rozhovor s Jiřím Hanušem
Aktivita, kterou na poli teologie a křesťanské publicistiky vyvíjíte, připomíná v lecčems aktivitu konvertity. Pocházíte z tradičního křesťanského prostředí nebo z mimocírkevního? Které postavy vás inspirovaly či ovlivnily?
Tak jste mě prokoukl… Prožil jsem dvě konverze, či spíše dvě fáze jediné. V devatenácti letech jsem díky svému příteli, který nyní poustevničí někde v Německu, poprvé řekl „Otče náš“ a nechal jsem se pokřtít (v husitské církvi, protože tam chodila dívka, kterou jsem měl a mám rád, má nynější žena). Ve dvaadvaceti však přišla nečekaná rána, již jsem tehdy přirovnával březinovsky ke „světlu, v jehož záři umírá menší světlo“. Napůjčoval jsem si tehdy na prázdniny asi sto dvacet knih, vesměs staroříšské těžké kalibry, Bloye, Guardiniho, Demla, život svatého Ludvíka a já nevím co ještě. Jak jsem to všechno schroustal (nevnímal jsem asi měsíc, co se kolem mě děje), tak jsem si řekl: To je ono!! A nedal jsem, dokud jsem nepřesvědčil jednoho kněze, aby mě přijal do katolické církve. Nebylo to tehdy jednoduché, byl jsem husita, ženatý s husitkou a jedno malé husitče k tomu. Když si na to vzpomenu, tak se dnes sám nad sebou směju. Tehdy (1985) většina kněží v Brně husitské konvertity, byli-li jací, křtila znovu pod podmínkou. Já jsem tvrdohlavě trval na tom, že jsem pokřtěn právoplatně, že navíc nepotřebuji čekat na nějakou sanaci manželství a podobně. Byl jsem ochoten se kvůli tomu pohádat se samotným papežem, kdyby mě k němu pustili. Když to beru zpětně, tak si uvědomuji, jak je církev, která je od té doby mým domovem, ubohá i skvělá – vydržet to s takovým čerstvým konvertitou, který sice neví, čí je, ale bije srdnatě kolem sebe, to není nejjednodušší. Na druhé straně byl ve mně tehdy oheň, který zřejmě odhaloval mnohé.
Od té doby procházím už spíše postupným vývojem (či úpadkem?). Nejvíce mě asi ovlivnili lidé, s nimiž jsem se setkal a měl jsem pocit, že se setkávám s Kristem. Za mnohé vděčím otci Vladimíru Vítkovi, davídkovci, který musel odejít z Brna. Když jsem viděl poprvé bratra Rogera z Taizé, myslel jsem, že umřu. Já mám strašně rád světce, kteří žijí mezi námi. V současné době mě asi nejvíc obdarovávají články Jana Konzala v Getsemanech. Jeho knihu Orientace, kterou vydal pod jménem Karl Klein, čtu jenom jako lahůdku za odměnu. Přečtu si odstavec, zavřu oči a říkám si: tak přece je to, čemu jsem uvěřil, pravda!
Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK) se už zapsalo do povědomí křesťanské veřejnosti. Jaké byly ideje, s nimiž vznikalo? Jaký okruh lidí za ním stojí?
Asi před třemi léty jsme s několika přáteli zauvažovali nad tím, že by časopis Proglas, který už tehdy čtyři léta vycházel, mohl dostat jakési zázemí, organizaci, jež by měla širší pole působnosti. Mysleli jsme na přednášky, semináře, knihy. Nevěděl jsem tehdy, zda to půjde dohromady; přátelé z Proglasu jsou pekelní političtí konzervativci. Zkusili jsme to, a ejhle, začalo to fungovat. Bez pomoci lidí, kteří se za naši aktivitu postavili, by to ovšem nešlo – ať zazní alespoň jméno Tomáše Halíka.
Každý den děkuji za to, že můžu v CDK pracovat. To není tak samozřejmé, že pracujete s lidmi, se kterými si v podstatě rozumíte a že se navíc ve svém zaměstnání bavíte svými koníčky – v mém případě historií, teologií a editováním.
Které aktivity CDK se setkaly s největším ohlasem?
