Nava Hefetz a Moše Jehudaj se 22–23. listopadu účastnili konference Pesach a večeře Páně na ETF UK. V rozhovoru představili organizaci Rabíni pro lidská práva.
Můžete nám přiblížit organizaci Rabíni pro lidská práva? Co vás vedlo k jejímu založení?
Moše: V roce 1988 proběhlo povstání Palestinců proti okupaci. Lidská práva mnoha Palestinců byla hrubě porušena jak Izraelskou armádou, tak osadníky. Někteří z nás, rabínů, považovali za nutné se jich zastat. Zastat se lidských práv každého člověka, ať už židovského či jakéhokoli jiného původu. Tehdy jsme se sešli s několika rabíny a rozhodli se založit neziskovou organizaci, která by pomáhala hájit práva nejen Palestinců, ale i Židů a Arabů – všichni z nich jsou přece občané Izraele na okupovaných územích.
Kolik lidí je ve vaší organizaci zapojeno?
Nava: Jsme organizovaná skupina téměř sto padesáti rabínů.
Moše: V rámci židovství existuje několik denominací. V naší organizaci jsou zastoupeny všechny, převážně ovšem liberální. V současnosti se snaží pomáhat mnoho organizací, ale jen ta naše operuje zevnitř vlastní židovské tradice.
Nava: Přicházíme s novým hlasem a sice hlasem rabínů. Našim cílem je být pomyslným šofarem.
Šofarem?
Nava: Ano. V židovské tradici se troubí na šofar během našeho nového roku, roš haššana. Šofar je nástroj, jehož zvuk je slyšet ještě dlouho poté, co do něj přestanete dout. Rádi bychom byli takovým varovným hlasem, a naším cílem je rozšířit povědomí o porušování lidských práv tím, že vycvičíme izraelskou populaci podle příkladu Ezechiele. Když byl zničen chrám a přicházeli uprchlíci, byl tento prorok ustanoven jako strážný, který má varovat před nebezpečím, ať už přichází zvenku či zevnitř.
Moše: To vlastně byla role proroků: varovat lid před porušováním zákonů, především pak zákonů, které judaismus má pro ochranu sociálně slabých, což bylo pro proroky nejdůležitější.
Nava: A to byl důvod pro založení organizace Rabíni za lidská práva. Je to hlas rabínů: „Slyšte, šabat je velmi důležitý i zákony kašrutu, ale jádro židovství spočívá v tom, jak se člověk chová. Znamená to společnost založenou na rovnosti a humanistické stránce judaismu. V každém náboženství totiž najdete mnoho různých exklusivistických a bohužel také rasistických hlasů – a proto je třeba, aby byl slyšet i hlas humanistický – a my ho zdůrazňujeme. Děláme to z lásky k Izraeli. Našim cílem není Izrael hanět ale je to kvůli této lásce vyhlašujeme veřejně: Toto není židovské jednání – takto se přece židé nechovají.
Moše: Také bych rád dodal, že jsme sionisté. Sionismus je hnutí založené na konci 19 století po vzoru národních hnutí v Evropě, jako např. v Itálii či Německu. Bylo odpovědí na rostoucí antisemitismus. Původní myšlenka byla, že židé jsou, nehledě na všechny vnitřní rozdíly, jeden národ a že si zasluhují místo, kde by mohli žít sjednoceni. Přirozeným volbou byla Palestina, místo které nazýváme Erec Jisrael. Sám tento názor podporuji. Když můj otec přišel v roce 1913 do Palestiny, byl to velmi naivní sionista. Věřil v tu myšlenku celým svým srdcem. Problém ovšem spočívá v tom, že mnoho sionistů si neuvědomuje, že na tomto území žijí také jiní lidé. Takže na konci 19. století byly založeny kolonie, které zabraly území Palestinců. Palestinci tak ztratili svoji zemi, svá zaměstnání, nakonec museli být odsunuti násilně, a vyrostla nenávist. Achad ha Am (Ašer Cvi Hirsch Ginsberg, představitel duchovně-kulturního proudu sionismu, pozn. red) varoval sionisty, že se vydali špatným směrem. Takže ano, jsem pro myšlenku sionismu, ačkoli jsem zcela proti tomu, jak se tato myšlenka prakticky naplňovala od začátku po dnešek.
