě principiální finanční nezávislost na vládnoucí moci, ať je jakákoli, je garancí toho, že se k nám bude dostávat objektivní zpravodajství. Jak to vypadá, když se tuto nezávislost udržet nepodaří, můžeme dnes vidět v Maďarsku a nově i na Slovensku.
Snaha uchránit, co ještě zbylo z kultury poté, co se ministryní stala Martina Šimkovičová, je na Slovensku vidět v podobě demonstrací, petic, ale také aktivismu herců Národního divadla, pracovníků Národní galerie a mnoha různých umělců.