Byla to reakce proti pokrytectví

Rozhovor s Petrem Jankovským

V minulém čísle Protestanta jste mohli číst historii pronásledovaných a vězněných odpěračů vojenské služby za komunistů. Jednoho z prvních, evangelického bohoslovce a faráře Petra Jankovského, však autoři pominuli. Na životním příběhu tohoto svědka evangelia se přitom odrážejí peripetie celé komunistické éry. Rozhovor na velikonoční pondělí 2008 vedli Monika Žárská a Tomáš Trusina. Fotografie není úplně výstižná, pan Jankovský se totiž během celého rozhovoru usmíval.

Jak se stalo, že vás zavřeli?

Všechno začalo na synodu ČCE v únoru 1950. Tehdy jsem hlasitě na adresu představitelů ČCE (pamatuju si, že to byl synodní senior Viktor Hájek a synodní kurátor dr. Ladislav Boháč) a představitelů státu, byl tam ministr Alexej Čepička se svou partou, vyslovil napomenutí, které znělo: „Synode církve českobratrské evangelické, svým falešným postojem vůči církvi a státu zrazuješ Ježíše Krista. Kristus nebyl státem podporován, ale byl zpronevěřilou církví a státem ukřižován!“ Bylo velké překvapení, tajní mě vyvedli ven. Domníval jsem se, že se už domů nevrátím, převezli mě do Bartolomějské, vyšetřovali mě tam, ale vrátil jsem se, protože se mě zastal profesor Hromádka, náš děkan, kterého jsme měli všichni rádi. On tam měl takové známosti (byl zvláště dobře známý s Fierlingerem), že mě pustili. Celou tu záležitost prostě přibrzdil, ovšem jistě za určitých podmínek.

Hned v příštích dnech na adresu mého otce Františka Jankovského, ředitele měšťanské školy v Praze-Žižkově, přišel dopis ze synodní rady, v němž byl žádán, aby se neprodleně dostavil do kanceláře synodní rady v Jungmannově ulici v záležitosti „výtržnosti“ svého syna Petra, studenta evangelické Husovy fakulty, které se dopustil v chrámu u Salvátora při synodním zasedání, které probíhalo v únorových dnech roku 1950. Já jsem reagoval tím, že jsem synodní radě 1. 3. 1950 poslal dopis. Zdálo se mi nenáležité, že takto psali mému otci, mně už bylo 23 roků a byl jsem plnoletý. Napsal jsem jim: „Požádali jste mne, abych v souvislosti s ‚výtržností‘, které jsem se dopustil při synodu v chrámu u Salvátora, jsem sám požádal o vyškrtnutí ze seznamu bohoslovců ČCE. Po delším uvážení jsem dospěl k názoru, že by můj dobrovolný odchod kvůli činu, který jsem ‚spáchal‘, nebyl správným řešením.“ Velký tlak na mě tehdy vyvíjela především synodní rada, ale i profesoři byli toho názoru, že tam nemohu nadále studovat. I Říčan, Souček se mnou mluvili o tom, že by bylo lepší dobrovolně odejít. Věděl jsem, že bych způsobil fakultě velké nepříjemnosti, a tak jsem si nakonec řekl, že odejdu.

Jak se při těch rozhovorech na fakultě argumentovalo? Politicky?

Jednalo se o udržení fakulty jako takové, aby výuka mohla pokračovat. My jsme tam měli povinné vyučování marxismu-leninismu. Mlíkovský, Polák, tito lidé nás vyučovali a tvrdili, že náboženství je opium atd. Měli jsme s nimi ostré debaty. Prostě se to vyhrotilo tak, že bylo nebezpečí, že fakultu zavřou. Psali jsme i dopisy. Dobře stylizovat uměl bratr Jaroslav Cejp a s Milanem Balabánem jsem si dobře rozuměl. Byli jsme tři velcí kamarádi, já, Cejp a Balabán. Když se to pak všechno stalo, zůstal jsem sám. Ale to je pochopitelné, nechtěl jsem nikoho dalšího do toho strhávat, to už byla moje osobní věc, nesl jsem následky.

Když jste vyslovil to napomenutí synodu, byl to výkřik z pléna, nebo to bylo v nějaké rozpravě?

Nebylo to přihlášeno. Předstoupil jsem a hlasitým hlasem jsem volal ta slova ze zadní části lodě. Bylo to provolání naprosto neočekávané.

