Český helsinský výbor (http://www.helcom.cz) je organizace, která se kontinuálně soustředí na obranu lidských práv. Vznikl koncem totalitního režimu v roce 1988 jako Československý helsinský výbor a představuje kontinuitu usilování o respekt vůči právům člověka od období nesvobody přes třicet let demokratického života naší společnosti. Respekt k právům těch, které i demokratická společnost pomíjí či vytlačuje na okraj, je však něco, co se musí vybojovávat a prosazovat stále znovu – v politických prohlášeních i v drobné denní práci.
Kdy jste poprvé slyšela o Českém helsinském výboru?
Myslím, že poprvé to bylo v roce 2001, kdy jsem dostala dopis tehdejší místopředsedkyně Helsinského výboru Libuše Šilhánové, v němž mě žádala o příspěvek do Zprávy o stavu lidských práv za rok 2002 k tématu práv osob s duševní poruchou. To bylo téma, kterému jsem se v té době již několik let aktivně věnovala jako právnička a posléze ředitelka dnes bohužel již zaniklé neziskové organizace České asociace pro psychické zdraví. Věděla jsem, že Helsinský výbor existuje, ale v té době jsem si svoji tehdejší činnost s oblastí lidských práv ještě úplně nespojovala. Nabídku na spolupráci jsem tehdy považovala za ocenění svého úsilí o zviditelnění tehdy málo diskutovaných problémů, jako je porušování práv pacientů v psychiatrických léčebnách a porušování práv osob nesvéprávných atd., které mimochodem trvají dodnes, a možnost skrze zprávu na ně upozornit. Můj text byl v rámci zprávy zveřejněn a je v řadě ohledů bohužel aktuální dodnes. Tehdy to byla má první a poslední spolupráce na dlouhou dobu, než jsem se znovu propojila s Helsinských výborem v roce 2012.
Takže s Helsinským výborem jste se znovu setkala až po dvanácti letech…
Ano. A byla to opět souhra více okolností. Tehdejší předsedkyně ČHV Anna Šabatová se stala ombudsmankou, musela proto ukončit činnost v ČHV a hledal se její nástupce/kyně. Také bylo třeba doplnit členy předsednictva, které se v té době hodně proměnilo. Dostala jsem tehdy nabídku od Anny Šabatové kandidovat do předsednictva jako členka. Annu jsem znala již řadu let díky své činnost v oblasti ochrany práv psychiatrických pacientů a vydávání časopisu Esprit, ze kterého se Anna ještě jako zástupkyně veřejného ochránce dovídala o dění v oblasti psychiatrie. Nabídku být členkou jsem přijala, protože jsem chtěla po ukončení pracovního poměru na MPSV, kde jsem měla agendu lidských práv v náplni práce, již ale jen ve volném čase (a svobodně) pomáhat rozvíjet činnost ČHV. Nepočítala jsem ale vůbec s tím, že se za rok poté na počátku roku 2014 stanu ředitelkou. Ale rukavice byla hozena, tehdejší ředitelka Helsinského výboru náhle odešla. Bylo potřeba, aby se někdo rychle ujal několika započatých projektů a organizace mohla dále vykonávat svou činnost. Organizace na tom byla po finanční stránce velice zle, hrozilo úplné zavření. S tím jsem se nechtěla smířit a rozhodla se veškeré své síly napřít na její záchranu. Vnímala jsem tehdy, že by to byla obrovský ztráta a zmar pětadvaceti let úsilí mnoha jednotlivců.
Tehdy jsem si nejvíce uvědomila, jak jsou zejména neziskové organizace, které nedostávají od svých klientů zaplaceno za služby, zranitelné a jak stačí výpadek zdrojů a spirála dluhů je roztočena. Pokud se nenajdou sponzoři či dárci, můžete akorát zavřít a klienti mají zase o něco horší situaci, když potřebují poradit, jak se domáhat svých práv.
Co bude obnášet udržení existence jedné neziskové organizace, jsem si tehdy (naštěstí) úplně neuvědomila. Moje zkušenost s vedením neziskové organizace byla z let 1999–2003, kdy jsem byla ředitelkou České asociace pro psychické zdraví. To bylo ale období počátků neziskových organizací, kdy se teprve rozjíždělo financování z evropských fondů a pomocí státních dotací. Množství administrativy a také míra odpovědnosti ještě byla únosná.
Potom, co jsem se stala ředitelkou Helsinského výboru, jsem si naplno uvědomila množství administrativy, kterou práce zde obnáší. Jsme na tom podobně jako drobný podnikatel nebo lékař, který ke své práci je také zatížen velkým množstvím administrativních úkolů, které musí plnit, aby mohl vykonávat svou práci. Chceme poskytovat své služby bezplatně, protože se jedná o ochranu práv těch nejzranitelnějších skupin, a zároveň potřebujeme na naši činnost finanční prostředky, pokud nemá být konána jen formou nějakých deklarací, ale má to být konkrétní pomoc v moment, kdy je potřeba.
