8. 2. 2020 zemřel filosof Erazim Kohák. Připomínáme ho rozhovorem, který s ním v září 2015 vedl Jakub Patočka. Charakterizuje Koháka jako sociálního demokrata se skutečným rozhledem i jeho vkořeněnost do určité české myšlenkové tradice. Rozhovor reaguje na tehdy aktuální témata, zajímavé je srovnání, jak tehdejší odpovědi vyznívají o tři a půl roku později.
Erazim Kohák je živoucí legendou. Jeden z nejvýznamnějších soudobých českých filosofů strávil přesně polovinu života jako politický uprchlík v exilu. Zde se angažoval i politicky, celoživotně podporoval Demokratickou stranu v USA a byl členem exilového vedení České strany sociálně demokratické. To přirozeně stanovilo témata našeho rozhovoru: vlna uprchlíků přicházející do Evropy a postoj ČSSD k ní.
Mluvili jsme spolu krátce po jeho návratu z několikatýdenní cesty do Ameriky, kde se svou ženou Dorothy mimo jiné několik dní strávili se svými dětmi a vnoučaty plavbou po pobřeží Maine. Spojeným státům by on i Dorothy přáli prezidenta Bernieho Sanderse. Odpočinek s rodinou v USA Erazimovi nepochybně prospěl, protože s Deníkem Referendum hovořil v nejlepší formě.
Erazime, většinu svého života jste prožil jako uprchlík. Povězte nám prosím, jak by měla Česká republika podle vašeho mínění reagovat na uprchlickou krizi?
My Češi, jsme lidem tolik, tolik dlužni… Jediné, co bychom měli udělat, je otevřít dveře dokořán a přijmout co nejvíce lidí, co jsme schopni.
Náš národ přežil jenom proto, že nás naši sousedé byli ochotni po celé naše dějiny přijímat s otevřenou náručí, počínaje Prusy v 17. století, o minulém století netřeba mluvit. Jsme mnoho, mnoho dlužní svým sousedům i dalším lidem, kteří nás přijímali. A konečně máme příležitost něco splatit.
Samozřejmě byly i výjimky – teď mám na stole knihu Detlefa Brandese Germanizovat a vysídlit, popisující, jak nás Němci za druhé války chtěli zlikvidovat jako autonomní součást Evropy. Ale to byla mimořádná krajnost. Teď jsme na řadě my, abychom ukázali, co můžeme darovat, abychom ukázali svou štědrost, což nebývala poslední česká vlastnost.
A co námitka, že tentokrát se jedná z velké části o muslimy, kteří nejsou součástí naší kultury, takže vlastně jde o něco jiného?
To jsou – s prominutím – takové blbosti! Mně jako evangelíkovi se katolíci vždycky jevili jako úplně jiná kultura. A co se tu jen dělo za rekatolizace… Jak se říkalo: dvě stě let jsme trpěli, pro velký úspěch prodlužujeme. Každý člověk je přece především člověk. Přicházející uprchlíci jsou úplně stejní lidé jako jsme byli my, když jsme byli uprchlíky. Jsou to lidé v nouzi, chtějí v míru žít a pracovat, tak jako jsme to chtěli my. A potřebují pomoct. To je celé.
A proč k tomu část české společnosti a politická reprezentace přistupují jinak?
Protože jsme strašpytlové, kdybych se při vyslovení toho slova nerděl, řekl bych poseroutkové. Nemáme důvěru v sílu vlastní tradice, a náš strach je obrazem naší vlastní slabosti. Ztratili jsme sebevědomí, které jsme vždy měli, a tak máme strach.
Na čem se ono dřívější sebevědomí Čechů zakládalo?
Na důvěře v ideály, které jsme byli ochotni hájit od vzniku českého národa, i když jsme třebas zůstali úplně sami. Sebevědomí Čechů se od 16. století budovalo jako sebevědomí národa Husova, posléze Komenského a Masarykova. Strach z muslimů je v tomto obraze něčím nesmírně trapným. Češi nebývali národem strašpytlů, bývali jsme ochotní jít i proti všem – to by byl mimochodem moc pěkný název knížky, škoda, že už mi to někdo vyfoukl.
Co si máme myslet o návrhu Evropské unie rozdělovat uprchlíky kvótami?
