Čemu nás naučila válka

Číslo

Božena Komárková: Čemu nás naučila válka. Spisy Boženy Komárkové, sv 2. Heršpice, EMAN 1997, 92 s. a fotografická příloha

Na druhý svazek Spisů Boženy Komárkové „Čemu nás naučila válka“ je možno nahlížet z několika zorných úhlů. Jako kniha složená z textů vzniklých z deníkových záznamů autorky z vyšetřovací vazby a z jejích poválečných reminiscencí na válečnou dobu představuje významný dobový historický dokument. Božena Komárková se hned po okupaci zapojila do odbojové skupiny české inteligence, byla spolu s ní 10. 1. 1940 zatčena a 9. 5. 1942 odsouzena na 12 let v procesu, v němž z 11 souzených odbojářů 5 bylo odsouzeno na smrt. Vedle „Vratislavského deníku“, uveřejněného už v 1. svazku Spisů B. Komárkové „Lidská práva“, jde proto o jedinečné svědectví o poměrech v nacistických věznicích, o osudech a pocitech uvězněných. Toto zachycení historických prožitků bude jistě zajímat historiky pídící se po nových, dosud nezveřejněných svědectvích.

Publikace však má nejen historický, ale také silný etický a náboženský dosah, neboť se týká postavení a postojů člověka v mezních situacích a hledání odpovědí na základní otázky smyslu života a víry. V tomto ohledu není soubor „Čemu nás naučila válka“ pouhým historickým svědectvím, které oslovuje jen historiky či válečnou generaci nebo přímé obdivovatele B. Komárkové. Nese v sobě poselství, které je platné bez ohledu na generace, konfese i různé názorové orientace.

Jaké konkrétně texty čtenář v knize nalezne? Soubor „Čemu nás naučila válka“ je již druhým svazkem Spisů B. Komárkové, které vycházejí péčí editorů Mileny Šimsové a Jana Šimsy v nakladatelství EMAN. Publikace je rámcována úvodním zamyšlením historika a pamětníka Jaroslava Mezníka „Čemu nás učila a učí Božena Komárková“ nad autorkou a jejími válečnými texty a závěrečnou statí Mileny Šimsové „HelfertIntelligenzGruppe“ shrnující základní údaje o odbojové skupině, v níž Božena Komárková působila a s jejímiž členy byla souzena. Jádrem knihy jsou různě dlouhé a při různých příležitostech a v různých letech psané texty. Část z nich – „Prof. Jan Uher a Antonín Šimek“ (1945), „Jan Uher vězeň“ (1948), „Jan Uher pedagog“ (1946) a vzpomínka na Jaroslava Šimsu pod názvem „A živý, ježto jsem byl mrtvý“ (1960) – jsou vzpomínkami na kolegy Jana Uhra, Jaroslava Šimsu a Antonína Šimka a holdem těm druhům, kteří válku nepřežili.

Nejobsáhlejšími a také nejdůležitějšími texty knihy pak jsou dvě vzpomínkové úvahy Boženy Komárkové. První z nich „Čemu nás naučila válka“, která dala název i celému svazku, vyšla anglicky a česky v r. 1946 v časopisech „The Student World“ a „Křesťanská revue“. Je závažným dokladem toho, jak těžce se Božena Komárková a s ní celá generace vrstevníků vyrovnávala z otřesu a ztráty všech jistot, neboť válka znamenala i pro věřící obrovskou zkouškou jejich víry. Intimnější, ale opět osobní rozměr překračující ladění mají vzpomínky na roky věznění s názvem „Arlette…“ napsané r. 1960 a vydané nyní poprvé. Síla této výpovědi spočívá v upřímnosti, s níž Komárková zachycuje zážitky, pocity a pochyby i starosti o osudy bližních.

To, co všechny tyto texty kromě osobního válečného prožitku prostupuje a navzájem spojuje, je úporné promýšlení příčin a důsledků válečné katastrofy, do níž se národ, ba celá civilizace dostaly a která svými projevy zla otřásala samotnými základy víry v existenci Boha. Texty tak jsou závažnou výpovědí o tom, jak Božena Komárková prožívala měsíce a roky žalářování a jak válka ovlivnila její vidění světa a chápání víry.

V krátkosti nelze přiblížit všechny myšlenky a významy autorčiných úvah. Klíčem k některým z nich je otázka, co vedlo Boženu Komárkovou k tomu, aby se tolikrát vracela k válečným zážitkům. V jejích textech je možno spatřovat přinejmenším tři základní důvody. Byla to jednak snaha zachovat památku mrtvých: „Ubozí mrtví!“, píše, „jak rychle umírají v paměti živých! A být zapomenut je druhá smrt, strašnější než ta první (…) Od té doby leží na mně úkol chránit jejich život před onou druhou smrtí“. Dalším z důvodů byl zážitek vlastní bezmoci tváří tvář člověku s rozsudkem smrti. Otázka, „co může říci živý člověk odsouzenému na smrt,“ mučivě provázela B. Komárkovou po celou dobu jejího věznění. V neposlední řadě to byla palčivá potřeba ujasnit sobě i jiným novou situaci, v níž se lidstvo ocitlo zhroucením světa založeného na víře v bezbolestný vývoj k humanitě a v níž i křesťané ve své bezmocnosti naplnili své nitro nenávistí.