My jsme pokrytecky děkovali za všechno, co nám stát dává, že nám dává možnost, abychom mohli finančně existovat… Tak to byla reakce proti tomuhle pokrytectví. Lidé, kteří tam byli, se hodně polekali, seniory naší církve to i pobouřilo. Dozvěděl jsem se, že pak na jednom jednání bylo výslovně řečeno: Nojo, ale jakým způsobem bychom mohli existovat, kdyby nás stát nepodporoval? A tak to byla vlastně ode mne pro tuhle zavedenou instituci, která potřebovala udržet svou existenci, rána pod pás. Ale já o tohle nedbal, mně šlo o otázku pravdy. Oni ze mě dělali rošťáka, nezvedence, to mě zvlášť mrzelo. A přitom o vážnosti celé věci věděli, o teologii všelijak mluvili. Představitelé církve by se takhle neměli chovat.

A jak to pokračovalo dál?

Byl jsem okamžitě povolán na vojnu, protože už o mně věděli, a tam jsem odmítl zbraň. A hlavně jsem odmítl přísahu. Člověk, který odmítne přísahu, nemůže být zařazen mezi normální vojsko.

Byl jsem souzen v Písku. Odsoudili mě na čtyři roky. A mému obhájci řekli, že mám být ještě rád, že to mělo být víc. A potom mi začala ta cesta po vězeních. Byl jsem v Plzni na Borech, potom v Opavě. Z pevných věznic se jezdilo do takových pracovních táborů, třeba jsem byl Jakubčovicích u Oder. Potom jsem byl v lomu na Leskouně u Moravského Krumlova, tam soustředili lidi, kteří měli problém se zbraní.

Z kterých církví byli?

Byli to Svědkové Jehovovi a adventisté, z naší církve jsem tam byl sám. Na Leskouně se to vyvinulo tak, že nám velice důvěřovali. Věděli, že jim neutečeme, a dávali nám takovou volnost, že jsme si mohli do Moravského Krumlova vlakem jezdit spravovat zuby. Ale neměli jsme předepsané ustrojení, jen pracovní vojenské šaty, hodně obnošené, a ve městě pak byly problémy se zdravením. Důstojník řekl, co se děje, proč nezdravíte, a já: „Já jsem vězeň.“ Pak to samozřejmě skončilo, to nejde, aby vězeň měl takovou volnost. Z Leskouna jsem se už dostal natvrdo na Jáchymovsko. To bylo v roce 1951. Tam jsem byl dva roky. Skutečně to bylo tak, že buď přežiješ, nebo umřeš. Pracovní podmínky hrozné, velká zima, je to v horách. Neměli jsme dostatečné ošacení, dělali jsme jenom v takové blůzičce, všechna práce venku… Já jsem například dělal na Božím Daru, tam to zvlášť foukalo, zachraňovali jsme se tím, že jsme si dávali papírové pytle od cementu pod oblečení, ale stejně jsme všichni z té zimy byli hrozně zmožení.

Měl jsem problémy především s tím, že jsem se dostal do party se Svědky Jehovovými. To byli prostě lidé, kteří za každou cenu chtěli být mučedníky. Byla mezi námi solidarita, víte, já jsem tam neměl jiné zázemí než je! I tu Strážnou věž jsem s nimi probíral. Oni si ale vždycky vzpomněli, že něco nebudou dělat, třeba že nebudou stavět věznici, no tak já jsem taky nestavěl… Samozřejmě že nebudou zdravit, protože čest a sláva patří jedině Bohu, tak já taky nezdravil. Jenže nezdravit v takovém zařízení, to je smrtící. Jakmile nás potkal bachař, tak bylo bití a tak dál. Tam jsem skutečně poznal, co je bití. Mám odtamtud takovou zkušenost, že je lepší, když bije někdo hodně silnej, člověk prostě omdlí a má pokoj. Ale oni to taky dělali tím způsobem, že nás polili vodou a bili znova, člověk vydrží strašně moc… Tam to bylo skutečně utrpení, lidi to buď vydrželi, nebo zemřeli.

Ti Svědkové Jehovovi byli naprosto nekompromisní. Nenosil jsem pak čepici, i v hrozné zimě, aby nebyl s tím zdravením takový problém. Já ale měl jenom je. Byli tam taky adventisté, ti trpěli strašně zbytečně, sloužili by na vojně, ale nechtěli sloužit v sobotu. Už v pátek navečer šli do korekce, a až v pondělí je poslali do práce. Ale mně se ti adventisté zdáli nějak ještě víc fanatičtí než Svědkové Jehovovi. Měl jsem mezi nimi taky přátele, byli tam lékaři, se kterými jsem si rozuměl. Oni s některými nesouhlasili, ale protože jsme drželi basu, museli jsme se přizpůsobit tomu nejslabšímu.

