V čem tkví křesťanskost amerických republikánů?
Rick Santorum, jeden z republikánských kandidátů na post presidenta USA, prohlásil, že politické postoje Baracka Obamy vycházejí z nějaké „falešné, nebiblické teologie“, což vytváří prostor pro celou řadu otázek po spojení náboženství a politiky. Nemám přitom na mysli formální vztahy státu a církví, ale vnitřní vztahy mezi vírou a politickými postoji. Jsem přesvědčen o tom, že „osobní je politické“, čímž chci v tomto kontextu především říci, že od sebe nelze oddělovat to, čemu člověk niterně věří (a to může být křesťanství, buddhismus nebo třeba víra v pokrok či komunistické lepší zítřky), od konkrétních názorů v politických a společenských otázkách. Tato poznámka může sice působit svým způsobem banálně, nicméně velmi často slýchám varovné hlasy, jež tvrdí, že by se nemělo jedno s druhým směšovat. Jde ovšem o složky natolik provázané, že je od sebe můžeme jen těžko oddělit, a ovlivnit lze v tomto směru jen to, zda a nakolik budeme tuto provázanost přiznávat a reflektovat. Koneckonců i za tím, co se jeví jako nejvyhrocenější pragmatismus, stojí vždy nějaká víra, byť třeba zcela nenáboženská. Zasazuje-li se kdo třeba o snižování daní nebo privatisaci zdravotnictví, činí tak vždy proto, že v tom vidí nějaký smysl a budoucnost. Sledujeme-li jakékoli cíle či východiska, dobereme se, domnívám se, vždy nakonec víry, jež ze své podstaty stojí mimo linii racionality a věcnosti.
Presidentské volby ve Spojených státech jsou přitom zajímavé samy o sobě, protože president USA je, ať už k tomu zaujmeme jakýkoli postoj, jednou z nejdůležitějších postav na mezinárodní scéně, a to, kdo se jím stane, tuto scénu může podstatně ovlivnit. Především mě však zajímá, jak vypadá politika vycházející podle Santoruma nebo dalších republikánů z teologie založené na Bibli, na co reálně kladou důraz a jak lze charakterisovat spojení tohoto důrazu s křesťanskou vírou, jakkoli různě ji lze chápat.
Rick Santorum je velkou částí (nejen) americké veřejnosti vnímán jako kontroversní osobnost mimo jiné pro své krajně homofobní postoje. Ty se projevují mimo jiné tím, že je pro kriminalisaci „sodomie“ (čímž se v americkém kontextu obvykle míní jakékoli sexuální akty, jež nemohou vést k početí) a vůbec všeho, co je údajně v rozporu s ideálem „zdravé, stabilní a tradiční rodiny“. To, že nesouhlasí s myšlenkou registrovaného partnerství či dokonce sňatků pro homosexuální páry, nicméně zdůvodnil tím, že heterosexuální páry mohou mít děti a odměnou za to je jim ono privilegium sňatku. Kromě toho, že tím všechny páry bez dětí v podstatě označil za méněcenné, redukoval de facto manželství jako takové na jakousi instituci určenou k plození dětí. S tím souvisí i jeho odpor ke všem formám antikoncepce. Zcela zde mizí ze hry význam manželství jako partnerství a naplnění vztahu mezi lidmi.
Na dalším republikánském kandidátovi, Ronu Paulovi, je zajímavý například jeho postoj k sexuálnímu obtěžování a sexuálnímu násilí. Ve své knize Freedom Under Siege píše, že oběti sexuálního obtěžování na pracovišti by měly svou situaci řešit tím, že ukončí pracovní poměr, a stát by se měl ve věci angažovat jen tehdy, pokud jde o přímé násilí nebo donucování k sexu. Obětem obtěžování jeho přístup nejen nijak nepomáhá, ale ještě jim komplikuje situaci. V souvislosti s možností potratu se zase vyjádřil v tom smyslu, že by podle něj potrat měl připadat v úvahu jen v případech „opravdového znásilnění“. To logicky vede k zamyšlení nad tím, jaké znásilnění podle Paula není opravdové a jaké podmínky musejí být splněny, aby byla sexuálnímu násilníkovi opravdovost nebo upřímnost (honesty) přiznána. Realističtější však možná bude předpokládat, že Paul prostě jen přistupuje s nedůvěrou k obětem sexuálního násilí. Ron Paul sám ovšem klade důraz především na ideu libertariánství, tedy přesvědčení, že svoboda jednotlivce je ve všech kontextech nejvyšší hodnotou a stát toho má regulovat pokud možno vůbec co nejméně (přičemž se Paul nijak neznepokojuje např. tím, že právě jeho radikálně odmítavý postoj vůči potratům a vůle je omezovat je s touto ideou do značné míry v rozporu).