Jistěže ano. Jak jinak byste to chtěli rozdělovat? Princip dobrovolnosti je nesmysl. To by skončilo tak, že by si Češi vzali dva lidi česko-arabského původu. Naše vůle není dobrá. Kvóty jsou nutnost.
A je to pro nás příležitost. Náš národ se obnovoval vždycky jedině odvahou prolínat se s jinými. Týká se to nakonec i těch katolíků a protestantů.
Sudeťáci nás přijali vlídně
Jaké máte vzpomínky na to, když prchala vaše rodina?
Pamatuju si to dobře, bylo mi patnáct let. Vzpomínám, že jsme byli nesmírně vděční Sudeťákům, kteří nás nechali u sebe na koberci přespat první noc po přechodu hranice. Byli to lidé, které jsme tři roky předtím vyhnali z republiky. Uměli česky a chovali se k nám velice pěkně. Říkali, že nás chápou.
Litoval jste někdy, že jsme vyhnali Němce?
Mnohokrát jsem litoval toho, že jsme je museli vyhnat. Litoval jsem a lituji, že Čechoslováci německé národnosti vytvořili situaci, ve které jejich přítomnost zde nebyla slučitelná s bezpečím republiky. Miloval jsem mnohonárodnostní československou republiku se Slováky, Rusíny, Maďaróny a tak dále. Vždycky jsme strašně litoval, že Čechoslováci německé národnosti toto pomohli zničit.
Jak dlouho jste tenkrát jako uprchlíci u sudetských Němců bydleli?
Pár dnů. Přijel si pro nás americký džíp, tatínkovo jméno dost znamenalo, takže ho měli Američané v evidenci. Byl to ryzí demokrat, který prošel koncentrákem, kde strávil čtyři roky. Vždycky jsem byl velice hrdý na to, že o jeho prvním veřejném vystoupení po návratu z koncentráku vyšel článek, v němž stála věta: „Kohák mluvil bez sebemenší zloby.“ Američané o jeho přednostech věděli a počítali s ním do funkce ředitele Svobodné Evropy, jímž se také stal.
Jak dlouho jste byli v Německu?
Jeden a půl roku. Můj otec pro mě ale udělal skvělou věc, že mi zařídil americkou střední školu, kam jsem chodil s dětmi amerických důstojníků, díky tomu byl pak pro mě přechod do Ameriky snazší, nadto maminka byla učitelka angličtiny.
Co říkáte tomu, že prezident Miloš Zeman doporučil každému, kdo souhlasí s příchodem uprchlíků, aby si nějakého vzal domů?
Myslím, že to nakonec není vůbec špatná myšlenka. Musel bych to probrat s Dorothy, ale myslím, že nám by se tu na přechodný čas taky někdo vešel.
Nad zvolením Jeremyho Corbyna jásám
Velkou událostí pro evropskou sociální demokracii je zvolení Jeremyho Corbyna předsedou Labour Party. Co na to říkáte?
Jásám. Konečně si labouristé do svého čela zvolili skutečného socana. Jeho první kroky mířily na demonstraci na podporu uprchlíků. To je logické, protože to přesně vystihuje podstatu sociální demokracie.
Jsme oba sociálními demokraty, musím se zeptat: jak o tom přesvědčit vedení ČSSD?
Principem sociální demokracie je víra v to, že dobrá vůle se oplácí dobrou vůlí. Českoslovenští Němci v roce 1948 měli dobré důvody být na nás rozhněvaní, přesto nám pomáhali, náš případ nebyl výjimkou. Měli bychom dnes dokázat aspoň to, co oni. Jedná se o náš charakter, zda chceme být národ velkorysý a sebevědomý, anebo národ bázlivý.
No, ale jak o tom vedení ČSSD přesvědčit? Zdá se to dnes strašně těžké, přitom je to přece celé o to podivnější, že sama sociální demokracie byla uprchlicí, v letech 1948–1989 fungovala v exilu.
Ano, sám jsem byl členem ÚV exilové strany. Jak? Jistě připomínáním velikého dluhu, který k ostatním sociálním demokraciím máme. Ony nám pomohly, když socany v exilu nikdo nemohl ani cítit. Západoevropské sociální demokracie se nás tehdy mimořádně velkoryse zastávaly a nesluší se, abychom se k nim dnes obraceli zády. Sociální demokracie se vždycky všude zasazovala za ideály velkorysosti, byla to strana lidí velké duše a velkého ducha. Jinak nemá smysl.
