Předloni jsi byl v Karlových Varech, letos v Cannes – jde tyto dva festivaly porovnat z hlediska práce hodnotící náboženské sekce?
Oba festivaly mají společné samotné jádro, jde o filmové festivaly. Co se týče věhlasu, jde o festivaly neporovnatelné. Karlovarský je takový fandovský, mládežnický, plno mladých, kteří se sjíždějí a vlastně snášejí i značné nepohodlí, když nocují někde v kempu, ve stanech, na karimatkách, a ještě hodně brzy vstávají, aby získali nějaké vstupenky. To je mi na karlovarském sympatické. Festival v Cannes se snaží držet jakousi top laťku, vstupenky jsou limitované, účastní se spíše filmoví profesionálové a veřejnost, která přijíždí, je spíše z vyšších vrstev. Nějaké baťůžkáře jsem tam téměř neviděl. Je to festival, který díky svému postavení získá daleko lepší filmy než karlovarský. A pochopitelně i přítomnost herců a tvůrců z celého světa je nesrovnatelně vyšší než v Karlových Varech. V neposlední řadě – festival v Karlových Varech trvá cca 8 dní, v Cannes 13 dní, soutěžních filmů bývá v Karlových Varech dvanáct (letos bude jen jedenáct kvůli nepřijetí čínského filmu) a v Cannes jedenadvacet.
Nicméně činnost ekumenické poroty je na obou festivalech stejná, protože její úkol je totožný. Ekumenická porota nemá různá zadání pro jednotlivé filmové festivaly, na kterých působí. Má vyhledat mezi soutěžními filmy ty, které od etického poselství míří k principům blízkým evangeliu.
Jeden hodně podstatný rozdíl spočívá ovšem v tom, že ekumenická porota v Cannes není uvedena ani v oficiálních dokumentech festivalu (spolu s novinářskou), zatímco v Karlových Varech ano. A vůbec, vedení festivalu v Karlových Varech se k ekumenické porotě chová o hodně vstřícněji, takže se někdo z vedení ukáže např. při předávání ceny, nebo při veřejném setkání ekumenické poroty apod.
Jak jsi sháněl lístky na filmová představení?
Systém zajišťování vstupenek je elektronický. Lístky se objednávají přes osobní účet, a to čtyři dny předem. Tedy na první den festivalu, 16. května, jsem začal s pokusy o objednání ještě doma, v pátek 12. května. V sedm hodin ráno se zpřístupní program celého dne a začne bookování. Všechny hlavní a premiérové projekce byly většinou vyprodané hned, takže bez šance. Naštěstí porotci jsou v kategorii novinářské, a ta měla téměř paralelně se slavnostním uvedením filmu svou projekci ve vedlejším sále (navíc bez nutnosti mít motýlka a černý oblek).
Kolik filmů jsi musel shlédnout?
Podmínkou je shlédnout všechny soutěžní, to bylo těch dvacet jedna. Ostatní už je na volbě a možnostech, především časových každého zvlášť. Vybírat bylo z čeho, konala se tam celá řada světových premiér, ale průběžně se konaly také porady, takže nezůstávalo příliš prostoru na to, aby si tam člověk zajišťoval něco volnočasových aktivit.
Jak se dařilo českým studentským filmům?
Byly tam dva, ale žádný z nich ve své kategorii neuspěl. Já jsem je neviděl, takže o nich nemohu nic dalšího psát.
Byl na festival vyslán oskarový snímek Všechno, všude, najednou, který využívá biblické, ale i asijské apokalyptické motivy?
Jednotlivé filmy pro soutěž na festivalu vybírá příslušná komise, ta vybírá především z novinek nikde neuvedených, takže ani Oskarem ozdobený film není tou správnou nabídkou. Tedy tam nebyl.
Reagovaly některé filmy na ruskou agresi na Ukrajině?
Reakcí na dění na Ukrajině byla celá řada. Vesměs ze strany různých osobností, které tam vystupovaly. Silné bylo vystoupení hned při otevíracím ceremoniálu, při němž Catherine Deneuve recitovala jednu báseň ukrajinské básnířky Lesji Ukrajinky (vl. jm. Larysa Petrivna Kosach, * 1871, první ukrajinská básnířka, politická aktivistka a jedna z prvních ukrajinských feministek). Její báseň Naděje (z roku 1880) tam slavná herečka odrecitovala. Mimochodem už na předchozím festivalu v Benátkách se Deneuveová objevila s modrožlutou vlajkou na košili a prohlásila, že je myslí i duší s Ukrajinou.
Výrazné zastoupení ukrajinské problematiky bylo ve finském filmu Kuolleet lehdet (Fallen Leaves, Spadané listy, režie Aki Kaurismäki). V něm jedna z hlavních postav při příchodu domů několikrát pouští rozhlas a pokaždé se tam ozvou zprávy o ruské agresi na Ukrajině. To zapadlo do toho zvláštně pěkného děje celého filmu a takovým způsobem připomínal režisér, jak těsně a úzce je s námi to zlé dění na Ukrajině spojeno.