Je velmi zajímavé, jakou důležitost republikáni, a vlastně konzervativci obecně, přikládají tématům spjatým se sexualitou a sexem. Navíc je to jedna z mála oblastí – a možná vlastně vůbec jediná – kde křesťanskou vírou a „bibličností“ argumentují výslovně a konkrétně. Na uvážení každého jednotlivce pak zůstává, co biblického je na Santorumově návrhu vybudovat mezi Spojenými státy a Mexikem zeď nebo Gingrichově tvrzení, že je v pořádku používat v určitých případech tzv. nestandardní metody výslechu (což je souhrnné označení pro praktiky, z nichž některé by bylo přesnější nazvat mučením), a jeho podpoře válčení s islámským světem. Za zmínku stojí i jejich odmítání Obamovy reformy zdravotnictví jako „socialistické“ a „totalitární“, protože jde proti ideálu co nejnižších daní. Tento ideál je pro ně zjevně důležitější než společnost, v níž mají lidé zodpovědnost jeden za druhého a která se postará o lidi, kteří se o sebe sami postarat nemohou.
Názory republikánských kandidátů lze vnímat jako nebezpečné, ale přesto patří do demokratické diskuse. Závažný problém vidím trochu jinde. Republikáni hájí konzervativní hodnoty, které jsou víceméně universální bez ohledu na konkrétní náboženství, na němž se mají zakládat (a existuje koneckonců i konzervatismus ateistický), a neoliberální ekonomické principy. Potud je v podstatě všechno v pořádku. Skutečně nebezpečnými se ale (jakékoli) politické názory stávají ve chvíli, kdy je jejich nositelé spojují s hodnotami absolutního dobra a zla, což je v rozporu s ideou demokratického dialogu a pluralismu, na němž celá demokracie stojí. Mluví-li další republikánský kandidát Newt Gingrich o myšlence vytlačení levice (Replacement of the Left), nabízí se hned otázka, jestli za ideální stav tedy náhodou nepovažuje vládu jedné strany. Srovnává-li s úplnou samozřejmostí islám s nacismem, velký prostor mezináboženskému dialogu tím rozhodně nevytváří. A když Rick Santorum zpochybňuje křesťanství Baracka Obamy prostě na základě toho, že Obama není konzervativec, a když říká, že člověk s liberálními názory na společnost z podstaty věci nemůže být křesťan, dopouští se tím právě z hlediska křesťanské víry něčeho ještě horšího.
Mám jisté zábrany vůči tomu, abych mluvil o Santorumovi a jeho kolezích jako o křesťanských fundamentalistech. Jejich křesťanství totiž nepovažuji ani tak za fundamentalistickou a zaslepenou víru, ale spíše za důležitou součást kulturní identity či statutu quo. Jakkoli hluboká a živá jejich víra může být, navenek se projevuje obvykle pouze konformními postoji ve společenských a kulturních otázkách. Nejhorší je na tom ale exklusivita, s níž ke křesťanství přistupují. Nikdo, kdo nevyznává jejich kulturní a společenské hodnoty – jež jsou na křesťanství de facto nezávislé – nemá, zdá se, právo o sobě mluvit jako o křesťanovi. Taková akrobacie je přísně vzato zneužitím náboženské víry pro politické účely, ať už záměrným nebo mimoděčným. Ultra-konzervativní, nacionalistické, neoliberální a další postoje se tak suverénně presentují nikoli jako součásti politického spektra, ale jako cesta, pravda a život.
Upírat někomu podíl na křesťanství je ale na pováženou bez ohledu na to, na jakém základě to kdo dělá. Právě velcí bojovníci za křesťanské hodnoty – bez ohledu na to, v jakých částech politického spektra se pohybují – často zapomínají, že rozhodování a souzení, jehož se dopouštějí, není v rukou lidských, ale Božích. Souvztažnost víry a politického smýšlení tkví v potřebě nějakých vyšších ideálů, z nichž pak politický názor vyrůstá, v potřebě důvodu. Nelze s touto souvztažností ale nakládat tak, že každému, kdo ze základů, jež jsou stejné či podobné jako ty moje, vyvozuje jiné věci než já, upřu samotné tyto základy. I když je často už v těch základech, nebo spíše v jejich chápání, kořen nedorozumění, vždy platí, že vůle k dialogu je lepší než vytlačování. Nejen v otázkách politiky, ale i víry.