Hlavní myšlenka sionismu je v tom, že Židé by měli mít své vlastní místo, kde mohou svobodně projevit svou židovskou identitu. Tato identita by ale měla především odrážet humanistickou stránku Zákona – tedy etické chování, které má být příkladem, „světlem“ pro okolní národy. Bohužel dnes tomu tak není. Snad se tomu ideálu přiblížíme v budoucnu.
Vaším šofarem tedy nechcete strhnout hradby Jericha (jako Jozue), ale spíš varovat proti destrukci.
Nava: Ano – a také vzdělávat.
Je vaše organizace nějak propojená s dřívějšími organizacemi či iniciativami, jako bylo např. hnutí Berít šalom?
Moše: Jsem izraelský občan, narodil jsem se v Izraeli. Ale protože jsem pacifista, odmítl jsem nastoupit na vojnu a místo toho jsem strávil 4 roky na civilní službě v malém městečku na okraji Izraele. Brít šalom (smlouva pokoje – pozn. red) bylo aktivní zejména ve dvacátých a třicátých letech, podílel se na něm např. M. Buber – a šlo o téměř pacifistickou organizaci, přestože byla sionistická. Hlásali, že židovský stát Izrael by se měl chovat k minoritám a Palestincům slušně. My jsme též sionisté, ale nejsme pacifisté. Zůstáváme nenásilní, jsme pro nenásilnou cestu řešení, ale nejsme primárně pacifisté. S podobnými organizacemi spolupracujeme, ale čerpáme především z židovských tradic.
Nava: Já jsem například byla před dvěma měsíci oslovena organizací Bojovníci za mír (Combatants for Peace). Jsou to vysloužilí důstojníci izraelské armády, ti, kteří jsou stále v armádních rezervách, dále tam jsou i odsouzení palestinští teroristé. Jakmile byli na svobodě, založili novou organizaci, která navázala na tradici Jicchaka Rabina, vojenského velitele, který obdržel Nobelovu cenu za mír. Svoji děkovnou řeč tenkrát začal slavným výrokem: „Býval jsem vojákem války, ale nyní jsem vojákem míru.“ Tato organizace nás tedy oslovila, když si všimli problémů na okupovaném území na Západním břehu (Jordánu). Jednalo se o to, že jedna malá palestinská vesnice byla ohrožená, protože (izraelští) osadníci chtěli zabrat soukromé pozemky místních. A tak jsme se sešli při společné modlitbě na protest ve složení: dva rabíni, biskup palestinského města a tři imámové. Modlili jsme se společně pod velkým stanem, který nás stínil před sluncem, a byli jsme obklopeni vojáky, kteří na nás z megafonů křičeli „Odejděte!“ My jsme odpovídali: „Poslouchejte, jsme nenásilní, sedíme tu pohromadě, nikoho se nechystáme napadnout, přišli jsme se sem jen modlit a vyučovat.“ Věříme, že právě podobné happeningy dávají dobrý příklad, jak protestovat, a rozšiřují povědomí o tom, co se děje. Tentokrát jsme měli štěstí, protože nikoho z nás nezatkli ani nebyl nikdo napaden osadníky. Jako se to například stalo Mošemu před pár měsíci.
Jste tedy v menšině?
Bohužel ano, ale věřím, že čím jsme aktivnější, tím víc jsme v kontaktu s současnou izraelskou občanskou společností. Také vzděláváme mladou generaci a budoucí vůdce Izraele. Naším největším problémem je neustálý nedostatek prostředků. Osadníci (na záp. břehu Jordánu, pozn. red.) jsou finančně podporováni evangelikálními církvemi ze Spojených států miliony dolarů.
Média v ČR ovšem popisují Izraelský stát jako ostrov demokracie a svobody.
Nava: Když vezmete v potaz situaci u všech našich sousedů, pořád jím jsme.
Moše: No, formálně jsme určitě demokracií, jenže jsme se zasekli v politickém patu – tento rok už za sebou máme troje volby. Co to ovšem je za demokracii, když okupujete své sousedy? Dokud Izrael nevyřeší okupaci, nelze mluvit o skutečné demokracii.