Mimo to se tam objevila celá řada variací modrožluté na šatech lidí, na různých doplňcích apod. I když je pravda, že vedení festivalu již nesouhlasilo se zdravicí ukrajinského prezidenta, což loni možné bylo.
Který film zvítězil v Cannes a který v náboženské sekci?
Ekumenická porota postupně hovořila o shlédnutých filmech, dělali jsme si užší výběr, pokaždé obměňovaný, pokud se v nové dávce viděných filmů objevil nějaký hodný pozoru. Odhaduji, že z těch dvaceti jedna soutěžních filmů bylo možná deset takových, o kterých jsme vážně hovořili jako o kandidátech na cenu. Nakonec hlavní cenu ekumenické poroty získal film německého režiséra Wima Wenderse Perfect Days. Je to film s vcelku jednoduchým dějem, příběh čističe toalet v Tokiu. Ovšem podaný takovým způsobem, že kromě toho, že člověk sleduje jeho zakotvenost v rituálech všedních pracovních dnů, sleduje také to, co chybí v „perfect days“. Je to film, který přináší podněty, impulzy. Právě do této naší doby, kdy máme rádi individualismus, všichni si pěstujeme to své, ale nakonec stejně zjistíme, jak potřebujeme druhého člověka. Tu ruku vedle sebe, pohlazení, uznání. Porota svou cenu zhodnotila sumářem: „Perfect Days je mistrovské dílo filmového umění s vyšperkovanými a poetickými kvalitami. Prostřednictvím jednotlivých postav autor sděluje silný příběh o naději, milosti a proměně v každodenním životě. Důstojnost, která vyvěrá z hrdosti na dobře odvedenou práci, úcty a péče k dětem i dospělým, rostlinám i stromům a hluboký smysl pro úctu, zobrazuje ty univerzální hodnoty, které v současné společnosti chybí. Tento film je půvabný.“
Porota udělila ještě čestné uznání filmu The Old Oak režiséra Kena Loache, který je silným obrazem současných problémů migrace, populismu a solidarity především v místních komunitách. Nejednoduché přijetí lidí utíkajících před nebezpečím však díky nasazení jednotlivců má řešení a dobré východisko. Pro mě u toho zůstávala chuť srovnávat naše poměry s anglickými, jakkoliv populisté a odmítači argumentovali i tam stejně jako naši.
Který film na tebe nejvíc zapůsobil?
Kromě oceněných snímků na mě hodně zapůsobil film The Zone of Interest (Jonathan Glazer) o rodině Rudolfa Hesse žijící ve vile za zdmi koncentračního tábora v Osvětimi. Pak film Club Zero (Jessica Hausner) o sektářství, manipulovatelnosti a moderní posedlosti stravováním. A již zmíněný finský film Kuolleet Lehdet. Nakonec se dobře dívalo i na film Black Flies (Jean-Stephane Sauviere), takový trochu akčnější film, a historický Rapito (Marco Bellochio) o události z Bologne z konce 19. století, kdy byl z židovské rodiny odveden jeden syn, který byl prý v mládí pokřtěn, a proto musel být odveden do římskokatolické výchovy. Film oceněný hlavní porotou Anatomie d’une chute (Anatomy of a Fall; Justine Triet) je také dobrý, i když trochu mimo zadání ekumenické poroty. Odhaduji, že některé filmy přijdou do české distribuce, a tak si je doporučuji vyhledat a udělat si svůj názor.
O kterém filmu jste nejvíce debatovali v komisi?
Výhoda projednávání ekumenické poroty je v tom, že je tam právě jen z jednoho důvodu, aby shlédla filmy a učinila nějaké doporučení. Kritéria jsou do jisté míry daná, bylo nás šest, tři protestanti a tři římští katolíci. Tři duchovní a tři jiných profesí, nicméně aktivní členové svých denominací. A my jsme přistupovali k těm filmům z pohledu své zkušenosti, odbornosti i víry. Výhoda je v tom, že kromě nějakých dalších povinností vůči církvím v Cannes jsme mohli být soustředěni jen na toto zadání. Navíc jsme bydleli v jednom klášteře, takže jsme se vídali i mimo porotní schůzky, tudíž mnohé věci jsme si říkali i kuloárově, a to všechno nahrávalo tomu, že jsme nezažili nějaké dlouhé dohadování. Je pravda, že do posledního hlasování se dostaly asi tři filmy, ale nakonec jsme shodu nalezli. Byla to milá skupina, ta naše ekumenická porota v Cannes.
Připravil Pavel Keřkovský
ilustrační foto: oficiální plakát festivalu