K Masarykovu příjezdu napsal básník Karel Toman: „Vítězi, který vjíždíš / do pražských bran / žehnej Ti svatý Václav a Mistr Jan.“
Bylo tu dobře vyjádřeno, že tradice země jest dvojí, katolická a protestantská, a že novému státu bude třeba podpory obojí. Ale zda všichni souhlasili se smírným stanoviskem básníkovým? Nikoliv. Mnozí si přáli, aby Hus pustil se v zápas se sv. Václavem a zcela jej překonal. Nedovedli si představit novou dobu bez pokoření katolicismu, a přáli si, zcela pochopitelně, aby viny minulé byly potrestány. Nebylo třeba myslit na viny staré několik set let. Bylo i dosti vin nedávných. Katolická církev, je-jimž přirozeným posláním by mělo být křesťanské rozvíjení míru, sloužilo naopak válce bez důstojnosti a bez charakteru…
Protestanti sledovali s pochopitelným nadšením a mnohonásobnými nadějemi, kterak mrzutost a hněv národa podemílají břehy katolické církve. Přišla jejich chvíle! Konečné! Byli této církvi slabými soupeři po několik století. Poprvé mohli se cítit příznivěji postaveni. Očekávali, že národ osvobozený s chvatem a chutí navrátí se k Husovi, od něhož byl kdysi násilím odvrácen, a oni že budou vyneseni lidovým hnutím a stanou se první a oficiální církví.
…a nyní teoreticky už nemělo být závor mezi národem a jeho bývalou konfesí… Setrvačnost ukázala se však silnou brzdou, jak sociologové snadno mohli předvídati. Ať bylo kdysi převahy katolicismu docíleno jakkoliv pohoršlivým způsobem, národ se s ním sžil za tři sta let a nechoval k němu pocitů cizoty. Sta intimních zvyků a společných vzpomínek připoutalo už lid a tuto konfesi k sobě. Z velkých nadějí protestantismu proto se nesplnilo takřka nic. Při sčítání z r. 1921 nepřihlásilo se k němu více než 3,7 %… Po převratu český národ zklamal všechny hlasatele intenzívní náboženskosti; pokud šlo o náboženství, orientoval se co nejpohodlněji: buď setrval u starého, nebo přihlásil-li se k novému, tedy jen k takovému novému, jež v podstatě přinášelo oslabeni náboženské přísnosti a zmírnění náboženské závaznosti. Toto východisko přinesla nová československá církev. Národ neměl tolik náboženské snahy, aby provedl celkové zúčtování s katolicismem, které bylo od něho žádáno. Jestliže lid v některém oboru ukazuje se už neschopným důkladné změny, jest to známkou, že přenesl svůj životní interes do oborů jiných. Politická a sociální témata mnohem důkladněji připoutávala českou pozornost než staré soupeřství mezi protestantismem a katolictvím. V řídce náboženském ovzduší nedaří se reformačním snahám, které mohou vyrůst jen z prudkého náboženského života. Bylo sice dlouholetou Masarykovou snahou oživit náboženskou otázku, ale co zmůže jedinec, je-li okolí lhostejné? České prostředí příliš již bylo zachváceno moderním životem. Leckteří vzpírali se uvěřit v rozšíření náboženské indiferentnosti v národě. Ale doklady, které uváděli, byly většinou umělé. Dopouštěli se té chyby, že zaměňovali náboženství s filozofií, s hloubavostí, s humanitností nebo s něčím podobným nebo s něčím celkově měkkým a neurčitým a přehlíželi, že základním, nezbytným náboženským faktem jest víra v Boha… Katolicismus v Čechách, jak se zdá, nebude poražen některým jiným vyznáním, nýbrž nevěrectvím. To však bude hledět uložit protestantismus s ním do jednoho hrobu. Jednoho dne budou obě tyto konfese nuceny k spolku proti společnému nepříteli, ať dnes chtějí nebo nechtějí. Budou – bez ohledu na odstíny – hájit společný pojem Boha proti světu, který nebude už chtít jej znát.
Měl protestantismus sám také kus viny na svém neúspěchu? Jsou mezi protestanty i takoví, kteří to připouštějí. Tak psal později J. L. Hromádka, jejich nejvýmluvnější a ke kritice vlastních chyb nejpohotovější autor: uhýbali jsme před těmi, kteří chtěli trochu méně náboženství, vyhovujeme těm, kteří si přejí krotšího a neškodnějšího náboženství; sedávám v Armádě spásy a závidím plačícím duším, které přicházejí k lavici pokání; je nám třeba více náboženské určitosti.
Z kapitoly „Sloučení protestantských církví“