„Jasně, já ti rozumim,“ vtrhává o překot do nedokončené věty jeden diskutující druhému. Někdy mi takový drobný úlomek řeči uvízne v uchu a nedaří se mi ho dostat ani dovnitř, ani ven. Jsou to prvky rozhovorů, které nabývají forem jakéhosi nutkavého tiku. Ale proč ten spěch? Na co taková úpornost? Snad proto, že chceme druhému dát najevo zájem. Vždyť současná doba si žádá projevit porozumění, mít pro druhého pochopení. A nikdo přece nechce vypadat jako hulvát. To už raději druhého obvineme lepkavými chapadly pochopení a společně uvízneme na mělčině předzjednaného a všeobecného porozumění. Zdá se, že jedním ze základních stavebních kamenů současné ortodoxie je přesvědčení, že vše se dá nějak vykomunikovat.
Vedle ctností vyžadovaných dobou je tu ale i jiné volání ke ctnosti, o kterou usilují Kristovi učedníci. Je to ctnost, kterou (i přes hrozbu různých pokrouceností) nazýváme láska. Porozumění máme pro to, co je nám vlastní. To, co zprvu vypadá, jako nebezpečně nevlastní, si porozuměním přivlastňujeme. Milovat můžeme i (nebo jen?) toho, kterého nevlastníme a kterému zcela nerozumíme. Nejprve Hospodina, pak bližního a dokonce nepřítele. Láska k Hospodinu a k bližnímu nás zaplétá nejen k souhlasu, ale také k soužití s milovaným. A toto soužití v lásce přináší ovoce poznání. Poznání, o kterém mluví Písmo, je něčím jiným, než porozumění zmíněné v úvodu. Není totiž kryto mou schopností pochopit, ale cestou, kterou jsme prošli spolu s milovaným.
Doufám, že mi rozumíte…