4. února se v Tišnově konala hojně navštívená beseda, kde jsme si s přáteli, žáky i místními připomněli tišnovskou rodačku Boženu Komárkovou (viz Protestant 1/23). Vedle Jiřího Müllera, Milana Uhdeho a Martina Šimsy zazněl i následující příspěvek.
Paní profesorka, jak jsme jí říkali, mě znala odjakživa. Byla v Prosetíně, když jsem se narodil, na letním bytě, jako po všechna léta, kdy jsme byli na faře. Jezdila tam ještě několik let i po našem přestěhování do Brna v r. 1975, než jí pomohl bratr farář Pavel Hlaváč získat ubytování u Ouřeckých v Boru u Proseče.
Profesorkou skutečně byla, i když jen na gymnáziu. Docentkou se stala až v roce 1992. Byla cosi více než profesorka, byla to myslitelka se širokým záběrem. Vystudovala filosofii, kromě toho se však věnovala theologii, sociologii, politologii, právní vědě. Na gymnáziu učila i dějepis a zeměpis. Jak sama říkala, nebyl její pohled zaměřen na gnoseologii nebo ontologii, to jest na nauku o poznání nebo nauku o bytí. Nejvíce ji zajímalo, jak lidé žijí. V jakém prostředí, jak se jejich křesťanství vyjeví pro jejich okolí.
Čemu mě tedy naučila? Nebát se modlit. Modlitba byla místem jejího obratu ke křesťanství. V Tišnově, kde vyrůstala, se konala v roce 1928 konference Akademické Ymky. V diskusích zjistila, že mluví s lidmi vzdělanějšími a chytřejšími než ona, jak tvrdila. A překvapilo ji, že tito lidé se veřejně modlí. Modlitba je pro ně hovorem s Bohem v Ježíši Kristu. Těmito modlitbami se otevíralo diskusní prostředí, diskuse pak zase vplývaly do modliteb A u přednášejících ji překvapilo, že intelektuálové se nebojí mluvit o křesťanství. Byly to polemiky, kde názor druhého byl brán vážně. V Tišnově byl pro ni zjevením J. L. Hromádka. Od té doby jezdila na další konference a retreaty. Zdálo se jí, že křesťanství je živé, ne takové, jaké poznala v barokní, katolické verzi habsburského mocnářství, jako sepjetí trůnu a oltáře. Z katolické církve vystoupila, když jí bylo patnáct. Tehdy byla členkou ateistického spolku a Sokola. Jeho vliv vždy zdůrazňovala, když ho někdo opomněl zmínit jako jeden z faktorů vzniku první republiky vedle činnosti Masaryka, Beneše a Štefánika a legionářů. Sokol pro ni znamenal to, čemu se dnes říkává občanská společnost. Drobná práce v návaznosti na T. G. Masaryka a Karla Havlíčka Borovského.
Když jsme se v roce 1975 přistěhovali do Brna, požádali mí rodiče paní profesorku, zdali by mě učila latině. Její jedinou podmínkou bylo, abych řekl, že si to přeji. Takto jednoduchá podmínka by se snad zdála snadná. Málem na tom však má latina ztroskotala. Když se mě zeptala, chci-li se učit latině, trvalo mi to věčnost, než jsem odpověděl. V duchu se ve mně prala touha po cizím jazyku s tím, jestli něco takového můžu chtít od autority, kterou pro mne představovala. Nevím, jak dlouho ta věčnost trvala, než jsem odpověděl, že ano. Ani později jsem nebyl dobrý protějšek pro diskusi. Jednou mi paní profesorka řekla, že kromě otázek po gramatice jsem jí žádné nedával. Musela tedy začít sama. Když mi bylo kolem devatenácti, zeptala se, v čem vidí moje generace svůj úkol. Zase další věčnost. Na jejím konci jsem řekl, že chceme pomáhat. Tato dlouholetá diskuse trvala, když si mou odpověď zapamatovala a dala mi těžší otázku: Jak chci pomáhat, když pomoc spíše potřebuji? A já se s odpovědí stále potýkám.
Rozhovor s Bohem, rozhovor s diskutujícími byl tím základním, co tvořilo náplň práce Akademické Ymky, později evangelických brigád, jejichž ideu paní profesorka iniciovala. Otázka do diskuse, nejlépe provokativní pro ni bylo dílo Emanuela Rádla. Jeho Dějiny filosofie nemají nic společného s positivistickými dějinami filosofie. Jsou to jeho dějiny. Tomuto Rádlovi, provokativnímu, prorockému dávala přednost před jeho Útěchou z filosofie psanou za války. Svou kritikou však nevylila dítě s vaničkou. To byla zvyklá z diskuse. Nesouhlasila s formulací, myšlenkou, ale nezavrhla kvůli tomu člověka celého. Nešlo o to mít recht, ale sloužit Pravdě. Taková Pravda platí, vysvobozuje.
Jaký byl obsah jejích modliteb? Jako refrén v nich zaznívalo: Bože, nauč nás mít druhé za přednější nás samých. A v jejím Vratislavském deníku, psaném ve věznici, její záznamy přecházejí v modlitby. Na jeho konci čteme: Proč přijímám dary, které mi pomáhají přežít, jako samozřejmé bez modlitby? Mám právo je dostávat? Považuji se snad za vyvolenou? Otázka po pokoře před Bohem, je otázkou danou jí Bohem. Její duchovní svět byl větší než svět veřejný. Proto také říkala: Úkoly, které před námi vyvstaly, a my jsme si je nepřáli, v pohledu zpět byly ty úkoly nejdůležitější. Když jsi byl mladý, šel jsi, kam chtěl. Až zestárneš, povedou tě tam, kam nechceš.
Tišnov 4. 2. 2023