Jedním z aktuálních témat Helsinského výboru je proto také otázka, jak se pracuje lidem v neziskovém sektoru, jaké jsou podmínky, zázemí práce a financování činností, které neziskové organizace vykonávají.
Univerzalita lidských práv je dnes opět zpochybňována – jednotlivci, ale i autoritativními režimy. Vnímáte, že tato situace má dopad na práci Helsinského výboru?
Zpochybňování lidských práv či tvrzení, že se jedná o „prázdný pojem“, mě velice trápí. Přemýšlím, zda je to dáno neznalostí toho, co ten pojem i práce obnáší, nebo zda je to výraz zoufalství nad tím, že i po Sametové revoluci se vymahatelnost mezinárodních úmluv o lidských právech zase o tolik nezlepšila. Práva deklarovaná v těchto úmluvách mnohdy zůstávají jen v teoretické rovině a nejsou naplňována. Jednak proto, že by se musely ve státním rozpočtu k jejich naplnění najít potřebné finanční zdroje a že chybí sankce za jejich porušování. Zároveň bývá zpochybňování existence nároku na lidská práva všeho typu včetně deklasování samotného pojmu jako základní a zásadní hodnoty jakékoliv společnosti součástí celkem úspěšné strategie, jak odradit jednotlivce i skupiny, aby o svá práva usilovali a vymáhali si je.
Jakmile jsou lidská práva předmětem politických bojů a rozhodování – máme na to či nemáme v našem rozpočtu – celou oblast to znesnadňuje. Dostáváme se do roviny, kdo z politických elit které právo jak hierarchizuje a rozhoduje, kolik se na něj dá financí. Nelze totiž říci, která skupina má větší právo na pozornost a která menší. Pozornost je třeba rozdělovat rovnoměrně a ve všech oblastech se musí směřovat kupředu.
Která témata Helsinského výboru pokládáte v současnosti za důležitá a proč?
Jednak jsou to stále témata a práva skupin, která na počátku vzniku patřila do činnosti Helsinského výboru, jako je naplňování občanských a politických práv, práva osob ve výkonu trestu a vazby a práva uprchlíků a žadatelů o azyl. Pak jsou to témata a práva skupin, na které jsme se začali zaměřovat po určité době působení. Z obecnějších témat/problémů je to nerovné zacházení, rasismus a trestné činy z nenávisti, ze skupin jsou to práva dětí, práva seniorů, práva žen, práva pacientů a osob se zdravotním postižením. Tento vývoj odpovídá i vývoji v oblasti mezinárodní ochrany, kdy posledně zmíněné skupiny začínají být lépe chráněny mezinárodními úmluvami než dříve. Stále aktuálnější je téma naplňování sociálních práv spojených s dostupností bydlení, sociálních a zdravotních služeb zejména pro osoby v hmotné nouzi, osoby opouštějící instituce nebo pro osoby bez domova.
Český helsinský výbor se ústy svého předsednictva ve svých vyjádřeních vyjadřuje k různým tématům. Jakým způsobem získává podněty k vyjádření?
Podněty vychází z různých zdrojů – jednak každý člen rady HV sleduje mediální scénu, tedy jaká témata jsou aktuální, a na ně reagujeme. Dále dostáváme podněty od jednotlivců, kteří přináší vlastní zkušenost – svědectví. Třetím zdrojem je členství nebo spojení s různými neziskovými organizacemi v ČR i po Evropě, v jehož rámci se dozvídáme o tématech či dění v dané zemi a vyjadřujeme se pak samostatně nebo společně.
Které kauzy pokládá ČHV za důležité, takže se k nim vrací opakovaně?
Každý závažný či něčím mimořádný případ porušení lidských práv je hodný pozornosti a analýzy, zda jde o selhání jedince nebo selhání systému, mezeru v zákonech nebo špatnou praxi. Na individuální rovině sledujeme v rámci našich dosti omezených kapacit závažné případy porušení lidských práv, které, zůstanou-li bez odezvy, mohou mít negativní vliv na demokratický vývoj společnosti. Takto jsme sledovali např. soudní proces s Vladimírem Sáňkou, který byl jako „obětní beránek honu na islamisty“ obviněn za šíření nenávisti skrze knihu o islámu, kterou ale on sám ani nepřekládal, ani nebyl přímo odpovědný za její vydání. A ta kniha je navíc jinde v zahraničí zcela volně dostupná a není na ní nic závadného. Řadu let probíhalo soudní řízení. Byl sice nakonec osvobozen, ale léta ve stresu a finance, které jej stála obhajoba advokátem, mu už nikdo nevrátí. O narušené reputaci nemluvě.