Nava: Řekněme, že žijeme ve formální demokracii. Několik posledních let sílí úsilí naši práci zastavit. Lidskoprávní organizace nedostávají žádné státní příspěvky a nemáme ani žádné daňové úlevy. Naši dárci jsou uváděni na transparentních účtech, a přesto jsme velmi podrobně monitorováni vládou. V této složité situaci musíme každý projekt propočítávat doslova do posledního šekelu. To znamená, že pokud chceme být vůbec relevantní a prosadit změnu, musíme se spoléhat především na naše dobrovolníky, kteří pracují zadarmo. Já jsem teď v organizaci zaměstnaná jako vzdělávací ředitelka, ale tady Moše už nějakou dobu pro nás pracuje zadarmo.
Znamená to, že i v izraelské společnosti se prohlubuje propast mezi nacionální pravicí a liberální, resp. univerzalistickou levicí, zdůrazňující lidská práva pro všechny?
Moše: U nás není rozdíl mezi pravicí a levicí jiný než u vás, ale problémem je rostoucí moc okupace. Představte si, že by Češi okupovali Slováky – jak by to vaším pojetím pravice a levice otřáslo.
Nava: Já už o levici a pravici v Izraeli přestala mluvit. Podle mě jsou u nás buď demokratičtí Izraelci nebo mesiánský judaismus. Ideu mesiánského judaismu – a ta ani neuznává stát Izrael jako takový – u nás podporují někteří přední rabíni. Jejich cílem je založit theokratické Judské království, kde by byly implementovány biblické zákony.
Moše: Je tu totiž rozdíl mezi biblickým a halachickým zákonem. Uvědomte si, jak kruté jsou některé zákony v Bibli. Halachické zákony se oproti tomu vyvíjejí po tisíce let, jedná se o proces, jímž jsou starověké zákony modernizované pro naši společnost. My, reformovaní židé, bychom rádi šli ještě dál, než jde halachický zákon. Nicméně mesiánští židé jsou na opačné straně, ti by se rádi vrátili k doslovně pojatému biblickému zákonu, a to je absurdní.
Nava: Já si nemyslím, že se chtějí vrátit k biblickému zákonu, ale spíš ustavit židovskou teokracii založenou na halaše. Chtějí například obnovit chrám na chrámové hoře a také obnovit oběti. Jsou to halachičtí Židé, mnozí z nich patří k osadníkům (na záp. břehu), ale podporováni jsou skupinami nacionalistických Židů v rámci zelené zóny. Nejen v teritoriích, ale i v zelené linii.
Moše: Vládu řídí tito extrémisté. Vezměte si, co se stalo například mně. Extrémisté mě napadli, když jsem protestoval za práva Palestinců. Podívejte se na video, které bylo natočeno hned po útoku v palestinské sanitce. Vysílalo se v BBC, v Rusku, bylo to i ve Washington Post. Zatímco jsme pokojně protestovali, zaútočili na nás osadníci. Ti se rozhodli zapálit pole, na němž jsme byli. Jsou to Židé – a přitom ignorovali přikázání, které říká „Nezničíš pole“, protože je to základní zdroj jídla. Podívejte, kolik mám fotek hořícího pole. Oni kradou všechno. Účastníci protestu začali utíkat pryč z pole, protože se všichni báli. Jenže ostatní byli rychlejší než já, jsem už starý, takže jsem zůstal vzadu a osadníci na mě začali házet kameny. A to jsem na ně křičel, že jsem starý, že se bojím, že jsem Žid a že jsem rabín. Smutné na tom je, že známe přesnou identitu těchto lidí, kteří útočili, ale nebudou potrestáni. V podstatě si mohou dělat co chtějí. A to je vážný problém. Dokonce jsem pak, když mi v nemocnici dali sádru, byl nucen zveřejnit svou lékařskou zprávu, protože mě nařkli, že jsem si všechno vymyslel a nic mi není.
