Jan Skácel

jestli nás ticho zapomene

Neúnavně po celý den sněží,

jako by chuligáni ubili

lahvemi od piva

na nebesích labuť,

a smutné peří dolů padalo.

Tolik se bojím ticha do němoty,

té tíhy na stromech a věčnosti,

co v lidech přestala.

A nestydím se ani za nehet

za svoji úzkost, bože, ty to víš.

Padá to na mne tiše, beze slova,

Řeka je blízko pojď se podívat

Jak míjí voda mezi pilíři

Spustíme olovnici kolmo k hladině

Na mrtvé vzpomeneme

A beze strachu opřeme se lokty

Trpělivější nežli rybáři

O žulu zábradlí

Neznám tvé mrtvé a ty neznáš moje

Je to jak dobrý skutek postát na mostě

A ostrá bolest jako černá čára

Projede hrudí

Včera letěl vzduchem první bílý vlas.
Zazvonil,
když zvolna k zemi padal –
a slova,
hrubá, nepokorná slova
v hrdle uvázla mi jako rybí kost.

Celou noc čeká anděla
čeká že přijde sepsat jeho při
věří že anděl uvěří

Jan Skácel

Tak jsem se nad světem trápil, až jsem si začal vymýšlet přísloví.

Ráno,
pokud jsou všechny stromy ještě obvázané
a věci nedotknuty,
mezi dvěma topoly anděl se vznáší,
v letu dospává.

V trhlinách spánku zpívá.

Kdo první na ulici vyjde,
tím zpěvem raněn bývá,
snad něco tuší,
ale nezahlédne.

Je zeleno
a to je vše, co zbylo z anděla.

Jan Skácel, 1960