Český helsinský výbor občas také překračuje hranice českého státu – zastává se čínských křesťanů, žádajících u nás o azyl, a také příslušníků Falun Gong, kteří jsou v Číně už dvacet let pronásledováni z důvodu své víry. Jakým způsobem získáváte informace?
Zmiňujete zrovna nová témata, která před dvaceti či třiceti lety ani nebyla známa. Tato témata se k nám dostala tak, že jsme byli přímo osloveni skupinami, jejichž práva jsou popírána – čínskými křesťany, kteří žádají o azyl, a těmi, kdo u nás praktikují Falun Gong. O jak zásadní téma se jedná, jsem zjistila až skrze osobní svědectví těch, kteří persekuci nebo přímo mučení přímo sami zažili. Důležité i pro nás je, aby svědectví bylo pokud možno osobní a přímé. Fotografie mrtvých a umučených lidí bývají totiž lehce označovány za podvrh nebo za fake news. Zároveň jsou některé případy porušování lidských práv – jako je již dvě desítky let trvající obchod – nedobrovolný odběr a prodej tělesných orgánů odpůrců režimu či náboženských skupin včetně křesťanů v Číně – tak neuvěřitelné a tak nehumánní, že je přirozenou lidskou reakcí, že ten, kdo se o nich doslechne, řekne: „To prostě nemůže být v 21. století pravda.“
Naší rolí je mimo jiné otvírat lidem oči, aby viděli, co se děje lidem za hrůzy nejen v zahraničí, ale především i u nás. K flagrantnímu popírání práv jednotlivců dochází i v našich institucích, které jsou často vzdálené jak místně, tak i fakticky tím, že jsou veřejnosti uzavřené, jako jsou například věznice, psychiatrické léčebny, ale i dětské domovy. Stále u nás máme mnoho institucí, o kterých běžný člověk nemá představu, jak fungují – a když jste až jako jejich „klient“ nebo příbuzný klienta konfrontován s realitou, zjišťujete věci, nad nimiž zůstává rozum stát. A pokud jste uvnitř, máte jen velmi omezené možnosti, jak a komu byste se venku dovolal o pomoc. I tehdy se vynořují témata, na která je potřeba ze strany společnosti reagovat. Naší rolí je být mostem mezi konkrétní realitou/situací mnohdy zcela osamoceného jedince v instituci a politikem nebo úředníkem, který sice formálně tyto instituce řídí, ale mnohdy je ani sám nenavštívil a nemůže tudíž vědět, co vše je potřeba změnit.
Na Českém helsinském výboru mě zaujalo, že se soustředí na pomoc těm, kteří jsou nejvíce na okraji – a to je dětem, jejichž rodiče jsou věznění. Jak tato pomoc vypadá prakticky?
Naplňování práv dětí s rodiči ve výkonu trestu je jedním z novějších témat – objevuje se v Helsinském výboru přibližně od roku 2010. Toto téma nám přinesla spolupráce se zahraničními organizacemi, které se mu primárně věnují.
Pomoc těmto dětem má dvě roviny – jednak individuální, kdy pomáháme jednotlivým dětem a rodičům překlenout bariéry, které brání ve vzájemném kontaktu dětí, které jsou např. umístěny v náhradní péči – pěstounské či nějakém ústavu po dobu, kdy jejich otec či matka jsou ve výkonu trestu. Bariéry vznikají primárně nedostatkem financí a personálu na dopravu dítěte za rodičem. Proto jsme začali na počátku organizovat skupinové či individuální návštěvy dětí za rodiči ve výkonu trestu. Věznice do té doby nebyly vůbec připraveny na dětské návštěvníky, takže nepočítaly s něčím, co by bylo vstřícné dětem – že by bylo k dispozici občerstvení či hračky pro děti. Dnes už je situace mnohem lepší, i když k ideálu má také dost daleko. Bariérou je i zpřetrhání kontaktu mezi dítětem a jeho rodičem – a my jim pomáháme ten kontakt znovu navázat. Snažíme se, aby věznice a místo, kde to dítě je, spolupracovaly a neblokovaly možnost setkávání.
