„Považoval jsem se vždy za muže naděje. Ale že usedne Jásir Arafat za jedním stolem s Jicchakem Rabinem, se mi ani v nejsmělejším snu nezdálo,“ řekl nám v listopadu 1993 ve svém jeruzalémském bytě Viktor Fischl (Avigdor Dagan). Vyložil nám nebezpečí, které spočívá v mobilizující se pravicové, nacionalistické straně Likud, kterou podporují i některé ortodoxní kruhy. A právě volby, které probíhaly za naší přítomnosti, znamenaly pro Tel-Aviv a Jeruzalém posílení klerikálního vlivu na žáky a studenty.
Bylo osvobozující slyšet po letech výraz „levicový“ ve starém, pozitivním smyslu. Levicová Strana práce byla a je pro dorozumění s palestinskými obyvateli státu Izrael, z nichž tehdy jen 17 % přijímalo daný stát za svůj. A pro jejich zrovnoprávnění i za cenu zřízení místních samospráv a vyklizení osad pro uprchlíky, kteří se jednoho dne vrátí z Jordánska. Začínali jsme pomalu rozumět i komplikovaným vztahům státu Izrael k Sýrii a Libanonu, a zvláště k Jordánsku, jeho králi i osvícenému následníku trůnu.
Ze všech těchto poznatků vyrůstala úcta k Jicchaku Rabinovi, k Šimonu Peresovi, a dalším důstojným nástupcům zakladatelů státu a ovšem – jako tomu bylo u Rabina – potomkům pionýrské generace židů-kolonistů, kteří tvrdě pracovali a bojovali o uskutečnění snů o vlastní zemi pro národ, rozptýlený mezi národy světa. Rabin se narodil rusky mluvícím rodičům v Jeruzalémě 1922, měl za sebou tvrdou školu v britské armádě, v teroristických bojůvkách, o nichž jsme čtli a vídali hry v prvních poválečných letech, a pak byl vysokým důstojníkem v řádné armádě. V roce 1947 jsme v Praze vítali srdečně Rabinovy druhy a družky na Světovém festivalu mládeže a studentstva. Jejich vystoupení působila mohutně právě tím, že v nich nad smutkem z obrovských ztrát za nacismu převládala vize konečného usmíření národnostních skupin, kmenů a tříd „na obou březích Jordánu“.
Militantním radikálům se Rabin jevil jako smiřovatel s nesmiřitelnými, reformátor nereformovatelného a jako hasič národních vášní. Dětem ve školách ho představovali klerikálně orientovaní učitelé jako zrádce biblické linie od bojů Abrahamových, přes Gedeona, Deboru a Samsona, přes Davida a Makabejské až k obráncům Massady a varšavským vzbouřencům.
Rozpaky způsobil vrchní český a pražský rabín Karol Sidon při kratičkém vstupu v televizi po atentátu. Jednoznačný odsudek zabití člověka člověkem doplnil výhradou k Rabinově politice. Rozuměl jsem tomu jako pokusu duchovního zachovat si neutralitu (svobodu) a otevřené dveře k pravicově orientovaným židům, kteří levicovou politiku Rabina a jeho strany neschvalují. Dovolil jsem si proto mu také místo kondolence písemně naznačit nesouhlas s jeho „neutralitou“.
Považuji Rabina a jeho přátele za lidi, kteří se pokusili a pokoušejí pradávný sen o pokoji na obou březích Jordánu, v městě pokoje Jeruzalému, i v pásmech Golanských výšin, Jericha a Gazy uskutečnit, aniž by si mysleli, že demokratizací, občanskou společností a prosperitou uspíší příchod Božího království.
Jejich civilnost až liberálnost naráží u vlastních lidí. Nemám důvod pochybovat o tom, že student Jigal Amir, absolvent tříleté vojenské služby, je hluboce přesvědčen, že ho poslal zabíjet Bůh. Nevěřím, že poslal. Ale rozumím Sidonově zdrženlivosti jako pastoračnímu porozumění pro ty nejmilitantnější náboženské a národní radikály a ovšem pravicové intelektuály.
Jsem přesvědčen – podobně jako na bolestných křižovatkách začátku 80. let – že se nelze orientovat na bojová střetnutí, na „rozhodné boje pod revolučním praporem“. To je důvod, proč ctím památku Jicchaka Rabina, spoluvítěze v Šestidenní, úspěšného velitele proslulých komand, bojovníka proti nacistické armádě, který si ve zralém věku podal ruku s Jásirem Arafatem a zasedl k jednacímu stolu. Rabin pochopil – jako léta před ním Bruno Kreisky – že Arafat je perspektivní reprezentant Palestinců z táborů, kteří touží po míru, spravedlnosti, spolupráci, svobodě – a po domovu.
Rabin svůj kus práce udělal. Bude záležet na tom, aby jeho přátelé a spolupracovníci, i odpůrci a příznivci mezi námi ve střední Evropě uměli podepřít právě ten střední proud jednání, který se jeví z úzce ideologického hlediska jako levicový. Vede k pokoji a spolupráci na Blízkém východě i v celém světě.
Myslím si, že Václav Havel udělal dobře, když pozval Jásira Arafata, Václav Klaus, když jel na pohřeb Jicchaka Rabina, politika Strany práce a premiéra státu Izrael.