V současnosti vycházejí v CDK politicko-kulturní časopis Proglas a jeho mladší religiózní bratr Teologický sborník. Ročně vychází asi desítka knih a sem tam se pokusíme uskutečnit nějaké kolokvium či přednášku. Všechny tyto aktivity mají už svůj okruh příznivců i kritiků, tak jak to má být. Naposledy jsem měl velmi dobrý dojem z kolokvia o teologii po druhém vatikánském koncilu, které se konalo v Brně a na kterém přednášeli katoličtí i evangeličtí teologové (Holeček, Štampach, Ryšková, Filipi, Smolík a další). Myslím, že mělo dobrou úroveň i atmosféru. Dobře byla přijata myšlenka vydat americkou učebnici systematické teologie, alespoň u té části českého a moravského křesťanstva, která má zájem o nové věci. Pro neoscholastiky je to, alespoň podle reakcí, hereze na herezi, stejně tak jako Teologický sborník. Po recenzi v časopise Světlo na knihu židovského novozákoníka Pinchase Lapida, kterou jsme vydali, jsem měl pocit, že co nevidět ze mě někdo přijde vymítat ďábla. V žádném případě nechceme svými aktivitami provokovat, a když, tak pouze diskusi.
Teologický sborník dnes představuje jeden z nejprofilovanějších a nejpodnětnějších teologických časopisů. Co je vám vodítkem při výběru témat a příspěvků? Měla některá tematika mimořádný ohlas? Co chystáte do budoucna?
Samozřejmě to, co jste teď řekl, mě potěšilo. Nejprofilovanější a nejpodnětnější… hm… hm. Abych ještě nakonec nezpychl… Ale po pravdě: vždyť to není tak těžké. Jezdím, prolézám knihovny a čmuchám. Dopisuji si s teology domácími i zahraničními. Čtu několik mezinárodních teologických časopisů, jezdím po teologických konferencích. A pak pořád opravuji překlady. Opírám se o hrstku přátel, kteří jsou na rozdíl ode mne profesionálové. Bez Lenky Karfíkové například bych byl v těžkých nesnázích. Vodítkem při výběru témat je mi nejen inspirace, ale také prostá skutečnost, že v české církvi zatím proběhlo jen velmi málo otevřených diskusí o čemkoliv. Například se u nás ještě nedebatovalo o významu Katechismu katolické církve. (Tak jsem vám teď prozradil téma TS 1/97!) Témat i článků jsou tisíce, mám je asi na sedmnáct let dopředu. Mám radost z toho, že se postupně objevují mladí domácí autoři, kteří třeba studovali venku a vracejí se a chtějí publikovat. Mám radost z toho, že v TS chtějí publikovat i nekatolíci.
Moc jsem si přál, aby ohlas vyvolal článek Griffinův o problému zla zařazený před rokem. Před nedávnem se objevila polemika v Teologických textech a to je výborné, protože mi to nahrálo, abych uveřejnil celou zahraniční diskusi. Poněkud legrační je polemika, kterou vedu i uvnitř CDK, o ekologii a jejím významu. Ale jako redaktor to znáte: prodává se a čte něco, co vůbec nečekáte a to, o čem jste přesvědčen, že je to „trhák“, nestojí nikomu za odplivnutí.
Jste autorem monografie o jedné z nejvýraznějších postav tzv. skryté církve, Felixu Davídkovi. V jakém stavu jsou nyní vztahy mezi českou oficiální římsko-katolickou hierarchií a představiteli skryté církve? Co dosavadní, přinejmenším problematické přijímání, vypovídá o stavu křesťanství u nás?
Přesněji, jsem pouze spoluautorem. Knížku jsem psal s Petrem Fialou, politologem a historikem. Otázkou po vztazích oficiálů k představitelům skryté církve jste mě poněkud zaskočil. Já na jejich schůzkách, pokud nějaké vůbec jsou, nebývám. Domnívám se však, že jsou to vztahy koček a myší. Těch několik biskupů ES většinou podepsalo v dobré víře papír, kterým se zavázali, že nebudou vykonávat biskupské pravomoci a že nebudou dále světit. Tím si podle mě nad sebou podepsali ortel, protože se s nimi nikdo už jako s biskupy nebaví. Jediným oficiálně uznaným episkopem ES je brněnský Jan Blaha, světitel Davídkův. Podle rozhovoru s kardinálem Vlkem, otištěným v Perspektivách, jsem získal dojem, že jde o vztah připomínající občanskou válku.
„Řešení“ celého problému skryté církve je podle mého „Endlösung“, či alespoň mělo být. Všechna ta potupná svěcení pod podmínkou, to zkoušení starých fotrů, kteří před tím třicet let sloužili církvi, ta neschopnost rozumného zacházení s necelibátníky, to je všechno Absurdistán.
Mám vám ale říct, jakou chovám naději? Ono to všechno, jak to říkal ten starý rabín, bude ještě jinak. A zdá se mi, že spíš dříve než později. Skrytá církev, která měla podle normalizátorů vymřít, je stále alespoň v některých svých částech velmi životaschopná. A není to tak dávno, abychom si nepamatovali, jak to dopadlo s jinými normalizátory a jak je to vlastně s „mocí bezmocných“.
Krátce: situace ES a mnohé další ukazují, že českou katolickou církev (a možná nejen českou) čeká sametová revoluce. Kdo nakonec bude v koncích a nebude vědět jak dál a kdo to vlastně nikdy nepřestal vědět a usiloval o stále novou a zářící tvář křesťanství, to se ještě projeví. Moc se na to těším.
Ekumenická problematika vám není vzdálená – které konkrétní problémy v Čechách a na Moravě se vám nyní zdají nejnaléhavější? Odkud očekáváte impulsy pro jejich překonání? A co očekáváte od protestantů?
Už několik let mi přijde velmi naléhavé (a ještě to asi nějakou dobu potrvá), aby se naši katolíci stali evangelíky a husity, aniž by přestali být katolíky, a naopak. To nepůjde bez společného poznávání, modliteb, společných programů a hlavně – bez společného slavení eucharistie. Je-li to něco, s čím stojí a padá křesťanství, pak se musí vytvářet společenství, která předejdou oficiálně vyhlášenou jednotu a budou se ji pokoušet uskutečňovat, i kdyby hromy bily. Oficiální jednota nebude k ničemu, pokud na ni nebudou lidé připraveni.
Na obzoru jsou mnohá nebezpečí, i v našem českém prostoru. Fundamentalismus, jakási účelová liga zkostnatělých farářů, ostrovy netolerance, destrukce těch, kteří podlehli strašlivému mámení moci. Odkud čekám impulsy pro překonání těchto problémů? Od Ducha svatého. Uchvacuje mě průběh druhého vatikánského koncilu. To přece na začátku vůbec nevypadalo, že se něco semele. A pak Duch zavál, jazykové ohniví sice neslétli, ale začal zápas, na který si pamětníci vzpomínají dodnes. Dopadl se spoustou kompromisů, v dokumentech je plno nedotažených míst, odráží se také v nich „léta šedesátá“ a já nevím co všechno. Ale bojovalo se urputně! Začalo se zhodnocovat dílo a utrpení mnohých, kteří byli před tím stíháni a postihováni. Byl to průlom. Ne že by předtím církev neexistovala, ale najednou se objevila obrovská pole, pro teologii i křesťanské nasazení, která před tím viděl jen málokdo. Najednou tu byla chuť pro církev pracovat, odkrývaly se nové možnosti. Já to nepamatuji, ale když mluvím s lidmi, kteří si na to vzpomínají, v očích jim vždycky zableskne jakási jiskra. Jsem přesvědčen, že si nevzpomínají jen na své mládí, ale na zážitek Ducha.
Z konkrétních závažných problémů jmenuji alespoň pražskou teologickou fakultu. To, co se tam děje, překračuje meze mého chápání. Nejde ani tolik o Odilona Štampacha, člověk jeho kvalit nebude bez práce nikdy, ale o ty studenty. Ale vlastně, když o tom tak přemýšlím, vždyť to nejsou žádní chudáčci. Mají si dupnout.
Od protestantů očekávám, že budou ostře protestovat, co jim budou síly stačit, pokud dojde kdekoli k devastaci pravdy, práva a spravedlnosti. Že budou katolíkům ukazovat, co je to katolicismus.
Otázky kladl a za rozhovor děkuje
Tomáš Trusina.