Druhá rovina je systémová. Úmluva o právech dítěte říká, že dítě má právo být v pravidelném kontaktu se svým rodičem. Tuto potřebu lze naplňovat tělesně - kontaktem, ale i telefonicky či písemně. O této potřebě, ale i právu dítěte se málo hovoří a také ví. Pokud kontakt dítěte s rodičem chybí, může to poškodit jak rozvoj dítěte, na kterém má zájem instituce, která se o něj stará, tak i nápravu vězněného či vězněné, na níž má zájem zase vězení. Často se stává, že instituce z obou stran buď možnosti rozvíjet kontakty rodičů s dětmi nevyužívají, nebo se jim přímo brání – dětské domovy soudí, že není vhodné, aby byly děti v kontaktu s vězněným rodičem, a věznice používají možnost kontaktu s dětmi jako něco, co je pouze za odměnu pro vzorné vězně v rámci programu zacházení, ale ne pro všechny; tím ale jejich děti současně trestáme. Naše vězeňství stále vychází z toho, že omezení řady práv vězněných – i práva rodičů na kontakt s dětmi – je něčím, co je normální součástí trestu. Helsinský výbor se snaží upozorňovat tyto instituce, že některá práva jsou neomezitelná a že péče o uchování citové vazby skrze kontakt mezi rodiči a jejich dětmi je součástí jejich základní práce jak s odsouzenými, tak s dětmi.
Jsou rozdíly mezi přístupem jednotlivých věznic k této problematice? Spolupracuje se vám dobře?
Rozdíly určitě vnímám, ta spolupráce je různá – a není jednoduchá.
Český helsinský výbor také poskytuje bezplatnou poradenskou právní pomoc. Jací lidé k vám přichází a kde se o vás dozví?
Primárně poskytujeme sociálně-právní poradenství jako bezplatnou pomoc, která je jako sociální služba financována státem. Jen díky tomu může tato poradna fungovat. Přichází k nám poradit se lidé, kteří se domnívají, že jejich práva byla někým porušena. Často jde i o oběti všech typů diskriminace – diskriminace na základě zdravotního postižení, pohlaví, etnické příslušnosti, náboženství i věku. Stále častěji se na nás obrací senioři či osoby o seniory pečující se stížnostmi na špatné zacházení, zaměstnanci, kteří zažívají šikanu na pracovišti, děti, které šikanuje někdo ve škole. Velkou skupinou jsou i osoby omezené ve svéprávnosti. Toto omezení je často vykládáno tak, že je naprosté i v oblastech, v nichž by být nemuselo.
Jak se k nám lidé dostávají? Někteří klienti se k nám vrací na základě dobré zkušenosti s naší organizací, jiní přichází na doporučení někoho jiného, buď jednotlivce, nebo nějaké spolupracující organizace. Organizací, které pomáhají lidem, jejichž základní lidská práva jsou narušována, u nás není mnoho.
Jakým způsobem to poradenství probíhá? Jak můžete klientům pomoci?
Poradenství probíhá na celostátní úrovni, a proto i formou korespondenční – čím dál tím více e-mailem, dále i telefonicky. Kdo má prostředky na dopravu nebo je z Prahy, tak může přijít se poradit osobně.
Telefonické konzultace se často blíží krizové intervenci – volají nám lidé ve velké tísni, kdy sice potřebují poradit od právníka, ale je tam přítomný i velký psychický stres nebo dokonce zažívají dlouhodobé trauma. Snažíme se i těmto potřebám vycházet vstříc a dát klientům více času s námi sdílet své dosavadní frustrace, obavy a paniku z nastalé situace. A ta není malá. Sice nejde vždy o život jako takový, ale určitě o zachování práva nebýt vyčleněn ze společnosti pro svou jinakost, ať už spočívá třeba jen ve smýšlení či způsobu života.
Při právním či sociálním poradenství stále není běžné pamatovat na nutnost ošetření i emocionálních potřeb klienta – ale je to velmi důležité. Máme sice u nás i krizové služby, ale tam se obrací lidé v jiných případech (náhlé úmrtí, životní krize apod.), ale určitou krizi prožívají i lidé, kteří jsou ohroženi ztrátou práce, bydlení, dětí či jsou ve výkonu trestu. A oběti psychického a fyzického násilí, které přicházejí za právníkem či sociální pracovnicí s praktickými dotazy, potřebují nejen bezplatnou právní poradu, také psychologickou první pomoc. V poradenské praxi toto vnímáme stále více jako téma hodné pozornosti. Klientům můžeme přes soudy pomoci k tomu, aby se domohli spravedlnosti – u nás to často znamená po letech soudních tahanic pouze omluvu či rozhodnutí, že jejich práva byla porušena. I když klient dostane určitou finanční satisfakci, málokdy mu je jakkoliv nahrazena zásadní psychická újma, kterou utrpěl. Zde mám na mysli například případy lidí, kteří byli nezákonně hospitalizováni, uvězněni, vyhození z bytu či z práce apod. V tomto ohledu není spravedlnost
Děkuji vám za rozhovor. Mikuláš Vymětal