Sajjid Kašua, Druhá osoba singuláru
S velikým očekáváním jsem otevřel román Sajjida Kašua. Jak vzrušující kombinace: Arab, hebrejsky píšící o Arabech žijících v Izraeli! Nenapadlo mne, že je tato kombinace možná. A právě takový předpoklad se záhy ukáže jako jeden z mnoha předsudků, které vůči vztahu Izraelců a Arabů chováme. Proto je nutné knihy jako tato číst. Zjednodušeně řečeno, pojednává o tom, co to znamená vyrovnávat se s tíhou identity. Dvakrát se v ní objeví zásadní dilema: Jsme podobni stromům, které mají hluboké kořeny, nebo nejsme? Pokud ano, pak jsme nuceni vlastní děti vychovávat v tradici, často všelijak tmářské, pokřivené nacionalismem a vypjatým náboženským fanatismem. Anebo takové kořeny nemáme, a pokusíme se uspořádat život v nové multikulturní společnosti s nadějí, že se ta společnost nebude zmítat v nacionalisticko-náboženských válkách.
Všechno je samozřejmě složitější, protože i ta nová multikulturní společnost – rozuměj izraelská – má spoustu vlastních předsudků a lží. A autor je dokáže na mnoha příkladech velmi barvitě vylíčit. Pozoruhodná je ale i jeho schopnost nezastírat stejné předsudky na straně Arabů.
Čtenář s překvapením zjistí, že vztah Židů k Arabům se nepříjemně podobá vztahu Čechů k Romům. To je také druhý důležitý důvod, proč by knihu měl Čech číst. Oba hlavní hrdinové jsou Arabové z chudých oblastí, kteří se snaží něčeho dosáhnout. Něčeho dosáhnout mohou jedině za předpokladu, že se perfektně naučí hebrejsky a podaří se jim dostat na hebrejské školy – rozuměj, pouze na některé obory. Společnost jim to ovšem neusnadňuje. Už od počátku jsou arabské děti vedeny spíše k tomu být truhláři nebo natěrači nebo kovoobráběči. Židovské děti mají na základních školách jiné obory, zaměřené na jejich budoucí humanitně – intelektuální vývoj. Arabský talentovaný hoch se tak může dostat na prestižní školy jen výjimečně, podobně jako u nás existuje pár Romů, kterým se podařilo tyto bariéry prolomit.
Například obor sociálního pracovníka, kde se může inteligentní Arab uchytit, je málo oceňovaný a nepomůže dostat se mladým Arabům o mnoho výše, než byli jejich rodiče. Jsou odkázání celoživotně na mizerné platy a bydlení v mizerných čtvrtích. Jakmile se ale stanete v Izraeli lékařem nebo právníkem, změní se chování všech lidí kolem vás. Dokonce i policie vás najednou přestane kontrolovat na všudypřítomných kontrolních stanovištích. Autor to vysvětluje ekonomickou situací těch, kteří kontrolují: Jakmile je jasně vidět, že člověk patří do vyšší společnosti, získává svobodu. Záleží také samozřejmě, jakým přízvukem mluvíte. Izraelská společnost je tak očima arabských intelektuálů rozkastovaná do přesně oddělených tříd a člověk musí šplhat po přesně daném žebříčku, aby dosáhl svobody. Musí mít určité typy aut a oblečení.
A je tu další trauma: vzdělaný Arab v Izraeli je často Arab, který se narodil chudým rodičům v primitivním prostředí vesnic plných fanatismu a analfabetismu. Tzn. vzdělaný arabský lékař či právník ovládá perfektně svůj obor, ale např. neví, kdo byl Dostojevskij nebo Rolling Stones. A tak je při každém druhém rozhovoru s židovskými intelektuály odhalen. Proto se takový člověk celoživotně musí dovzdělávat a stejně občas se dostává do velmi trapných a nepříjemných situací. Neustále musí hrát někoho, kým není. Maminka ani babička totiž samozřejmě nevěděly, kdo to je např. Tolstoj. Úspěšné izraelské Araby tak celý život pronásleduje schizofrenní pocit. Neustále se musí kontrolovat, aby na nich nebyly patrné jejich primitivní základy, a zároveň jsou frustrovaní, že je okolí nebere. A když pak dojde na lámání chleba v podobě nevěry, ukáže se, že vzdělaný moderní levicový Arab nedovede ovládat generacemi živené předsudky o ženách. Dochází k dramatickým situacím, kdy zjišťuje, že bojuje s větrnými mlýny.
S velkou citlivostí a dokonce s jemnou ironií a humorem probírá Sajjid Kašua všechny možné detaily rozporuplnosti také existence i souvisejícího lidského selhávání, a román se tak čte jedním dechem.
Sajjid Kašua (*1975), izraelsko-arabský spisovatel a publicista píšící hebrejsky, je v Izraeli kulturním fenoménem. Narodil se v Tiře v oblasti tzv. Trojúhelníku, izraelském regionu s výrazným zastoupením arabských obyvatel, a vystudoval sociologii a filosofii na Hebrejské univerzitě. Až donedávna žil se svou manželkou a třemi dětmi v židovské části Jeruzaléma, pod vlivem rozčarování z aktuální situace v Izraeli se však nyní rozhodl přesídlit i s rodinou do Spojených států. Kašua je autorem tří románů. Píše též satirické sloupky do novin Ha-arec, televizní scénáře. Proslul jako tvůrce satirického sitcomu Arabská práce (Avoda aravit). Zkušenosti z dětství a mládí vtělil do prvotiny Tančící Arabové (2002) o chlapci z galilejské vesnice, navštěvujícím internátní školu v Jeruzalémě. Sociální a politickou nejistotu, jíž izraelští Arabové čelí, popisuje jeho druhý román A bylo jitro (2006). Obdobnými tématy se zabývá i jeho poslední román Druhá osoba singuláru (2010), za nějž získal roku 2011 prestižní Bernsteinovu cenu.