Nava: Já jsem na tom samém poli byla tři dny poté, co byl Moše napaden a zraněn – ve vesnici Burin. Když jedete po cestě přes Západní břeh Jordánu, můžete si všimnout, že všechny osady jsou na vrcholcích kopců, což je dobrá strategie pro dominanci. Jenže olivové háje Palestinců jsou na jejich svazích. Palestinci přirozeně chtějí jít na své soukromé pozemky, aby mohli sbírat olivy. To je jejich hlavní zdroj obživy a příjmu, jinak nemají nic. Jenže osadníci je vždycky vyženou za pomocí vojáků – kteří by podle ženevské konvence měli správně chránit místní obyvatelstvo, tedy Palestince. Dorazili jsme tedy se třiceti dobrovolníky. Tentokrát jsem s sebou vzala média, což ale vojáci nevěděli. Jakmile jsme dorazili, osadníci už na nás čekali s vojáky a jejich nadřízeným. Přišli k nám a řekli: „Tady být nemůžete.“ Přesto jsme s dobrovolníky začali sbírat olivy. Zeptala jsem se jich: „Proč tu nemůžeme sbírat? Nikoho nerušíme, co špatného děláme?“ a on řekl: „Nemůžete tu být, protože je to vojensky uzavřená zóna.“
Moše: Bohužel na to mají právo a nemusí to vysvětlovat. Jakmile se nějaké území vyhlásí jako vojenská zóna, nic se nevysvětluje.
Nava: Proto jsem jim řekla, že chci to varování vidět na papíře. Vrátili se za půl hodiny, protože museli odejít na základnu, kde jim vedoucí toho území podepsal písemné varování, a oni se s ním vrátili k nám. A takto jednoduše oslabují místní zemědělce, kteří nemají žádný status. Nepomohou jim dokonce ani palestinští představitelé. V Burinu nic nepomohlo, že se majitel toho pole osobně zná s palestinským premiérem. On sám byl napaden. Musíte si uvědomit, že to u nás je jako na divokém západě – respektive u nás je to na divokém východě.
Jak v takové chvíli reagovat?
Nava: Osadníci nás označili za provokatéry. Měla jsem na sobě kippu a říkám: „Poslyšte, tohle není židovské, co děláte. Sami máte na hlavě kippu, což značí, že jste šomer micwot, tedy strážci přikázání, že je dodržujete. Jak o sobě chcete prohlásit, že dodržujete přikázání? Co jsme udělali špatně? Kde jsme překročili zákon? Copak jsme někoho provokovali?“
Když nás ale začali vytlačovat z vojenského území, měla jsem možnost promluvit si s jedním vojákem. Moje hlavní práce je učit v přípravkách na vojenskou službu. Tam je elita mladých Izraelců. Tito mladí Izraelci jsou elitou izraelské společnosti a za pár měsíců budou právě oni těmi, kdo budou muset ochraňovat osadníky a ne Palestince. Takže co učím tyto mladé lidi, je myslet. Myslet politicky. Probírám s nimi morální dilemata, a to nejen na příkladech ze současnosti, ale i z židovské historie, ze všech možných izraelských válek. Zajímavé na tom je, že mě nadřízení těchto akademií podporují. Jsou to především důstojníci z IDF (Izraelské obranné síly, oficiální název armády – pozn. překl).
Takže na Palestince útočí osadníci v Hebronu. Proto si do Hebronu povolali rabíny. Ačkoli na to nebyly peníze, rozhodli jsme se jim pomoci. A teď tam děláme tréningový program, jak se vyrovnat s nastalými komplexními situacemi a podobnou práci.
Moše: Říkáme že nejsou obranné síly Izraele (IDF), ale obranné síly osadníků.
Nava: Říkám vám – nikoli jako prorok, ale jako svou osobní analýzu situace, že nejsme daleko od doby, kdy především bude nenávratně ztracena možnost založit nový stát, myslím tím palestinský stát v nějaké zeměpisně životaschopné podobě, protože jsem viděla ty osady a jejich rozsah a přípravu dalších kopců. Oni vědí, jak na to. Na druhou stranu všichni osadníci nejsou takoví, bohužel těch nebezpečných je ale dost a jejich počet stále roste.
Rozhovor připravil Tomáš Trusina, z angličtiny přeložila Eliška Havelková. Dokončení (kde mj. přijde na přetřes tzv. sociální hagada) v příštím čísle.