Vedení ČSSD se prostě musí připomínat: pamatujte na naši tradici. Vždy jsme byli stranou lidí sebevědomých a štědrých, nedělejte z nás stranu bázlivých sobců.
Rozhovor původně vyšel 15. 9. 2015 v Deníku referendum pod titulkem Uprchlíci? Konečně máme příležitost něco splatit
Martin Šimsa o EK
Erazim Kohák se považoval za fenomenologa, ovšem fenomenologa husserlovského, ne heideggerovského. Husserl se podle něj pokoušel myslet jasně a srozumitelně podobně jako Masaryk a jeho fenomenologie byla kantovská a osvícenská, zatímco Heideggerovu fenomenologii kritizoval a odmítal jako příliš temnou, romantickou a konzervativní. Jeho odmítnutí Heideggera tedy nebylo jen odmítnutí politické, že se namočil do nacismu, ale už i filosofické.
Podobně kriticky pojímal českou filosofii, kde mu byl nejbližší Masaryk, Rádlova kritika nacionalismu i Masarykova nacionalismu se mu jevila přehnaná a Útěchu z filosofie už považoval za Rádlovo odpadnutí od Masarykovy sociálně kritické filosofie do metafyzických konzervativních vod.
Vedle Masaryka se nejvíce zabýval Patočkou. Z Patočky otevřeně přijímal to, v čem Patočka navazoval na Masaryka a Husserla, byl velmi kritický k Patočkově recepci Heideggera, Nietzscheho, Ernsta Jüngera i některých druhorepublikových katolických intelektuálů (Durych). Z toho hlediska velmi vyzdvihoval Patočkovu vlastní „asubjektivní“ fenomenologii s výhradami ke Kacířským esejům, zvláště k 6. válečnému eseji Války 20. století a 20. století jako válka, který jsem ho slyšel nazývat i fašistický. Podobně bylo pro něj nepřijatelné Patočkovo dílo Co jsou Češi? (Dopis německé přítelkyni), kde odmítal koncepci velkých a malých dějin, zejména Patočkův obdiv k „Drang nach Ost“ v podání Přemysla Otakara II., vyjádření na adresu Čechů „národ osvobozených sluhů“ i neadekvátně tvrdou kritiku Edvarda Beneše. Kohák jako pozdní osvícenec a obrozenec držel Masarykův pojem národa jako kulturotvorné a dějinotvorné síly v kulturním, sociálním, demokratickém a ekologickém ohledu.
Ještě bych asi připomněl jednu věc, která se ve veřejném prostoru neobjevila. Byl zásadním odpůrcem rozdělení Československa. Kritizoval Václava Havla za to, že jeho první cesta po zvolení prezidentem tehdy ještě Československa nevedla na Slovensko, ale do Německa. Komentoval to tak, že na rozdíl od Havla byl Masaryk politikem, který navíc dříve, než se stal prezidentem, byl několikrát poslancem a který by takovou školáckou politickou chybu nikdy neudělal. Když se Klaus s Mečiarem dohodli na rozdělení státu, vytvořil spolu s Pavlem Tigridem a slovenskými přáteli petiční výbor, který v tehdejším Československu sebral asi dva miliony podpisů. V petici žádali, aby bylo vypsáno referendum, jak to tehdy i bylo napsáno v ústavě. Tento požadavek byl tehdy smeten s tím, že by se těžko řešila situace, kdy by se české země rozhodly pro federaci (tehdy byla asi 70% podpora federace) a Slovensko pro samostatnost (tehdejší průzkumy ukazovaly asi 50% podporu). Za svůj politický domov považoval vždy Československo.
Ještě připomenu jedno vtipné setkání s Klausem. Někdy na konci devadesátých let se setkal s Klausem v televizní diskusi a téměř v žádném bodě s Klausem nesouhlasil. Klaus mu po pořadu řekl: „Na vás je vidět, že jste tu nežil“ a Kohák mu odpověděl: „Na vás je zase vidět, že jste nikdy nežil v demokracii.“