K Poslednímu pokušení a věčnému pohoršení
Film režiséra M. Scorseseho „Poslední pokušení, natočený podle stejnojmenného románu Nikose Kazantzakise, vyvolal poměrně rozsáhlou diskusi. Česká biskupská konference protestovala proti jeho televiznímu uvedení. (V pořadu „Aréna potom redaktorka MF Dnes prozradila, že ČBK tak učinila, aniž by většina biskupů film shlédla mluvčí ČBK M. Fiala zase vysvětlil, že protest byl nouzovým řešením, když se nepodařilo spojit s odpovědnými pracovníky televize, s nimiž chtěli biskupové domluvit krátké úvodní slovo k filmu, které by presentovalo různé pohledy na jeho charakter.) Protest vyvolal řadu reakcí v tisku a nakonec mu byla věnována i zmíněná televizní Aréna (20. 2.). Jak je vidět, film Poslední pokušení stojí za zmínku provokuje, inspiruje, naléhá na formulování základních postojů víry. Už to, myslím, svědčí o jeho kvalitě.
Mnoho podstatného a dobrého jak o filmu, tak o protestu již bylo napsáno a řečeno: Karel Steigerwald zhodnotil protest jako sebeodhalení České biskupské konference. Miloš Rejchrt ocenil odvahu ČBK a především M. Fialy, s kterou chránili své věřící. Kladně kvitoval i fakt, že se ČBK ústy M. Fialy s nebývalou vehemencí přiznala k protestantskému principu „Sola scriptura, zároveň ovšem upozornil, že by před ním neobstál nejen inkriminovaný film, ale například ani dogma o nanebevzetí Panny Marie. Martin Putna poukázal na skutečnost, že církev sice apokryfní evangelia, která s postavou Ježíše Krista zacházejí s obdobnou svobodou, oficiálně zavrhla, nicméně jak dokazuje církevní umění, vždy se jimi inspirovala. Eva Kantůrková zase zpochybnila normativnost tzv. „církevního výkladu poukazem na kauzu Jana Husa, kdy církví odsouzený princip se stal základem církve jiné, a položila otázku, zda by církev neměla spíš vítat zájem umělců o věroučná témata, byť by jejich zpracování vždy neodpovídala dogmatické tradici, neboť potvrzuje jejich závažnost, životnost a inspirativnost.
Chtěl bych k tomuto mnohohlasému komentáři přispět, a to směrem, který naznačil v televizní Aréně M. Putna. Ten se podle mne nejvíce přiblížil podstatě sporu, když upozornil na to, že kontroverzní není sama existence díla svobodně nakládajícího s evangelijní látkou před několika lety uvedený televizní film „Dítě jménem Ježíš k žádnému protestu nepodnítil, ačkoli byl naprostou snůškou fantazií, které měly s biblickou postavou Ježíše opravdu máloco společného nýbrž charakter tohoto díla. Pohoršení ČBK i některých věřících nevyvolal fakt, že se film nedržel bible. Vyvolal je způsob interpretace Ježíšovy postavy. Zdůvodňování protestu vnějšími rozdíly filmu a biblického podání, jak je provádí M. Fiala v MF Dnes, je tedy falešné. Navíc čekat a žádat po filmu vnější věrnost biblické předloze svědčí přinejmenším o naprostém nepochopení. Autoři narozdíl od laciných zfilmování evangelií, která diváky ujišťují svou doslovnou věrností, látku však svou mělkou vnějškovostí podstatně deformují již v úvodu sami upozorňují, že se film evangelií nedrží. Co se tohoto týče, nalézám tu tedy dokonce víc poctivosti a pravdivosti, jejíž nedostatek M. Fiala autorům vyčítá, než u mnoha kazatelů domněle zvěstujících tzv. „čisté evangelium, jimž natolik schází soudnost, že si ani neuvědomují svou podmíněnost dobovou, kulturní, politickou etc.
Nyní již k charakteru Scorseseho-Kazantzakisova apokryfu:
Ježíš Kristus je v něm vydán možnosti degradujících a pohoršlivých interpretací: slaboch, lhář, zbabělec, vnitřně nevyrovnaný zkrachovaný chudák, což je podle M. Fialy v naprostém rozporu s evangelii. Ježíš prý na všechny, s nimiž se setkal, působil kladně. Použiji-li slov M. Fialy, „prosté nahlédnutí do kteréhokoli ze čtyř evangelií mluví o opaku: Ježíš byl spornou postavou jak při svém veřejném působení některým připadal jako „milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků, na jiné (povětšinou představitele tehdejší „církevní hierarchie) dokonce jako spolčenec ďáblův. Náboženská reprezentace v něm viděla zkrachovaného heretika, kolemjdoucí bezmocného chudáka, učedníci prožívají hluboké rozčarování a zklamání, neboť i pro ně představuje ukřižování důkaz o prohře, jak o tom svědčí například jejich rozhovor cestou do Emauz. Vyznání Ježíše Krista jako Syna Božího tedy není dílem viditelné skutečnosti, která by vylučovala degradující interpretace, nýbrž vyrůstá z vnitřního rozpoznání, že právě v takto vnějšně pohoršlivé a „vydané existenci promlouvá zásadním způsobem sám Bůh. Pohoršlivost, nezajištěnost, vydanost ústředně patří k charakteru kristovské existence, jak na to upozorňuje své následovníky sám Ježíš. Ve světle jeho slov se snaha odstranit tyto prvky jeví jako pýcha žáka, který chce být moudřejší než jeho učitel. Ježíš evangelií nemá byť by tomu část věřících i nevěřících byla ráda charakter jednoznačně kladného hrdiny. Je naopak svou vnější nejednoznačností jakýmsi katalyzátorem, který provokuje k rozhodnutí, k reakci, při které vychází najevo myšlení mnohých. Přesně to se v případě Scorseseho-Kazantzakisova podání Ježíšovy osoby stalo.
V diskusi o filmu však zaniká nejpodstatnější poselství tohoto díla, které naprosto věrně vystihuje kus křesťanské víry. Vše ve filmu směřuje k rozpoznání, že řečeno slovy evangelia „Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit… (Mk 8,31). Přijmout tuto skutečnost bylo pak i pro Ježíše jak ukazují přinejmenším tři ze čtyř evangelií věcí skutečného těžkého vnitřního zápasu, ve kterém měla jak otázka „Zda to nejde jinak?, tak prosba o zrušení této nutnosti své místo. Nejen Kazantzakis a podle něho Scorsese, ale samotná evangelia představují možnost „zachránit sebe sama, vyhnout se utrpení a žít bezproblémový život jako poslední ďábelské pokušení, když ji vkládají do úst apoštola Petra, či ve formě totožné s našeptáváním pokušitele do úst kolemstojících pod křížem.
Z těchto důvodů mám za to, že se film Poslední pokušení proti zákonu pravdivosti neprohřešil. To samé bych ovšem už nemohl s jistotou tvrdit například o současném působení církví, při kterém je Kristus často představován právě jen jako garant života zbaveného všech problémů, obdařeného úspěchem, prosperitou a zdravím. Možná by i v tomto případě bylo na místě Ježíšovo: „Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra.