K článku Pavla Ottera chci připojit několik poznámek k „příčinám úmrtí“. Domnívám se, že říkám samozřejmosti, které však jsou u nás trvale ignorovány.
1. První samozřejmostí je, že mezi biblistikou (která snad je na dobré úrovni) a systematikou (tu zřejmě P. O. mínil) stojí jako zprostředkující článek filosofie. Ta byla „v minulých dobách“ z přípravy teologů odbourána (historikové ať zjistí, zda rukou státu nebo „českých barthiánů“). Logicky tím byla odbourána i systematika, protože bez (aspoň nepřiznané a nereflektované) filosofie nemůže dělat systematiku ani Karl Barth.
2. Druhou samozřejmostí je, že teologii lze dělat v kontextu víry církve. A ona neumřela jen teologie, ale reformační víra. Propast mezi tím, co věřili ti, na něž se evangelická církev odvolává, a tím, co se dnes za evangelickou víru vydává, je nebetyčná, a pochybuji, že by si ji ještě někdo považoval prohlásit za pokrok ve víře. V procesu eroze teologie spíš předbíhala vývoj, než aby o víru zápasila. S osvětářským nadšením vykládala lidem, čemu „nemusí věřit“. Problém dnešního člověka však není v tom, že by musel věřit, ale že věřit nemůže, a v tom mu evangelická teologie mnoho nepomohla.
Zájem, s nímž se do reformačních témat a do české reformační historie pouštějí mladí katoličtí badatelé, i pozitivní ohlas, který mají, ukazuje, že reformační teologii lze dělat i dnes, aspoň tedy v katolické církvi. Paradox? Moji literární teologičtí učitelé (Heiler, Schlink, Pannenberg) dělali svým způsobem zase katolickou teologii v evangelické církvi. Tím se dostávám k třetí poznámce:
3. Nevím, která „postmoderní témata“, jimž se evangelická teologie uzavřela, měl P. O. na mysli. Zmíním dvě, nikoli náhodně vybraná, ale ta, kterými se dlouhodobě zabývám: zápas s racionalistickoliberální zátěží (moderním paradigmatem) v současném křesťanstvu a s ním související zápas o jednotu církve (neboť nejednota je právě záležitost moderní). To jsou velká témata, jimiž se v posledním již téměř století zabývali velcí evangeličtí teologové (přejně i nepřejně), a která u nás nehrají žádnou roli – kromě občasné demonstrace nepoučenosti a možná i nepoučitelnosti, když jsme ze světa dotázáni. Přitom je v evangelické církvi mnoho nepředstavitelně naivní dobré vůle, které by se teologie mohla a měla ujmout. Z toho důvodu též doufám, že konstatovaná smrt je pouze klinická a že následující život bude zralejší o zkušenost, že věci mají jinou důležitost, než jsme jim připisovali.