(ad Protestant 8/05, Ruka pomáhající…)
Pavel Keřkovský uvedl Rudolfa Slánského mezi manipulátory moci, jako by šlo jen o to, kdo byl v mocenském boji šikovnější. Je to pravda? Právě u Rudolfa Slánského to neodpovídá. Přece sovětští („Stalinovi“) emisaři nejprve oslovili právě Slánského, zda by byl ochoten obětovat Gottwalda, s tím, že by převzal jako generální tajemník strany všechnu moc. Slánský to odmítl s tím, že Gottwald je jeho přítel. Teprve potom se obrátili na Gottwalda, zda by byl ochoten obětovat Slánského s verzí, že je židovského původu a že to bude „ve Svazu“ pozitivně přijato. Platilo ovšem dogma, že zrádce musí být ze středu hnutí a že to bude jen a jen smrt. Gottwald souhlasil, ale ještě stihl navštívit manžele Slánských, aby si jeho žena mohla prohlédnout čajový servis a další přenosné hodnoty. A teprve pak se smrtící mašina rozjela. Dovedu si představit, jak mají mladí lidé – a Pavel je mladý člověk – představu o velké politice jen a jen technokratickou. Ale byli to živí lidé!
A díky tomu, že se „rozlúčka“ (se Sv. Karáskem před jeho odchodem do emigrace, tedy patřičně hlučná – pozn. red.) konala u Jana Kozlíka, byl jsem požádán, abych šel pacifikovat o patro výš paní Slánskou, což jsem učinil a doplnil si tak známé informace; samozřejmě jsem už byl natolik pastoračně erudován, že jsem se neptal na smrt jejich dcery v Moskvě za války. Při posuzování rozhodnutí druhých by však ani Pavlu Keřkovskému neškodilo trochu lidského citu a opatrnosti. Nebylo jednání Slánského ve srovnání s jednáním Gottwalda lidštější či etičtější? V článku samozřejmě šlo Pavlovi o srovnání s etikou Přemysla Pittra a jeho družiny.