Ta zima, nechápu, jak jsme to mohli vydržet. Když nás pustili z korekce, zase nás bili. My jsme totiž odmítli i práci v dole a odmítnout něco takového v té době, to je muselo rozlítit. Ale my jsme to vždycky odmítli všichni, byli jsme solidární. Nakonec se rozhodli, že nám dali práce na povrchu. A já jsem tam krmil prasata, mimo to jsem rozvážel do těch kanceláří dříví a uhlí. To dřevo jsem sám řezal na cirkulárce. Někteří pracovali taky v prádelně.

Díky Bohu přišla v roce 1953 po smrti Klementa Gottwalda Zápotockého amnestie. Vlastně přes noc jsem se stal svobodným občanem. Najednou z ničeho nic mně bylo řečeno, že můžu jet domů. Na domov jsem se těšil, ale na druhé straně jsem zjistil, že v něčem bylo v tom vězení líp – byli tam kolem mě samí vzdělaní a věřící lidé; vrazi a takoví tam nebyli, oni tam soustřeďovali nás mukly. (To znáte, ne, „muži určení k likvidaci“.) To byli univerzitní profesoři, lékaři, kněží, mohli jsme si tam říkat, co jsme chtěli. Přišel jsem domů, a teď strach, musel jsem se hlásit, sledovali mě, dalo by se říct až do roku 1989.

Kolika asi lidí se ta amnestie týkala?

Poměrně málo. Na čistě politické se to nevztahovalo, na těžké zločince samozřejmě taky ne. Já se domnívám, že to mohlo způsobit to velké utrpení, které jsme tam prožívali a které bylo příliš patrné navenek. Zprávy o něm se dostávaly do Svobodné Evropy. A nastala nějaká kampaň pro záchranu lidí, kteří z náboženských důvodů odmítli zbraň. Velitel si mě jednou zavolal a říkal, prosím vás, proč nám tohle děláte? Já už i ve své rodině mám zle, oni mi říkají, co tam s těma lidma děláš, co je týráš? Ale byli tam ruští poradci, kteří to hlídali, a právě to týrání organizovali.

Měl jste po propuštění zázemí v některém sboru?

Zázemí jsem měl už v Praze na Žižkově, byl tam výborný farář Vladimír Čapek, řada dobrých přátel, Ota Berounský, Luboš Daněk. Ale z vážných důvodů jsem spíš chodil na Vinohrady. Když je člověk zvyklý říkat věci přímo, rovně, tak je to ve sboru někdy těžké.

Do Strmilova jsem se dostal v r. 1955. Stěhoval se sem Milan Balabán, pomáhal jsem mu se stavbou. Seznámil jsem se tady s manželkou, a prožil tu většinu života. Byl jsem i veřejně činný, byl jsem předsedou sociální komise na národním výboru, ještě za komunistů. Bojoval jsem za určité věci v JZD. Zvlášť v r. 1968 jsem se angažoval, napsal jsem dopis a dal podpisovat rezoluci, že násilná kolektivizace nebyla správná, došlo tehdy k věcem, za které byl ten předseda zodpovědný, a předseda byl vyměněn. Pak přišla ale doba normalizace, to bylo zas zlé.

Hrál jsem celou dobu na varhany, a nejen u evangelíků, dvanáct let jsem hrával v katolickém kostele, každou neděli. Skončilo to, až když přišel fanatický katolický farář, který nemá rád ekumenickou spolupráci, při poslední ekumenické příležitosti nám kázal o tom, jak jsme se odštěpili a jen katolická církev je pravá církev.

Kolem roku 1968 jste se na čas vrátil do církevní služby. Jak to bylo?

Především mi vyšli vstříc v JZD. Místopředsedou byl katolík, nějaký Myslík, a říkal, nebudem ho držet. Odejít z JZD nebylo jinak vůbec možné. Neexistovalo najít si něco jiného, říct si třeba, že chci pracovat v dole, a jít z družstva. Tak jsem si to na fakultě vyjednal, dělal jsem zkoušky. To bylo v roce 1968, i když já jsem se na to chystal celou tu dobu… A dostal jsem místo v Heřmanově Městci.

A když jste měl možnost jít z toho družstva, to vy sám jste se církvi přihlásil?

Ano, já sám, ale oni mě ochotně nechali zas studovat na fakultě, to už byla jiná synodní rada.

Uznali vám nějaké zkoušky z dřívějška?

Ne, všechny jsem musel dělat znova, v dálkovém studiu. Se mnou je to těžké, v Soběslavi, kde jsem byl od r. 1971, jsem narazil na jeden problém. Bylo těžké získávat od lidí ty dary, Jeronymovu jednotu a tak. A já jsem byl vždycky člověk z praktického života, byl jsem zvyklý na manuální práci. A tak jsem myslel, že by nebylo špatné, kdyby mohl být duchovní třeba na půl úvazku zaměstnán jinde. Narazil jsem na strašný odpor u synodní rady a nakonec jsem ze Soběslavi r. 1972 odešel.

To jste odcházel na vlastní žádost?

Ano, a byl jsem kvůli tomu napaden synodním seniorem Kejřem. Řekl mi, že zrazuju, když odcházím, že ten, kdo orá, nemá se ohlédat zpět, takové biblické obrazy používal. Pro mě to ale bylo nad mé síly, mačkat z lidí peníze.

No vidíte, a dnes je to koncepce, o které se normálně jedná.

Jo, já za to byl pranýřován, a čtu si teď tady v Českém bratru, Mamula tu píše, že by kazatelé mohli umět šít stany jako apoštol Pavel, „vícezdrojové financování duchovních nelze do budoucna úplně vyloučit“ atd.

Byl jsem asi před pěti lety v Holandsku, a jeden kurátor tam vykládal, že celá církev by měla dělat opatření proti těm, kteří nechtějí platit. Kdo neplatí salár, nemají dostávat služebnosti. Když jsem to slyšel, tak jsem mu oponoval, a on mě tak smet… Ale já říkám, když někdo přijde požádat o křest, farář nesmí říct, „až zaplatíte salár“. I když to lidi třeba využívají, může to být zlý člověk, může se tomu pak posmát, já pokřtím. Víte, u nás tihle noví faráři hodně věcí berou úplně jinak, nemají tradici, jsou schopní říct, není problém, když nemáme na personální fond, tak prodáme zahradu. Vždyť ti lidé se kdysi spojili a koupili pozemek, to nejde!

A když jste odešel ze Soběslavi, vrátil jste se sem do Strmilova. Kde jste pracoval?

Není to nic lehkého přejít od zaměstnání duchovního zase do normální výroby. Pracoval jsem tady ve výrobně dřevěné obuvi pro hutě, bez dřeváků se tam nedá pracovat, jak je to horký. Potom jsem dělal násady k lopatám. Potom jsem přešel do továrny, kde se dělaly plechovky, byl jsem ve skladu, a ještě v silu. Změnil jsem místo několikrát, hodně jsem toho poznal.

Náš rozhovor se točí kolem vztahu církve a státu, církve a společnosti. Které biblické motivy jsou přitom pro vás důležité?

Institucionalismus skutečně brání skutečně křesťanskému projevu. Je třeba misijně pracovat, ale těžko lidi oslovíte, když je přivedete do našeho shromáždění a teď oni vidí, že ty finanční, materiální věci jsou až na prvním místě. Vždyť by ti lidi potřebovali svědectví. Člověk by se měl smířit s Bohem, aby poznal jednak jeho moc, jednak jeho lásku. Má mít tuhle věc hluboko zakotvenou. Už když jsem studoval teologii, snažil jsem se poznat všechny církve, které tehdy působily. Prošel jsem to všechno, a můžu vám říct, že nejšťastnější jsem byl v Armádě spásy! Tam jsou ty tři důležité zásady: mýdlo – polévka – Bible, v tomto pořadí. Na mě to velice působilo.

Vy jste z generace, z níž pochází Nová orientace. Balabán, Šimsa, Trojan promýšleli od 50. let, jak oslovit necírkevního současníka. Sledoval jste to?

No jistě, to jsou moji přátelé. Ale není to moje parketa. Právě tím, že jsem se dostal do té pece, tak u mě se to koncentrovalo na jiný způsob svědectví. Svědectví, kterému mohou lidé porozumět. Když se ptáte na vztah k Nové orientaci, pro mě to bylo něco podobného jako číst Protestanta. Prostě teologové na úrovni tam řeší každý svým způsobem teoretické otázky, není potřeba, aby došlo k nějaké shodě, protože každý tam přináší to své, a teď se v tom vyznej. A to je způsob vědecké práce, třeba filosofické diskuse. Já jsem se také takových diskusí účastnil, sem jezdil Jiří Němec, to byl přítel Milana Balabána, rozebíral se Teilhard de Chardin, já jsem to doslova hltal. Ale to je tak těžká četba! Oni měli ty akademické debaty, ale zdá se mně, že obyčejným lidem to moc neříkalo.

Nedávno vyšla knížka o odpěračích vojenské služby za komunismu. Ale vás asi nikdo nekontaktoval?

Mě kontaktovali kdysi, když vydával biskup Otčenášek svědectví vězňů.