Už z těchto motivů je patrné, že vzpomínky mají několik obsahových poloh. Z historického hlediska nejsou nezajímavé autorčiny postřehy o každodenním životě v samovazbě. Ukazují realitu nacistických vazebních věznic, kde na rozdíl od koncentračních táborů ještě platil vězeňský řád z výmarské republiky. Utrpení vězeňkyň však tím nebylo menší. Božena Komárková výstižnou zkratkou a s velkým pozorovatelským talentem, nenápadně, jakoby mimochodem, zachycuje, jak jednotlivé detaily a každodenní starosti života v cele – nedostatečné oblečení, strava, hygiena, nedostatek pohybu, zápach a zima, řádění chorob, netečné chování dozorkyň, omezená možnost čtení, zdrcující samota i smutné zprávy z vnějšího světa ap. – zcela pohlcovaly energii uvězněných a vytvářely svět sám pro sebe.

Příznačné je, že autorka věnuje mnohem více pozornosti strádání jiných než strádání vlastnímu. Všímá si trápení a osudů jednotlivých vězněných žen. Vidí, jak zejména ženy, které se dostaly do vězení ne jako uvědomělé odbojářky, ale pro náhodnou pomoc lidem v nouzi, trpěly nevýslovně více: „Samota prostých byla těžší než nás studovaných. Zůstal nám vždycky náš myšlenkový svět“, říká o tom. Proti tísni samoty, která byla „těžším pokušením než fyzická bolest“ a vedla často k zoufalství, staví Komárková solidaritu. „Smutek a bolest se počaly žít více za druhého než za sebe. Základní životní polohou se stal soucit, pokorná touha být druhému pomocí, učinit lehčí jeho břímě.“

Nejzávažnější polohou knihy je však autorčino bolestivé vyrovnávání se s otřesem základních ideových a etických jistot evropské civilizace, které válkou vzaly za své: „Židovské utrpení bylo první mravní hrůzou, která nás zasáhla,“ praví. Když byla norimberskými protižidovskými zákony potupena lidskost, „tak se kolem nás (i v nás?) začala hroutit humanita“. Také další události – Mnichov, pád Francie, obsazení takřka celé Evropy, které hrozilo, „že hákový kříž bude budoucností Evropy“, – vnímala Komárková v jejich nejhlubším významu jako zpochybnění samotných prazákladů lidství a humanity i samotných základů křesťanské víry: „Pád Paříže byl mementem a otázkou: Byl mrtev Comte. Byl mrtev Masaryk? Ježíš, ne Caesar! Byla to pravá alternativa? Byl Ježíš totožný s tím, co se kácelo? Je pro něj v sociální rovině synonymem liberální humanita a demokracie? A je Caesar tak nepochybným opakem humanitních principů?… K čemu přirovnat skutečnost, která se natolik vymykala všem schématům, jež nám ji chtěly učinit srozumitelnou ještě dříve, než nastala?“

Na tyto sžíravé otázky hledá odpověď v nutnosti absolvovat bolestnou cestu utrpení a zkoušek, aby člověk nabyl ztracené pokory před Bohem. „Neboť všechno otřesitelné se musí otřást, aby zůstalo jenom neotřesitelné. Vítěz nad Francií nebyl pánem dějin. Byl jím ten druhý, který umíral pro člověka na místě popravném.“ Komárková si uvědomuje iluzi svou i celých generací od dob osvícenství o přímočarém a bezbolestném vývoji společnosti v lidskost, který je závislý na vědeckém pokroku. Uvědomuje si, že „věda (…) se stala nejposlušnějším a nejúčinnějším nástrojem zločinu“ a že v tomto ohledu elity, které měly být nositelem humanity a pokroku, totálně zklamaly: „Největší zvrácenost,“ píše, „nebyla dílem lidských abnormalit s vědomou vůlí ke zlu, ale dobře vzdělaného průměru technicky nejvyspělejší evropské země, s obyvatelstvem příkladné pracovitosti, majícím mnoho smyslu pro rodinný život.“

Ale válka nenaučila jen skepsi, naučila podle Komárkové též jedné víře: „Je to vyznání cesty, která byla i cestou Jobovou.“ (…) Všechny životní hodnoty, všechny jistoty byly otřeseny, „abychom poznali, že smysl lidské existence se nenaplňuje jen v tom, co jsme si uložili sami, ale v tom, co nám uložil Bůh.“

Křesťanské a zároveň všelidské východisko z krize hodnot, které přinesla válka, vrcholí v těch místech jejích textů, kde Komárková namísto nenávisti volá po smíření. Přiznává, že bezmocnost naplnila i srdce věřících nenávistí, kteří se obraceli se vzdornou výzvou i proti Bohu a snažili se ho získat, aby se s nimi ztotožnil v jejich nenávisti proti nepřátelům. Komárková však ještě ve vězení a potom i v době, kdy u nás v odsunu a vyhnání vrcholí protiněmecké nálady, volá jako jeden z mála hlasů po smíru s Němci. Přichází už v r. 1946 s výzvou „pozvat německé kolegy do svých řad“. Už tehdy navrhuje to, co se učíme pracně až nyní po 50 letech – modlit se za naše nepřátele a odpouštět jim.

Předneseno 13. 1. 1998 při uvedení knihy v Brně na Masarykově universitě.